ASIANSTYLE

Muzeum byste marně hledali na některé z rušných tříd. Je schované stranou uprostřed obytné zóny pro válečné veterány, a když vstoupíte dovnitř, je to jako byste prošli bránou času. Uvítá vás pomalá jazzová hudba a až si vaše oči zvyknou na sporé osvětlení, zjistíte, že jste obklopeni tisíci předměty, které ztělesňují uplynulá desetiletí. Najdete mezi nimi starobylá qipao (či chcete-li cheongsam), tolik oblíbená ženami z vyšší společnosti ve dvacátých letech minulého století, tabatěrky a pouzdra na cigarety, hodinky a kufříky, vybavení domácností od skleniček a popelníků až k šicím strojům a šatních skříní.

Wang pojmenovala své muzeum symbolicky Shanghai 1937, protože je to v jejích očích doba, kdy rodné město bylo kulturním a ekonomickým centrem východní Asie a konkurovalo městům jako Paříž či New York, než byla jeho zlatá éra násilně přerušena vpádem japonských vojsk. Její rodina zde žila po mnoho generací. Ona sama se narodila v osmdesátých letech minulého století v tradičním kamenném domě s lomeným vstupním obloukem. Na vlastní oči viděla, jak staré uličky ustupují mrakodrapům a nákupním centrům, jak se velké rodiny rozpadají na malé části žijící každá někde jinde a jak mizí věci, na které byla jako dítě zvyklá.

Reagovala na to po svém. Stala se „retro-holikem“, který ve sbírce uchovává alespoň odlesk minulosti. Brzy však bylo nasbíraných kousků tolik, že bylo na čase najít pro ně nějaké uskladnění. Její bratr pracující jako fotograf měl v té době prázdné studio, které se ukázalo být ideálním místem pro zpřístupnění sbírky veřejnosti. Studio měřící 200 metrů čtverečních transformované do maličkého muzea si překvapivě brzy získalo velkou popularitu.



„Nejsou zde drahocenné ani nijak vzácné exponáty,“ říká Wang. „Ale mnoha návštěvníkům připomene jejich vlastní minulost a oživí mnoho zapadlých vzpomínek.“ Wang pak vypráví o ženě ve středních letech, která od ní koupila kazetu s hudbou čínsko-americké popové ikony Fei Xianga (Kris Phillips). „Řekla mi, že ten zpěvák byl v mládí její idol, ale nemohla si dovolit si jeho kazetu koupit. Teď se jí splnil dívčí sen. Vůbec nevadilo, že je kazeta ošoupaná a záznam už nemá dobrou kvalitu.“

Wang pracuje jako vizážistka, ale téměř všechen volný čas věnuje právě svému muzeu. Je pyšná na to, že mohla zachránit tyto památky i jejich příběhy. Někdy to byla doslova záchrana buldozéru z lopaty. To platí zejména o dřevěných dveřích vystavených na stěnách muzea. „Procházela jsem kolem staveniště a viděla dělníky, kteří bourají staré domky. Začala jsem na ně hlasitě volat a mávat, abych je zastavila a mohla si dřevěné dveře odnést. Nejsou staré více než sto let. Možná, že nejsou dost dobré pro obchodníky se starožitnostmi, ale pro mě mají velkou cenu. Podívejte se na tyhle linky a barvy. Ty byly vymalované plynutím času,“ vysvětluje Wang.

Schovává také dvě břitvy získané od jednoho staříka, který je získal jako dar, když během druhé světové války poskytl americkým vojákům jídlo. Většina exponátů v muzeu je krom několika věcí, k nimž má Wang velmi osobní vztah, směnitelná. Nejvíce jí k srdci přirostly staré klavíry. Nejstarší z nich je starožitný Robinson s klávesami ze slonoviny, který pochází z roku 1870 a byl využíván v katolické škole. Klavír Montrie patřil její babičce. Tuto značku založili Britové a ve třicátých letech minulého století byla v Šanghaji velmi populární. Stejně tak je tu Nieer z padesátých let, jednoduchý a nezakrytovaný nástroj z poválečného období. Nechybí ani mini-piano, na které Wang hrála, když byla ještě dítě.

 

Muzeum je otevřené veřejnosti jen v sobotu odpoledne. Během ostatních dnů týdne je využíváno jako fotografické studio, kde se mohou zákazníci obléci do starodávných šatů a zapózovat přesně ve stylu předválečných hvězd a boháčů. Pořádají se tu i stylové odpolední čaje a v případě více hostů je možné otevřít i dobově pojatý bar. Jídla i nápoje samozřejmě přesně sledují retro styl svého okolí. To je podle bratra Wang, který si přál být jmenován pod svou uměleckou přezdívkou jako Lao Hei, způsob, jak přinést muzeu dostatečné finance na udržení jeho provozu. Zvláště šaty a papírové noviny potřebují pravidelnou speciální údržbu. Není to rozhodně lehké mít vlastní, soukromé muzeum. Přesto sourozenci dělají vše, co je v jejich silách, a doufají, že jednou získají větší prostory, aby bylo možné exponáty chronologicky seřadit.

„Tyhle malé poklady ztělesňují to, co bylo součástí našich životů. Rádi mezi nimi na ty chvíle vzpomínáme a chtěli bychom je představit i dalším lidem,“ uzavírá Wang.

Pokud byste chtěli muzeum Shanghai 1937 někdy navštívit, pak jej najdete ve čtvrti Hongkou, v ulici Lintong. Otevřeno je každou sobotu od jedné do půl páté odpoledne.


ZDROJ: Wu Ni / chinadaily.cn
FOTO: chinadaily.cn