ASIANSTYLE

Absolventi Pekingské filmové akademie, kteří dokončili školu v roce 1982, byli označováni za takzvanou Pátou generaci, k níž patřil i režisér Čang I-mou (Zhang Yimou najde Google spíš, málokdo ví, že existuje česká transkripce). Jejich tvorba se značně lišila od dosavadní čínské produkce a získala si ohlas doma i v zahraničí. Čang I-mou se na prvních filmech Páté generace podílel jako kameraman i jako herec. V roce 1987 debutoval se svým prvním filmem Rudé pole, který měl obrovský úspěch v Číně i zahraničí a získal v roce 1988 Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Tento zlom v jeho kariéře mu otevřel dveře k další režisérské práci. Natočil další dva filmy Ju Dou (1990) a Vyvěste červené lampiony (1991), které společně s Rudým polem vytvořily volnou trilogii, jež v sobě nesla kritiku čínského feudalismu a potažmo i současné Číny, proto byly snímky silně cenzurovány a po mnoho let zakázány na pevninské Číně. 
 
Vyvěste červené lampiony je nejpochmurnějším filmem z této trilogie, ale také nejzdařilejším. Film získal 11 ocenění na festivalech po celém světě a 4 nominace na ně, včetně nominace na Oscara za nejlepší zahraniční film (druhou v Čínské historii, první byla za Ju Dou). Jedná se o adaptaci románu Manželky a konkubíny od Su Tonga, vyprávějícím příběh z 20. let minulého století o devatenáctileté Songlian (Gong Li), která opustila universitu, protože její rodina neměla peníze, a místo studia se stala čtvrtou ženou mocného muže v severní Číně. Hned po příchodu do domu svého muže se Songlian uzavře do světa s vlastními pravidly, kde se zaplete do krutých intrik s třemi ostatními ženami, které navzájem bojují o jednodenní nadvládu nad domem. Každá z žen má totiž v rámci paláce vlastní dům, v němž se po rozhodnutí manžela, s kterou ženou chce spravit noc, rozsvítí červené lampiony. Ta vyvolená pak dostane speciální masáž chodidel a má povinnost strávit s mužem noc a právo zvolit jídelníček pro všechny na druhý den. Vyvěste červené lampiony bez skrupulí ukazuje, kolik zla jsou schopny ženy mezi sebou zasít jen pro malicherné privilegium a kam až jsou schopny ve své vzájemné nenávisti zajít.



Příběh jako ženské šachy 
Pro Čínu byly 20. léta minulého století dobou, kdy spolu kolidovaly staré tradice a moderní věk. Songlian představuje do svého příchodu do domu emancipovanou ženu, která studuje universitu, chodí sama pěšky a nosí si kufr, místo aby se nechala hýčkat. To se však změní ve vteřině, kdy překročí práh paláce a je nucena se podřídit jeho tradicím. A ty ji také změní. Přestože nemůže utéct od toho, že, na rozdíl od svých předchůdkyní, je intelektuálkou, pozvolně se její postava přetvoří do stejně sebestředné konkubíny, jako jsou ony. Je zarážející sledovat, jak Čang I-mou umí pracovat s interakcí rozdílných postav a odhalovat jejích charaktery – co by se v režii jiného proměnilo v hysterické třeštění z telenovel, je zde znázorněno s ledovým klidem jako krvelačné ženské šachy, kde se jednotlivé postavy snaží ze všech sil vyřadit protihráče ze hry. Ono jim ani nic jiného v tom uzavřeném mikrokosmu, ve kterém nejsou ničím jiným než sexuálními hračkami a nositelkami budoucích potomků, nezbývá. Protože pouze ta konkubína, která svému manželovi a pánovi přivede na svět syna, může být uznávanou. Muž, hlavní trofej i bůh celého filmu, je i není přítomen. Jeho je postava vyplněna všemocí, ale i prázdnotou a otázkami. Divák jim pohrdá za to, jak se chová k ženám, a jak krutě dodržuje obyčeje, zároveň nikdy neuvidí jeho obličej v plném záběru. Jeho postava reprezentuje minulosti bez tváře, ve které se odráží (až přehnaná) krutost konfuciánské společnosti.

Křivdila bych však Songlian, kdybych řekla, že se plně aklimatizovala v tomhle nehostinném světě rivality. I když stejně jako její „sestry“ usiluje o přízeň muže, několikrát během děje ukáže svoje slabiny – víru v lidský život a v reálný svět, který existuje za zdmi paláce. Mnoho z toho sice zůstane nevysloveno, ale odráží se v jejích činech a změně spojenectví, během kterých se přerodí ze začátečnice v silnou konkurentku, hrající nebezpečnou hru, při níž může přijít o všechno.



Symfonie barev, střihu a hudby
Ve filmu Vyvěste červené lampiony hrají důležitou roli dvě barvy – červená a černá. Červená barva je úzce spjatá s čínskou kulturou. Je to barva štěstí a radosti, proto při oslavách čínského nového roku a jiných svátcích bývají domy zdobeny červenými dekoracemi. V tomto případě je červená symbolem moci (nebo spíš bezmoci?) konkubín. Mohou díky ní těžit z výhod, protože byly vybrány, ale také červené lampiony před jejich domem svědčí o povinnosti strávit s mužem noc. Pro evropského diváka je tento (ná)znak prostituce evidentní, protože jsme dobře obeznámeni s jeho konceptem (nedejte se oklamat, zvyk s červenými lampiony v Číně nemá tradici a je do filmu naopak převzat právě podle západní symboliky).
 


Červené nejsou však jen lucerny, červené je v některých záběrech úplně všechno. Čang I-mou umí zaplnit mizanscénu předměty v nejrůznějších odstínech červené, od východu slunce po podušky a potahy na postelích. V protikladu červené je černá, fialová až tmavě modrá jako symbolické barvy selhání a smrti – černě se potáhnou Songlian její lucerny, když se proviní proti tradici, tmavé je oblečení první konkubíny, o kterou už díky jejímu věku nejeví muž zájem a většina vypjatých scén používá modré filtry. Symbolismus barev je něco, s čím se u Čang I-moua lze setkat prakticky po celou jeho tvorbu, od Rudých polích (jasné už z názvu) až po jeho válečné filmy jako Hrdina. 

Samotná barevná kompozice by však filmu dodávala krásnou, ale ne děsivě neměnnou, klaustrofobní atmosféru. Teprve s pomocí dlouhých celkových záběrů, obsedantního centrování obrazu a nulových záběrů mimo palác se i v divákovi vytvoří pocit osamělosti a bezvýchodnosti ohledně budoucnosti hlavních představitelek. Závěrečnou tečku za tímto emocionálním účinkem je pak minimalistická, ale proklatě přesně načasovaná tradiční čínská hudba, doplňující vypjaté scény.



ZÁVĚR 5/5
Vyvěste červené lampiony je tvrdou, emocionální a živoucí kritikou Konfuciánské společnosti, soustředící se na bludný okruh bezmoci, ve kterém se pohybovaly konkubíny. Čang I-mou zde mnoha způsoby dokazuje svoje umělecké mistrovství, když tuto kritiku halí do hávu působivých audiovizuálních a krutých mocenských her. Chladný, dusivý a dramatický svět nekompromisně uzavírá diváka do sebe a nedovolí mu odejít až do závěrečných titulků.

PS: Zatím nejlepší čínský film, který jsem kdy viděla.
 
ZDROJE: wikipedia.org,  imdb.com, 
Kristin Thomson, David Bordwell - Dějiny filmu
Hana Vraná - Srovnání současné a dřívější tvorby režiséra Zhang Yimoua se zaměřením na filmy Vyvěste červené lampiony a Hrdina
 
FOTO: movieboom.biz, eastasia.fr