ASIANSTYLE

Skvělou studnicí pro seznamování se s asijskými zvyky je sledování jejich filmů a seriálů. A protože já mám nejraději ty korejské, vybrala jsem si jejich vzpomínkové obřady za mrtvé. Souhrnně se tomuto zvyku říká Jesa a jedná se o obřady spojené s uctěním památky mrtvých, takový ekvivalent našich dušiček, chcete-li. Ale na rozdíl od českých luhů a hájů, se tyto vzpomínkové obřady nemusejí dít jen jednou do roka v přesně stanovený den.

První typ obřadu, který se většinou organizuje den před nebo v samotný den výročí úmrtí, se jmenuje Gije nebo také Gijesa. Další možností je pak Charye, který bývá součástí hlavních korejských svátků, jakými jsou například Chuseok nebo Korejský Nový rok. Posledním obřadem je pak Sije, který je podobný Gije, ale je věnován předkům, kteří zemřeli před více než 5 generacemi.

Vlastní obřad se pak koná v domě nejstaršího syna a spočívá v přípravě hostiny, která je vystrojena na počest mrtvého. Samotná hostina má přesná pravidla. Rodina nachystá jakýsi oltář, který se pak zaplní tradičními korejskými pokrmy, nejlépe těmi, které měl předek nejraději. Rozmístění pokrmů na oltáři musí být také podle pravidel, kdy jsou jídla seřazena následujícím způsobem.



Rýže, maso a světlé ovoce na západní straně, polévka, ryba a červené ovoce na východní. Misky s rýží a individuální dary mužských potomků se umisťují také na západ, zatímco dary žen na východ. Na oltáři nesmí chybět ani 2 svíce umístěné po stranách a kadidlo společně s pamětní destičkou, která reprezentuje přítomnost mrtvého, se nachází ve středu.

Obřad zahájí nejstarší potomek nabídkou rýžového vína, následuje jeho žena. Nejstarší syn se musí poklonit 2x, jeho žena 4x. Po nich se postupně k daru dostávají ostatní potomci. Když se vystřídají všichni, je hostina zahájena nejstarším mužským potomkem, který servíruje hlavní pokrm a zapíchne lžíci doprostřed misky s rýží.

Účastnící obřadu poté opustí na pár minut místnost, aby mohli předkové začít hodovat. Čas návratu do místnosti oznamuje opět nejstarší mužský potomek tím, že si 2x odkašle. Předkům je poté ještě nabídnut čaj. Obřad zakončí všichni účastníci dvojím pokloněním se, čímž jsou duše zemřelých odeslány do dalšího roku pryč.

A pokud vás zajímá, co děje se vším tím jídlem, nemusíte se bát. Poté, co je jídlo sklizeno z oltáře, rozdělí si ho účastníci mezi sebou a pustí se sami do jídla. Konzumace tohoto jídla je považována za ekvivalent obdržení požehnání od předků celé rodině.

Jestliže lidé uctívají předky například během Chuseoku, je součástí obřadu také návštěva hrobu zemřelého. Kromě úklidu a zušlechtění samotného hrobu nebo mohyly, se i zde předkům nabízí jídlo a pití. Součástí darů bývá i alkohol a to buď rýžové víno, nebo i soju. To se předkům nabízí rozlitím v okolí hrobu.

A jak už to tak bývá, některé tradice s postupem času oslabují. V Koreji je úcta k předkům silně zakořeněná, takže samotné obřady se dodnes poctivě dodržují. Nedrží se ale už většinou předkům x generací zpět, ale mnohem častěji už pouze rodičům a prarodičům. Obřad se již může odehrávat i v domě mladšího potomka a nemusí to být ani po půlnoci, ale v příjemnější čas, nejčastěji odpoledne.

Co se týče Japonska, lze mluvit o obrovském množství tradic, které jsou krásné, kouzelné a některé z nich dokonce i vtipné. Já bych ale ráda mluvila o něčem méně významném, co neuvidíte nikde v ulicích měst, ale spíše v domácím zátiší, ve škole, šintoistických svatyních, buddhistických chrámech, zámcích, tradičních japonských hotelech - rjókanech atd.



Myslím tím, tak zdánlivě nudnou činnost jako přezouvání. Dalo by se říct, že věc tak nepozorná a tak běžná, bude Japonci vykonávaná stejně nebo alespoň podobně jako ve zbytku světa, ale mýlili byste se. I v tomhle případě byla japonská kreativita neskutečně obrovská.

 

První věcí, kterou si musíme říct je vlastně to, co je genkan. Genkan je v podstatě takový schůdek hned u vchodu, kde se musíte přezout. Do domova tedy již vstupujete v bačkorách na nohou a boty necháváte u vchodu. Pro Evropana se tohle ještě zdá poměrně normální, až na zvláštní stupínek. Zajímavější se to ale stává ve chvíli, když třeba budete potřebovat jít na záchod. Budete se totiž muset opět přezout do speciálních papučí na toaletu. A ty se smí používat pouze tam a nikde jinde. To je velmi důležité!

 

Další komplikací je tatami podlaha. Tatami je druh rohože, který se vyrábí z rýžové slámy. Nikdy nesmíte vstoupit do místnosti vyloženou tatami s bačkorami na nohou. Měli byste se zout a vstoupit tam pouze v ponožkách.



Mohou se samozřejmě také objevit složitější situace např. v hotelu budete mít 3 druhy přezůvek: na záchod, pohybování se v japonských prostorách a také pro místa ve spíše západním stylu.

Všechno to vyplývá ze šintoistické tradice, ve které udržování rituální čistoty bylo naprosto klíčové. 

V tradicích se nikterak nevyznám a vše znám jen z filmů a seriálů, ale co mi připadá jako krásný způsob, jak vyslovit svá přání a tužby, je pouštění lampionů, na které se napíše právě přání. Vizuálně nádherné a navíc trochu čarovné. V různých podobách se zvyk dodržuje napříč Asií.

Ač se nejedná o oficiální svátek, velmi mě zaujal tzv. Černý den, který se v Jižní Koreji slaví 14. dubna. Navazuje na den sv. Valentýna, který se slaví celosvětově 14. února, a Bílý den, který připadá na 14. březen. A kdo tedy tento den slaví a proč? Je to svátek, který slaví zejména nezadaní Korejci. V tento den se sejdou lidé, kteří ani při jednom z předchozích dvou zamilovaných dnů neobdrželi žádný dárek, a společně si vychutnají jajangmyeon, nudle s černou omáčkou. A aby vyjádřili svůj zármutek, oblékají se v tento den do černého oblečení a ladí tak s pokrmem černé barvy. Během hodování si vylévají svá srdce a stěžují si na nedostatek intimních vztahů a absenci darované čokolády. Výhodným je tento den i pro obchodníky, které pořádají různé akce a propagují své produkty. Tyto akce jsou velmi populární a zahrnují i seznamovací akce jako třeba speed dating, soutěže v pojídání jajangmyeonu nebo třeba slevy na vybrané produkty. Nezadaní si tak alespoň jednou do roka mohou užít svůj den.