ASIANSTYLE

Karóši (過労死) je japonský termín pro smrt přepracováním, přičemž japonské Ministerstvo zdravotnictví, práce a sociálních věcí (MZPS) tento jev definuje jako „náhlou smrt zaměstnance, který pracuje průměrně 65 hodin týdně po více jak čtyři týdny, nebo 60 hodin týdně po více jak osm týdnů.“ Jde v zásadě o náhlou smrt, které nepředcházejí dlouhodobé závažné zdravotní problémy a obvykle se jedná o selhání srdce nebo o mrtvici. Její příčinou je dlouhodobý stres, v jehož důsledku se člověk fyzicky i psychicky vyčerpá.

Přestože smrt přepracováním není vyloženě japonský úkaz, vyskytuje se v zemi vycházejícího slunce více než kdekoliv jinde. Právě kvůli tomu se karóši v posledních dvou desetiletích věnuje velká mediální pozornost a zaměřují se na ni zraky mnohých vědců. Je to totiž problém, který je nutné řešit.

Příčiny

Proč je to právě Japonsko, kdo je tímto jevem postižen nejvíce? Důvody lze naleznout v historicko-sociálních rovinách stejně tak, jako v těch ekonomických. Japonci měli k práci vždy kladný postoj. Jejich prioritou je blaho celku, blaho komunity, kdežto štěstí jednotlivce se odsunuje až na poslední místo v žebříčku. Každý musí pracovat v souladu s ostatními a jak nejlépe umí, protože každý slabý článek oslabuje celý řetěz. Na tom, jak dobrou práci odvedou, závisí čest jich samotných i jejich rodiny.

Tento trend je pak ještě podporován ekonomickými recesemi. Národní ekonomika se horší, peníze a pracovní místa ubývají a jsou to jen a jen občané daného státu, kdo mohou situaci změnit nebo alespoň zmírnit. Právě japonská pracovitost byla jedním z důležitých faktorů, které poválečné Japonsko dovedla k titulu „ekonomický zázrak“ (léta 1945-75). Právě tehdy se začala ve větší míře objevovat úmrtí jinak relativně zdravých mužů ve věku 40 až 50 let. Tito muži pracovali průměrně 10 až 12 hodin denně, 6 až 7 dní v týdnu několik let za sebou. Lze se při takovém pracovním nasazení divit, že to jejich tělo nevydrželo?

Prvním zaznamenaným případem byl v roce 1969 devětadvacetiletý muž, který pracoval pro největší japonské noviny té doby, a který i v tak mladém věku zemřel na infarkt. Tehdy se tomu však ještě nevěnovala pozornost.

V roce 1978 byl tento syndrom konečně pojmenován termínem, pod jakým je známý i dnes – karóši. V roce 1982 vydali doktoři Taidžiri Seiičiro, Hosokawa a Uehata knihu pod názvem Karóši, kde celý problém poprvé pořádně shrnuli a představili široké veřejnosti. Zájem veřejnosti o smrt přepracováním se pomalu zvedal, a když pak koncem 80. let, kdy se v Japonsku začaly pomalu objevovat následky bublinové ekonomiky, zemřelo bez viditelné příčiny několik mladých vysoko postavených korporačních funkcionářů, byl tlak veřejnosti na vládu již tak velký, že ho nemohla nadále ignorovat. Karóši byla oficiálně prozkoumána a uznána jako příčina smrti. Přepracovanost se totiž netýkala jen vysokého managementu, ale téměř každého pracujícího člověka, obzvláště těch, kteří dělali u velkých společností.

Přestože se v současné době o karóši již ví, k vyřešení dané problematiky nejsou Japonci o moc blíž než na začátku. Během nedávné celosvětové krize bylo opět vidět, že je blaho společností důležitější než blaho zaměstnanců. Kvůli špatné ekonomické situaci narůstala nezaměstnanost a mnoho firem začalo upřednostňovat zkrácené úvazky před plnými. Mezi zaměstnanci a jednotlivými odděleními pak byla podporována soutěživost, která měla vést k větším výkonům. Zaměstnancům tedy přibývalo práce i stresu, ale jejich placené ohodnocení se v důsledku úspor snižovalo. Přesto museli pracovat stále víc, protože pokud by brzdili tým nebo nesplňovali představu vedoucího, mohlo by se snadno stát, že by se od kolegů dočkali despektu a psychologického nátlaku, nebo ztráty zaměstnání. Představa doživotního zaměstnání se tak začala velmi rychle rozplývat, což pro Japonce znamenalo velký kulturní šok. Největší tlak pak doléhal na manažery, kteří získali více povinností a kteří byli postaveni do pozice spasitelů japonské ekonomiky. Mnoho z nich po letech usilovné práce už ani není odpočinku schopných. Jakmile vypadnou z pracovního procesu, začne na ně doléhat stres a cítí se dezorientovaně. Zjišťují, že se ocitají v izolaci, protože po takové době již došlo k odcizení rodiny i přátel. Kromě práce tedy nemají kam jinam jít.  

A teď trocha čísel.

Statistiky

Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) pracovalo v roce 2001 28% japonských zaměstnanců 50 a více hodin týdně. V porovnání s jinými státy je toto číslo mnohem vyšší než jinde (jedno z nejvyšších bylo např. Německo, kde šlo o 5,3%). Japonsko však nemělo prvenství, protože jej o něco málo předběhly Spojené státy. Dalo by se tedy říct, že v USA jsou na tom zaměstnanci hůře než v Japonsku. Problémem ovšem je, že se v této statistice vycházelo z oficiálních čísel a v Japonsku je víceméně již tradicí, že se drtivá většina přesčasů vůbec neeviduje (a tedy ani neproplácí). Statistika je tedy značně zkreslená. Odhaduje se, že typický japonský pracovní týden se může pohybovat až mezi 70 a 90 hodinami týdně. A s takovými čísly Japonsko již vyhrává na celé čáře.

MZPS pak v roce 2005 vykázalo 328 zaměstnanců, kteří zemřeli na karóši, což je cca. sedminásobek případů z roku 2001. Právníci a vědci zaměřující se na případy smrti přepracováním však odhadují, že každý rok zemře na karóši až 9000 lidí, což je číslo velmi se podobající statistikám úmrtí při dopravních nehodách. Další studie pak ukázala, že se až 46% z 500 dotázaných byznysmenů bojí, že se stanou obětí karóši.

Jak je vidět, v oficiálních a neoficiálních studiích jsou velké propasti. Ptáte-li se, čím je to způsobené a proč se situace ani po 20 letech nelepší, pak je odpověď jednoduchá. Aby došlo ke změně, musí se o ni snažit všichni – zaměstnavatelé i zaměstnanci.

Snahy o zlepšení

Pokud jde o zaměstnavatele, je ze strany vlády na velké společnosti vyvíjen nátlak, aby zlepšily životní úroveň svých zaměstnanců. Některé společnosti vládě vychází vstříc, jiné se bojí vysokých kompenzací a žalob, a další situaci prostě neřeší. Početné a neplacené přesčasy se v Japonsku již staly normou, a pokud by o ně společnosti přišly nebo je měly proplácet, znamenal by to pro ně pokles v efektivitě a větší výdaje. Navíc, ani ty nejvstřícnější společnosti nesvedou mnoho, když výhod, které zaměstnancům poskytují, nikdo nevyužívá.

Situaci si totiž dost komplikují i sami zaměstnanci. Toyota například musela vydat striktní omezení přesčasů na max. 360 hodin ročně, aby zaměstnance donutila je o něco stáhnout. V jiných podnicích večer přes rozhlas nabádají zaměstnance, aby už konečně odešli domů a odpočinuli si, nebo zavádějí dny bez přesčasů, kdy musejí všichni zaměstnanci bez výjimky opustit budovu společnosti nejpozději v 17:30. Mitsubishi UFJ Trust & Banking zase zavedla program, který zaměstnancům umožňuje odejít o tři hodiny dříve, aby se mohli postarat o děti nebo starší rodinné příslušníky. Z celkem 7000 zaměstnanců toho ale využívá jen 34.

Jeden z výzkumů ukázal, že až 90% zaměstnanců nerozumí konceptu rovnováhy mezi osobním a pracovním životem. 4 z 5 by pak bez přemýšlení zrušili jakékoliv schůzky a plány, pokud by je jejich vedoucí požádal o přesčas. Za toto chování nejspíše může stejnou měrou vedení k pracovitosti a obětavosti, kterému jsou Japonci vystavováni od dětství, jako i strach, že když začnou dané výhody využívat, stanou se ve svém kolektivu nadbytečnými a opovrhovanými. Je to tedy začarovaný kruh.

Kompenzace

Ne všichni zaměstnanci sebou ale nechají zametat. Každým rokem narůstá počet lidí, kteří raději vymění jistoty a benefity spojené s prací na plný úvazek za hůře placenou brigádu, při níž ale mají čas na rodinu a koníčky. Jiní se zase snaží bojovat za lepší podmínky v rámci pracovního místa, které zastávají, a v takových případech přichází na řadu soud. Právě neustále se zvyšující počet soudních případů, kdy se zaměstnanec domáhá na zaměstnavateli svých práv, nutí doposud liknavou vládu jednat.

Předmětem soudních sporů jsou také kompenzace pro rodiny, jejichž člen zemřel na karóši. Každý takový návrh se musí soudně projednat a je-li rozhodnuto o příčině smrti, může se teprve jednat o patřičné kompenzaci. V případě úspěchu má rodina právo na odškodnění cca. 380 000 Kč ročně a někdy i na odškodnění od samotného podniku. Tam se částka pohybuje v rámci několika milionů korun.

Budoucnost

V současné době považují mnozí Japonci an-ti-karóši politiku za neúčinnou. Vláda k celé problematice přistupuje neochotně a jedinou zbraní, jak ji donutit k radikálnějším akcím, je o karóši neztratit zájem. Japonci si musí uvědomit, že život není jen o práci a musí o svá práva na plnohodnotný život bojovat, protože právě oni jsou součástí soukolí, které je pomalu rozemílá. Doufejme však, že si to uvědomí a pracovní podmínky se jim brzy zlepší.
 

ZDROJE: tofugu.com, economist.com, apmforum.com