ASIANSTYLE

Čingischán. Muž, který za jeden lidský život dokázal vytvořit největší říši všech dob. Jméno, před kterým se třásl svět a které zůstalo navždy živé v srdci jeho lidu. Nikdo vlastně neví, kde byl po své smrti v utajení pohřben, a místo jeho posledního odpočinku zůstává jednou z velkých záhad mongolské historie. Těm, kteří chtějí uctít jeho památku, tak slouží mauzoleum v Ejin Horo, v němž jsou střeženy některé jeho osobní věci a obrazy. Posvátnost místa doplňují tradiční prapory (a vzhledem k jejich zdejšímu spirituálnímu významu zároveň totemy) ve tvaru kopí nazývané sulde mající na svém vršku kruh ze zavěšených koňských žíní. Pod dohledem kněží tu hoří olejová lampa, jejíž plamen neuhasl od chánovy smrti před téměř osmi sty lety. Těžko plně pochopíte ducha mongolského národa jinde než právě tady.



V okolí Ejin Horo ve Vnitřním Mongolsku (jméno znamená v překladu „nádvoří vládce“) žije okolo šesti tisíc Darhadů – potomků věhlasných generálů Bo'orchu a Muqali, kteří měli od počátku posvátné privilegium být strážci a ochránci mauzolea. Byli proto vyjmuti ze všech povinností včetně vojenské služby a placení daní. Více než třicet jejich členů zde stále vykonává nepřetržitý dohled a stará se o dodržování všech rituálů v průběhu celého roku. Mezi nimi je právě také Tsagaansurek neboli „Bílé stádo“.



Během týdne, kdy se konal, navštívilo mauzoleum více než 70 tisíc poutníků. V zadní části středního paláce jste při něm mohli vidět obraz, kdy stovky lidí současně v jednom okamžiku poklekali před zlatou Čingischánovou sochou, zatímco v rukou před sebou drželi modrý khatag, dlouhý pruh hedvábí symbolizující štěstí a požehnání. Přinášeny jsou i obětní dary. Govaa, žena z nedaleké pastevecké oblasti, přináší pečené jehně a dvě láhve drahého likéru Moutai. „Chtěla jsem přijít už včera, ale bylo velmi obtížné se sem přes davy lidí a dopravní zácpy dostat,“ vypráví poté, co vyšla z paláce a nasadila si sluneční brýle. „Ještě nikdy jsem u tak důležitého obřadu nechyběla. Nikdo nám to samozřejmě nepřikazuje. Tu odpovědnost cítíme uvnitř sebe.“



Složitý proces rituálů zůstal v průběhu staletí nezměněn a byl jedním z prvních zařazených do seznamu chráněného duševního dědictví, který vznikl v roce 2006. Až dodnes se například při obřadech užívajících charig, obětní nástroj v podobě koňské hlavy, zpívá dlouhá balada v neidentifikovaném jazyce. Běžně je nazývána jako „píseň nebes“, ale nikdo nezná její původ. Dokonce ani Khasbileg a jeho otec, jediní dva v mauzoleu schopní číst znaky, jimiž je zapsána, vlastně neví, o čem vypráví. Navíc jsou jako mnozí místní kněží velmi zdrženliví při popisu a vysvětlování posvátných tradic. Ale ne všichni. Erdenesunver pochází z 38. generace Darhadů a snadno se dokáže rozpovídat.



„ Každá rodina zde během obřadů zastává svůj vlastní, zvláštní úkol,“ vypráví šedesátiletý kněz. „Každý má nějakou unikátní techniku – třeba právě čtení písně nebes. Moje rodina má na starosti péči o hlavní palácovou budovu. Původně zde bylo pět set rodin, když Kublajchán nechal postavit osm bílých jurt a zavedl obřady během různých ročních období. Jurty zde zůstaly do roku 1939, kdy musely být přestěhovány více na západ kvůli japonské invazi. Mauzoleum se vrátilo zpět v roce 1954 a o dva roky později byl postaven současný palác. Podrobnosti o průběhu a detailech obřadů jsou předávány ústně z generace na generaci. Zlatá kniha, v níž byly zapsány texty prastarých šamanistických ód zpívaných během rituálů, se za podivných okolností ztratila v šedesátých letech. Tradice ale nebyla ztracena, i když trvalo dlouhých patnáct let, než byla sesbírána a obnovena její kopie. Je dobře, že se obnovily veřejně přístupné obřady během Nového roku a svátku Tsagaansurek, které byly po desetiletí opuštěné a spaly. Velice mě potěšilo, kolik z našeho národa sem dnes přijelo ze zahraničí. Přesto se falanga Darhadů rok od roku zmenšuje, protože mnoho z nich touží najít lepší život ve velkých městech.“



Jak ale dokládá životní příběh Erdenebilega z 39. generace Darhadů, mají ti, kteří odešli, k tradici velké pouto a nezřídka zase přicházejí zpět. On samotný vystudoval lékařství a vedl úspěšně šest let vlastní městskou kliniku. Pak už ale bylo volání uvnitř jeho srdce příliš silné a rozhodl se pro návrat. Jeho rodina mívala za úkol chov posvátných bílých koní, ale dnes se on sám zabývá spíše zařizováním zásobování a dopravy pro ostatní. Přesto je hrdý na to, co dělá.



Ejin Horo je jednou z nejbohatších oblastí Vnitřního Mongolska, a tak většina Darhadů žije v rodinných domcích, za které neplatí žádný nájem. V jednom z nich bydlí také Senge, místní pracovník státní správy. Ačkoli již aktivně v mauzoleu neslouží, jeho loajalita k památce velkého chána není nijak menší. „Říkám svému klukovi, aby následoval všechny tradice,“ vypráví, když hledí na svého sedmiletého syna. „Musí se naučit mongolské ódy a klasiky. Bez ohledu na to, jaké bude v budoucnu jeho povolání, narodil se jako Darhad.“


ZDROJ: Wang Kaihao, chinadaily.cn
FOTO: chinadaily.com.cn