ASIANSTYLE

Prozaik a dramatik Yukio Mishima, rodným jménem Kimitake Hiraoka, se narodil do rodiny vládního úředníka, ale vychovávala ho babička, aristokratka, která chlapci neustále připomínala jeho samurajský původ a dbala na staré tradice. Byla dokonce tak přísná, že chlapec nesměl sportovat a stýkat se mohl jen s vybranými dětmi, především dívkami.

Jeho první literární pokusy byly odsouzeny ze strany jeho otce, který dbal na vojenskou disciplínu a povolání autora vnímal jako méněcenné. Hlavně proto, že ze syna chtěl mít právníka. Yukio tak psal s podporou pouze od své matky.

Mishimovou první významnější novelou se stal příběh plný metafor o vztahu živých lidí k zemřelým předkům Rozkvetlý les, který jeho učitele natolik uchvátil, že ho doporučili do prestižního literárního magazínu Bungei Bunka. Při jeho publikování poprvé použil svůj pseudonym, kvůli ochraně před závistivými spolužáky. Na přání svého otce se sice dal na právnická studia, ale nakonec i tak skončil jako autor a věnoval se literatuře. Jeho prvním románem byl v roce 1946 Zloději, ale proslavil se až románem s autobiografickými prvky Zpověď masky – příběhu o homosexuálním chlapci, který se musí kvůli společnosti skrývat za maskou.  

Ve své tvorbě se inspiroval japonskými klasiky, ale i autory jako Oscar Wilde a Rainer Maria Rilke.

V zájmu literárního průzkumu Mishima navštěvoval gay bary a objevily se spekulace o jeho orientaci, zejména poté, co autor Jiro Fukushima publikoval článek o svém vztahu s Mishimou, včetně několika důvěrných dopisů. Mishimova manželka však i po jeho smrti taková obvinění popírala a jeho děti Fukushimu zažalovaly pro porušení autorských práv.

Přísahal chránit císaře, ale ve svém díle Hlasy heroické smrti (Eirei no Koie) Hirohita zkritizoval za zřeknutí se svého postavení jakožto národního symbolu. Tvrdil, že všichni lidé, kteří v zájmu obrany vlasti přišli o život, zemřeli zbytečně a pro falešnou modlu.

Věnoval se posilování a tvrdě cvičil kendó (čímž vyvrátil to, že se intelektuálové nestarají o své tělo). Založil svou "soukromou armádu" Tatenokai (Společnost štítu), složenou z mládeže věnující se bojovým uměním, která měla střežit japonské hodnoty. V roce 1970 se s několika členy tohoto hnutí zabarikádoval na velitelství japonských Sil sebeobrany, kde ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři a poté spáchal se svými společníky asistovanou sebevraždu seppuku (setnutí hlavy po rozpárání břicha, aby dotyčný neumíral dlouho a ve velkých bolestech).

Mizoguchi je ošklivý koktavý syn buddhistického mnicha, který žije na venkově. Jeho otec s ním před svou smrtí navštíví slavný Zlatý pavilon, který je součástí kyótského chrámu Rokuo-ji. Je posedlý jeho krásou, ale mladíka to zprvu neoslní a je zklamaný, že pavilon nevypadá tak, jak si ho vysnil. Po návratu domů si začne v hlavě vytvářet vlastní Zlatý pavilon – takový, jaký byl v  jeho představách dosud, se všemi svými krásami. Přesto  si je stále vědom, že "za horami" leží ten skutečný, a tato myšlenka mu zůstává v mysli.

Mladík má egoistickou a posedlou osobnost, trpí nenávistí ke všemu krásnému. Po smrti otce přichází do chrámu jako novic a seznámí se s jistým Tsurukawou, s kterým se spřátelí. Později si uvědomí skutečnou podobu a krásu pavilonu, ale nemůže se zbavit myšlenky na hrozící bombardování Kyóta. Svůj vnitřek ztotožní s pavilonem a má tak dojem, že návštěvníci pavilonu obhlíží i jeho nitro. Vzhlíží k němu, ale vztah není opětován a nemůže být naplněn. Rozhodne se neukončit svůj život, nýbrž existenci objektu své touhy – samotného Zlatého pavilonu. Nikdy ho nebude mít pro sebe a musí napravit jakousi rovnováhu (pavilon měl být podle něj zničený už v době druhé světové války).

V příběhu se setkáváme hned s několika ženskými postavami, třebaže se jedná pouze o vedlejší a nijak do podrobna vykreslené. Mizoguchi se jako malý kluk zamiloval do vesnické dívky Uiko, kterou často s oblibou sledoval. Ta však otěhotněla s válečným dezertérem. Přišlo se na to a voják ji při jejich útěku zastřelil a poté sám spáchal sebevraždu. Vize dívky se opakuje hned několikrát. Nejprve se jedná o učitelku ikebany, nalévající své mateřské mléko do čajového šálku, které poté vypije voják odcházející do služby v rámci jakéhosi tajného nočního rituálu. Později v podobě prostitutky zmlácené vojákem (tuto scénu Mizoguchi sleduje s jakousi sadistickou fascinací).

Postava Kashiwagiho, Mizoguchiho přítele, je vykreslena jako ničitel půvabu spojeného s tradičním japonským uměním a symbol úpadku národní tradice. Autor považuje okupaci za jeden z prvků úpadku a celou knihu tak provází nádech xenofobie a lhostejnosti ("nikomu na tobě nezáleží, pokud nejsi důležitý"). Jako příklad je uvedena právě epizoda s prostitutkou, která neřekne ani slovo japonsky a mluví jen nesrozumitelnou angličtinou – jazyk se odklonem od tradice stává nesrozumitelným i pro samotné Japonce.

Odklon od tradic a jejich roztříštění, se objevuje v celé této knize, jakožto i ve většině poválečných japonských děl. Druhá světová válka zanechala na Japonsku nesmazatelnou stopu, ať už v podobě válečných zločinů na čínském území, bombardování a nucené westernizace, kterou tradičně založená generace nesla jen s velkou nechutí, třebaže Japonsku přinesla nebývalý pokrok a pomohla mu stát se jednou z ekonomicky nejsilnějších zemí současnosti.

ZDROJ: en.wikipedia.org