ASIANSTYLE

Akira Kurosawa započal svoji režijní dráhu během druhé světové války, kdy se věnoval melodramatům o okupační politice, později přesídlil na sociálně zaměřené snímky, problémy s vládní byrokracií (do tohoto období patří právě Žít), artové snímky s nevěrohodným vypravěčem (Rašomon) a nebylo mu cizí ani experimentovat se zobrazováním násilí (Sedm samurajů, Rudovous, Ran). V letech, která následovala po uvedení Rašomona v Evropě, se stal Kurosawa nejvlivnějším asijským režisérem v dějinách kinematografie. Paradoxně mnoho z jeho děl je považováno za silně „západní“ (tady lze pochopit, proč měl takový úspěch v západním světě) a jsou ovlivněné západní literaturou a klasickou hollywoodskou kinematografií 30. let. Byla to ale Kurosawowa technická brilantnost, zejména používání zpomaleného pohybu při zobrazování násilí (které se již stalo nedílnou součástí žánrových klišé), která mu získala úctu v generaci tzv. „hollywoodských spratků“ jako byli George Lucas, Francis Ford Coppola či Martin Scorsese. O co více, jeho zaujatost humánními hodnotami z jeho prvotních děl byla srozumitelná divákům po celém světě a ovlivnila uměleckou kinematografii na desítky let dopředu. A právě o jednom z těchto malých humánních mistrovských děl bych chtěla na následujících řádcích psát.
 
Hlavní protagonista Žít Kanji Watanabe je stárnoucí šéf Oddělení veřejných služeb ve velkém japonském městě (pravděpodobně Tokio, ale nemyslím, že je to někde přímo ve filmu zmíněno). Na začátku filmu zjistí, že umírá na rakovinu žaludku a tento fakt ho přinutí zpětně zhodnotit svůj život. Zjišťuje, že ho strávil v osamění a že už je prakticky mrtvý po 30 let, od smrti své ženy. O co hůř, ani ve své práci se mu nepovedlo za tu dobu vykonat nic dobrého. V průběhu svých posledních měsíců pak hledá cestu k životu a jeho smyslu.  



Kanji Watanabe
Celý film prakticky stojí na silném hereckém výkonu Takashi Shimury. Jeho herectví bude možná někoho v dnešní době znepokojovat - děsivě bezradné oči, věčně shrbená postava se skloněnou hlavou, ale dokonale tím zosobňuje člověka dobrovolně zničeného svým způsobem života, který ví, že jeho bytí příliš neznamená. Postupně se seznamujeme i s jeho synem a ve flashbacích se dozvídáme i o chybách, které učinil při jeho výchově. Jak příběh pokračuje dál, Watanabe se zaplétá do situací, které ještě zhoršují jeho vztah se synem i některé vztahy v jeho práci. Přesto na své cestě při hledání smyslu života prochází podobným vývojem jako Dante Alighieri ve své Božské komedii - peklem v podobě setkání s brakovým spisovatelem, poté očistcem, který nalézá v přátelství s mladou dívkou, jenž mu naznačí cestu k ráji a k vykoupení.
 
Watanabe však zemře v 2/3 filmu a divák je ponechám při pohřební hostině napospas vedlejším postavám, které díky svým (v případě jeho syna mnohdy zkresleným) vzpomínkám rekonstruují poslední měsíce jeho života. Film si tímto hraje s divákem, kterého staví do daleko informovanější pozice, než ostatní pozůstalé, kteří na rozdíl od diváka musí pátrat po pohnutkách Watanabeho změny osobnosti před jeho smrtí, ale zase za to výměnou poskytují informace o následcích této změny a událostech, které se staly, než zemřel. Závěrečná třetina však bývá často pro současného zhýčkaného diváka navyklého na spektakulární akci, rychlý střih a silné vizuální efekty největší kámen úrazu – plyne pomalu a je neustále přerušována vzpomínkami postav. O co je těžší její recepce, o to je ale důležitější její obsah a poslání, neboť v ní zazní mnoho stále aktuálních otázek nejen o tom, zda jedinec dokáže v dnešní společnosti prosadit svoji vůli, a pokud ano, jak moc silná musí být jeho motivace.

Mohlo by se zdát, že se příběh utápí v sentimentu a nostalgii. Opak je pravdou. Například když Watanabe vypráví mladé dívce, že vedl svůj spartánský život kvůli tomu, aby zajistil dobré živobytí svému synovi. Ona mu odpoví, že tím jen omlouvá to, že svému synovi nebyl dostatečnou oporou. Kurasawa se nesnaží ospravedlňovat Watanabeho za jeho chyby z minulosti, ani ho litovat kvůli jeho nemoci. Pravý důvod, proč mi během sledování mnohokrát vyhrkly slzy do očí, byl díky obdivu k jednotlivci, který se doslova ve smrtelných křečích rozhodl vzepřít mlýnskému kolu života a učinit svoji existenci aspoň na chvíli pro lidstvo užitečnou (ať to zní sebevíc pateticky). 



Japonsko 50. let
Není to jen Watanabeho život, který sledujeme. Film dává diváku nahlédnout do všedního života Japonska na začátku 50. let, těsně po konci okupace Spojenci po II. světové válce. První věc, které si divák okamžitě všimne, je, že ozvěny války jsou stále ještě přítomny – většina budov vypadá zchátrale a poškozeně a společnost je utopená v byrokracii – když si na začátku snímku přijde skupina žen stěžovat na situaci v jejich sousedství, projdou si přesně šestnácti odděleními a teprve až po zoufalém výkřiku: „Tohle není demokracie!“ se jim někdo odhodlá věnovat. 

Další věcí je generační prohlubeň - starší generace, kterou reprezentuje Watanabe, je zvyklá žít jednoduše a skromně. Na rozdíl od něho jeho syn a speciálně synova manželka už stačili přivyknout západnímu způsobu života. Zároveň k tomu nelze přehlédnout i nové, bohaté sociální vrstvy. Například ve scéně, kdy se Watanabe chytá posledního stébla a nachází smysl svého života, věnuje kamera velkou pozornost i průběhu nóbl narozeninové párty v západním stylu, která se odehrává za ním. Také Watanabeho první pokus „žít“ - poté, co zjistil svoji diagnózu, ho zavede do vřavy rodícího se moderního velkoměsta plného hracích automatů pachinko, jazzových klubů, striptýzových barů a přeplněných tanečních sálů. Poté, co se však odvrátí od takového způsobu života, lze vyslovit smělou domněnku, že Watanabeho smrt je také symbolem konce starého, konzervativního Japonska.


 
ZÁVĚR: 5/5
Film byl oceněn v roce 1954 na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně Zvláštní cenou města Berlína, což jen dokazuje, že Žít má příběh se zdánlivě jednoduchým konceptem, který na druhou stranu otevírá cestu k mnoha zamyšlením a interpretacím. Je plný smutku, ale je to zároveň film o nemalém duchovním povzbuzení. A v tom tkví i jeho poselství – že k dosažení štěstí musí projít člověk skrze nesnáze a někdy i utrpení. Ač se v dnešní ironií prosáklé globální vesnici může toto poselství jevit (filmově) naivní a součástí žánrového klišé, o to víc to dokazuje, jak moc někdy zapomínáme, že i na skromných a malých věcech záleží.

PS: Remake vznikl v podobě doramatu v roce 2007. Nemám však nejmenší tušení ani o tom, jak vypadá, ani jaké jsou jeho estetické kvality. Kdyby někdo měl s tímto remakem zkušenosti, ať napíše do diskuze. 

ZDROJE: wikipedia.org, imdb.com, Kristin Thomson, David Bordwell - Dějiny filmu
FOTO: dvdbeaver.com, tumblr.com