ASIANSTYLE

"Má mě rád, nemá mě rád," rozjímala trhajíc lístky chryzantémy. Pak usedla v zahradě pohrouřena do své bolesti, z níž postupem času vznikal tento deník. Psal se rok 971 západního kalendáře.

V japonském prostředí právě nastával rozkvět dvorské kultury známého jako období Heian. Po dynamickém rozvoji a hromadném přejímání poznatků z ciziny v období Nara, přichází čas uzavřít se okolním vlivům a vypěstovat z těchto všemožných náletů ušlechtilou bonsai.

Čili vytvořit něco ryze japonské. Začínají se objevovat první spisy psané japonsky, doslova "kvete umění kaligrafie". Štětec přebírá vedoucí roli po meči. Proto se na tuto kulturu často s nadsázkou nahlíží jako na "zženštilou." To, že často žily v nejvyšším luxusu a s právem na vzdělávání, však ale neznamená, že by život těchto něžných bytostí bych procházkou růžovým sadem. (Až na všechny ty skutečné procházky ... růžovým ... sadem.)

Heianské dvorní dámy se svými muži zpravidla nebydlely ani ve stejném domě, natož aby s nimi obývaly jeden vesmír. Byly zvyklé žít nejen ve ztemnělém prostředí svých domů, ale v přeneseném významu právě i ve stínu svých manželů, kteří zastávali důležité pozice u dvora.

Absenci skutečného světa vynahrazovalo nepřeberné množství raných literárních příběhů, které ženám nabízelo zidealizovaný pohled na realitu. Typickým tématem zde byla např. nepohasínající láska mileneckých párů. Úzký prostor pro seberealizaci se ženě nabízel v umění kaligrafie, které má velmi blízko ke psaní vlastních příběhů, či básní waka. (31slabičká báseň manifestující autorovu bezprostřední reflexi okolního prostředí. Od druhé poloviny 9. stol. roste procento „cvičných“ básní waka vznikající na určené téma, jež oslavovaly v první řadě formu, jakou báseň má.) 

Taková omezení sama o sobě musela působit velmi depresivně na ambiciózní osobnost, jakou byla autorka právě tohoto deníku - Mičicune no haha 藤原道綱母 (Matka Fudžiwary Mičicuny). Jak vidíte, ani její skutečné jméno nám není známo a veškeré informace o její osobě pochází pouze z tohoto deníku.

Onen kontrast mezi barevným pozlátkem starých příběhů a šedavou realitou neuspokojivého manželství vedl Mičicuneho matku k revoltě v podobě sepsání skutečného příběhu dvorní dámy, který se stal základním kamenem pro vznik žánru nikki bungaku日記文学 (deníkové literatury), jenž dodnes patří v Japonsku k nejoblíbenějším. Nejen ženy psaly v tomto období deníky. Jsou dochovány i spisy státníků, či mnichů – ty jsou však zpravidla psány v kanbunu漢文(čínském písmu).

Záměru vytvořit vyprávění s reálným podkladem typického pro celou deníkovou literaturu je však v tomto případě dosaženo tak výrazně sugestivní cestou, že často zamezuje jednoznačnému pochopení a výkladu daných pasáží. Jak sama autorka sama prohlašuje: „Deník se týká mne a nikoho jiného.“ Že byste něco takového od Japonky nečekali?
Navzdory tomu, že v Kageró nikki se jedná o ryze osobní výpověď, o samotné vytvoření díla pravděpodobně Mičicune no haha požádal její manžel. Pro její mimořádný literární talent byla totiž pověřena kompilací rodinné sbírky poezie kašú 家集, jež se měla sestávat převážně z básní waka, které pro sebe navzájem autorka s Fudžiwarou no Kaneiem za společná léta sepsali. V této době totiž bylo vzájemné si posílání básní jednou z nejběžnějších forem komunikace.  Místo stručného komentáře o okolnostech vzniku k jednotlivým básním však Mičicune no haha stvořila nepoměrně celistvější dílo, jež vyjadřuje nejniternější pocity úzkosti plynoucí z jejího neuspokojivého postavení jak v manželském životě, tak u dvora. Jako druhá žena Fudžiwary no Kaneie, která mu porodila pouze jednoho syna, nemohla skutečně očekávat, že jí bude věnována byť jen z poloviny taková pozornost, jakou si představovala na základě čtení zidealizovaných starých milostných příběhů.

Sbírka básní musí mít poetický název?

Znaky Kageró 蜉蝣 objevující se v názvu mají dvě homonymní čtení, dle kterých lze titul interpretovat pomocí sousloví „tetelení horkého letního vzduchu“, či se uchýlit ke stručnější variantě a nazvat dílo „Deníkem jepice.“  V nedávné době přišel profesor Kawaguči Hisao ještě se třetím návrhem, dle kterého znaky interpretuje pomocí příměru „blanky pavučinek plujících ve větru za klidného a jasného počasí“. Takové východisko koresponduje s názorem doktora Arthura Waleyho, který dílo označil anglickým „The Gossamer Diary“, což se záhy uchytilo jako běžně používaný překlad. Nikki 日記 je pak označení pro deník běžně užívané i v dnešní době.
 
Nicméně všechny tři způsoby interpretace představují pro dílo poměrně přiléhavou metaforu. Pobyt u dvora zdařile připomíná pocitově bezvýznamný jepičí život, kdy po letech strávených v temnotách je ženě dovoleno na existenčním výsluní strávit pouze krátkou chvíli vykoupenou emočním vyhladověním. Stejně tak babí léto v sobě skrývá jemnou melancholii končícího slunného období, z níž jsou upředena křehká pavoučí vlákna. Tetelení horkého letního vzduchu pak odkazuje k niternému boji s dusným a neměnným prostředím, v jakém dvorní dámy žily. 
ZDROJ: SEIDENSTICKERH, E.: The Gossamer Years, Shirane, H.: Traditional Japanese literature, ŠVARCOVÁ,Z.: Japonská literatura
FOTO: ebookmall.com