ASIANSTYLE

Kulturní prostředí má na společnost větší vliv, než si mnozí myslí, a tak se může snadno stát, že v přesvědčení, že děláte to nejlepší, způsobíte nemalé faux pax. Na co si tedy dávat pozor a co se naučit tolerovat místním?
 

Smrkání vs. popotahování

Pravděpodobně nejznámější rozdíl spočívá v přijímání projevů rýmy. Zatímco v našich končinách máme poměrně velké pochopení pro lidi s obrovskými šnuptychly u nosu troubícími na široké okolí, v Koreji byste s tímto přístupem byli za absolutního barbara. Naštěstí nejsou pravidla tak přísná a kapesník ještě není považován za sprosté slovo. V mezích tolerance je ale spíš jen nenápadné otření nosu kapesníkem, kdy se z posledních sil snažíte zabránit tomu, aby vám nudle stekla až na bradu. Takové to naše snažení dostat ze sebe doslova "co to jde" není přijímáno s velkým nadšením a u jídla je opravdu krajně nevhodné. Hromada Čechů naopak těžce rozdýchává neustále popotahující Korejce a perou se s touhou podat jim kapesník. Tohle vnímáme prostě zcela opačně.


FOTO: Dalcrose / flickr.com

Nemoc

Podobné je to i s nemocnými kolegy nebo spolužáky. V Česku máme takové nepsané pravidlo, že pokud nám je opravdu zle, onen kapesník musíme vytahovat co pět minut a v přestávkách mezi smrkáním neúnavně odkašláváme, zhodnotíme tento stav jako nežádoucí a jdeme se vyležet do postele. Nechceme přece, abychom ještě někoho nakazili. To je ale Korejcům dost jedno. Hlavní je do práce/školy dorazit, odsedět si své, řádně si zapopotahovat před velkým publikem a večer se skolit do postele, abyste druhý den jeli nanovo. Pracovní kultura a vzdělání je zkrátka nadevše, a tak se okolí naučilo využívat populární roušky, které snad alespoň trochu zabraňují přenosu nemocí.
 

Pozdní příchody

Když už jsme nakousli téma školy, je třeba dát si pozor i na pozdní příchody. Ty nejsou vítány ani na jednom kontinentu, ale drobný rozdíl tu přeci jen je. My jsme byli vychováni v tom, že když přijdeme pozdě, zaťukáme na dveře, pozdravíme, stručně sdělíme důvod našeho zpoždění (nebo adekvátně zvolenou výmluvu) a vydáme se na své místo. Korejci se naopak snaží držet zajeté strategie - "doteď jsem tu nebyl, tak i teď budu dělat, jakože tu nejsem" - tiše otevřou dveře a bez pozdravu jako myšky vklouznou na své místo. Zatímco čeští studenti podle korejských vyučujících zbytečně přerušují výuku, čeští učitelé naopak považují korejské studenty za nezdvořilá individua, co neumí ani pozdravit.


FOTO: Imuttoo / flickr.com

Doprava

Další kapitolou je chování v hromadné dopravě. I když Korejci působí velmi spořádaně, když ve svých frontičkách čekají na metro, s jeho příjezdem se promění v dravé saně a první volnou škvírou se hrnou dovnitř. Žádné "nejdřív výstup, potom nástup" se nekoná. Pozor ale, když zahlédnete nějakého zoufalce, který s jazykem na vestě dobíhá k pomalu se zavírajícím dveřím. Pokud se mu rozhodnete dveře přidržet, dočkáte se u nás v Čechách vděčného a udýchaného "díky" a několika málo obdivných pohledů, že jste si dobrovolně zašpinili ruce od dveří. V Koreji by vás žádná minuta slávy nečekala, naopak. Zastavit celý vlak kvůli jednomu tragédovi, co si nedokázal trochu přivstat, je zkrátka nevítaným zdržením.
 

Dobrou chuť

Konečně máte čas si vydechnout, usednete ke stolu, natahujete se pro příbor (případně hůlky) a zapřemýšlíte, jak vlastně svým spolustolovníkům popřát dobrou chuť? Pokud byste se pokusili o doslovný překlad, nejspíš by vám nikdo moc nerozuměl. Respektive výraz "mašitke t séjo" (맛있게 드세요), který by se dal přeložit jako "dobře se najezte", použije maximálně osoba, která vám jídlo uvařila. Když ho použijete vy, bude to působit, že si přivlastňujete zásluhy za jeho přípravu. Kdybychom naopak zpětně přeložili korejské "čal mokesmnida" (잘 먹겠습니다), které bychom mohli přeložit jako "dobře se najím", vyzníme v Čechách jako sobci, kterým jde hlavně o to napráskat si vlastní břich.


Není to zkrátka vždy jednoduché. A jaké jsou vaše zkušenosti s kulturními rozdíly mezi Čechy a Korejci?