ASIANSTYLE

Díky stále přetrvávajícímu boomu, který u nás před lety spustil zájem o japonskou kulturu, máme možnost zabrousit i do současné japonské literární scény, v níž již několik let hraje důležitou roli osobnost Haruki Murakamiho. Milovník jazzu, koček a západní kultury se u nás proslavil především románem Norské dřevo, které se dočkalo i filmové adaptace. Jaká obě díla jsou, v čem se liší a co nenávratně zmizelo v překladu?

Bohužel i v tomto případě musíme hned ze začátku čelit zklamání, se kterým se setkáváme v nemalém počtu filmů zpracovaných dle knižní předlohy. Z časových důvodů v podstatě není objasněna vývojová linie života postav, což ve výsledku brání správné interpretaci postavy samotné a dochází tak k jakési zploštělosti jak v pásmu charakterovém, tak též v celkovém vyznění díla. Jako zářný příklad poslouží možná až zveličená sexualizace tohoto snímku- v rychlosti představeným ženám je najednou těžší porozumět, jejich sexuální chtíč zde přichází nečekaně jako vlny při odlivu a vytváří tak obraz sexuálně aktivní ženy, která se nebojí muže beze studu oslovit. V jádru knihy se však skrývá model ženy až diametrálně odlišný. Protagonistky jsou nuceny projít si minimálně příjemnými životními situacemi, v důsledku čehož dochází k pochopitelné charakterové deformaci, nejistotě a vnitřním zápasům, s kterými se postavy potýkají v průběhu téměř celé knihy. Bez znalosti takovéhoto pozadí si knižní předlohy neznalý divák nemá šanci uvědomit, kolik hodin přemýšlení a námahy stojí za činem, který zde působí jako nikterak hluboký momentální nápad.

K největšímu obraznému znásilnění dochází především v otázce postavy ošetřovatelky, u které prakticky chybí veškeré informace o jejích lesbických sklonech a stále nevyřešeném traumatu, takže v nic netušícím divákovi vyvolá představu převážně usměvavé ženy, kterou je až směšně snadné získat. Sexuální scéna nevyznívá jako proces zahojení si starých ran, ale pouze jako jeden z několika dalších záběrů, které mají za úkol zvýšit sledovanost filmu.
Vezmeme-li v potaz, jak důležitou roli v Murakamiho tvorbě postavy hrají, můžeme se dokonce dobrat názoru, že film v tomto ohledu vůbec nepokryl jednu z nejdůležitějších částí díla samotného. Nemusíme dlouho spekulovat, abychom si uvědomili, že právě tato skutečnost zde představuje poměrně velký problém. 

Dalším důležitým faktorem shledávám jazykové vyjadřování postav, které může čtenáři mnohdy leccos napovědět. Pokud se však nekoukáte na film v originále, tedy v japonštině, nemáte prakticky šanci postřehnout, co všechno bylo ztraceno v překladu. Tento jev je nejvíce viditelný u Midori, krásné mladé dívky, jejíž aroganci však v některých momentech jednoduše nelze přeslechnout. V titulcích však s překvapením nacházíme dívku zcela běžnou, jejíž osoba možná chvílemi vyzní trochu nadřazeně, avšak ne do té míry, abychom tomu přidělili jakoukoliv větší pozornost.

Jak tedy k ženám vyobrazeným v tomto Murakamiho patrně nejznámějším díle vůbec porozumět? Pro správné rozklíčování této otázky je sice nezbytné pochopení postavy samotné, dalším důležitým prvkem je však i jejich vztah s okolím. Je pozoruhodné, že zatímco hlavní charakteristika žen zde vychází z individuálně utvářených charakterových prvků, ta mužská pramení z jejich chování k nim. S překvapením pak shledáváme, jak velký dopad by mělo potenciální vyškrtnutí ženské části na image mužské postavy. Zpátky se držící introvert Watanabe a jeho značně dominantní kamarád by se najednou nelišili tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát. Již z těchto náznaků je jasné, že ženy, jejich sexualita a též duševní interakce s mužem zde představují naprosto klíčovou úlohu. 

To vše je zabaleno do velice vizuálně líbivého prostředí, které nejednoho diváka jistě potěší. O pochválení si říká i zpracování některých dobových reálií a zajímavá atmosféra, divák však musí počítat se značnými nedostatky v celkovém obsažení knihy a jakémsi jejím zploštěním. Pokud se tedy chcete podívat na film, doporučuji napřed přečíst jeho značně propracovanější knižní předlohu.