ASIANSTYLE

Amélie Nothombová (1967), původem Belgičanka, strávila rané dětství v tehdy ekonomicky prospívajícím Japonsku a poté kvůli otcově práci belgického velvyslance navštívila Čínu, Barmu nebo Laos. Po absolvování oboru filologie na Université Libre de Bruxelles se pracovně vrátila do Japonska, do kterého se zamilovala již jako malá holčička. Právě její zážitky z japonské firmy, do které nastoupila, se staly předlohou pro její poloautobiografický román „Strach a chvění“ z roku 1999, který byl vyznamenán cenou Grand Prix du Roman a v roce 2004 zfilmován do podoby, která učarovala mnohé kritiky.

Stostránkový román zrychlenou a fragmentární, ale zato čtivou formou, líčí útrapy mladé Amélie, která získá jednoroční stáž překladatelky ve velké japonské dodavatelské firmě v 90. letech. Okolnosti, jak se podařilo hlavní hrdince danou stáž získat, nejsou však v knize sděleny. Hrdinka je vyjukaná a hned na začátku se dopustí chybičky, za který ji její nadřízený pak trestá trochu nepochopitelným přepisováním pozvánek na golf pro pana Johnsona. Ačkoliv Amélie má určité znalosti týkající se etikety, pravidel a vnitřních procesů odehrávajících se v japonské společnosti, tak kvůli své nátuře a výchově v převážně západním duchu je jaksi stále nepřipravená zaujmout pracovní pozici spolu s očekáváními přisouzenými zaměstnanci v Japonsku.

Ihned zprvu se ukáže, že firma vlastně nemá potřebu pro překladatele, takže mladá hrdinka tráví dny memorováním spisů, které dostala, a připravováním čaje či kávy. První krize přichází ve chvíli, kdy do firmy přijde delegace ze spřátelené firmy, a mladá Belgičanka jim servíruje kávu s doprovodnými zdvořilostními frázemi, vyžadovanými danou situací. To ale rozezlí jejího nadřízeného, který ji zakáže mluvit ve firmě japonsky. Hrdinka se podle tohoto příkazu zařídí. Ale jelikož nechce mrhat svým potenciálem a chce být firmě svým způsobem nápomocná, tak začne rozvážet poštu a upravovat kalendáře na stolech zaměstnanců. Jenže práce rozvážení pošty ji nebyla přidělena a hlavně v japonské firmě iniciativa není vítaná, za což v tomto případě pro ni následuje trest v opakovaném tisknutí tisícistránkového dokumentu. Hlavní hrdinka se však dopouští stále větších prohřešků, což vede k zhoršení vztahů s její přímou nadřízenou a k tomu, že postupně dostává podřadnější úkoly. Podaří se hlavní hrdince zůstat ve firmě až do samého konce stáže? A dokáže se odrazit od samotného dna a uspět ve firmě, aniž by se zbláznila? To se dozvíte po přečtení knížky.

 

Hned první stránka románu působí pro západního čtenáře zvláštně, jelikož autorka začíná vyprávění vysvětlením džóge kankei neboli v tomto kontextu vztahů nadřízeného-podřízeného. Čtenář nejdříve tedy vstřebá, kdo je jejím nadřízeným a kdo stojí nad jejím nadřízeným, až se dostane k pozici prezidenta. Když se ale člověk zamyslí, tak je pochopitelné, proč začala právě ujasněním hierarchie, která je v Japonsku velmi důležitá. V průběhu se dozvídáme mnohé její postřehy týkající se japonské společnosti a Japonců samotných, ale někdy hlavní hrdinkou prezentované informace jsou trochu nafouklé, generalizované nebo zůstávají spíše jejími dojmy (viz její rozjímání o osudu japonské ženy), popřípadě tehdy její platné závěry již nejsou aktuální pro současnost.

Můj prvotní dojem byl, že hlavní hrdinka zná prostředí japonské firmy velmi dobře, ale jak jsem se dostávala hlouběji do příběhu, tak jsem váhala nad tím, s jakými japonskými reáliemi byla ve skutečnosti obeznámená a zda něco si neuvědomila až zpětně. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že v dané společnosti vždy velmi záleží na kontextu a pro člověka, který nebyl vychován a nevyrůstal v zemi vycházejícího slunce, je o to náročnější proniknout do procesů a řádu tamějšího způsobu života.

Do pozice Amélie se umím dobře vžít a chápu, že pro ni byly mnohé situace velmi těžké a že narážela na někdy nepochopitelné překážky. Nicméně z pohledu pozorovatele mi přišlo, že si spoustu problémů zavinila hlavně ona sama. Ale zároveň si uvědomuji, že situace, které se nás přímo netýkají, vidíme v jiném světle a s (možná) větším nadhledem. Autorka v knize prezentuje svůj ambivalentní vztah k Japonsku – určité aspekty japonské kultury miluje, ale jiné aspekty – zažité především z dob její stáže – zatracuje. A pro čtenáře s kritickým okem to působí, že knihu napsala, aby si prošla určitou katarzí a osvobodila od špatných vzpomínek z její stáže.

 

Z mého pohledu byla kniha zajímavá některými komparacemi v metaforickém duchu, ale především z některých jejích historicko-kulturních hlodů jsem se hodně zapotila a přemýšlela o tom, jaká tehdy byla cenzura. Posuďte sami, jak na vás působí to, co řekla Amélie.
„To je zvláštní. Myslela jsem, že Japonci jsou jiní než Číňané… Udavačství nečekalo až na komunismus, aby se stalo čínskou vlastností. Ještě dnes například singapurští Číňané povzbuzují své děti, aby udávaly kamarády. Myslela jsem, že Japonci mají smysl pro čest. “

Ale pak tu jsou komparační pasáže, které naopak vyznívají vtipně:
„Měla ten nekrásnější nos na světě…Všichni Japonci takový nos nemají, pokud však někdo takový nos má, nemůže nebýt rodilý Japonec. Mít takový nos Kleopatra, zeměpisu planety by to bývalo zasadilo těžkou ránu.“

Rozporuplně lze vnímat i celkové ladění románu. Na některé čtenáře může působit „Strach a chvění“ jako taková satira, nad kterou se člověk zasměje a dozví se něco nového. Ačkoliv kniha měla i pár úsměvných pasáží, tak pro mě příběh byl popisem dní strávených v chladném a svíravém prostředí. Často jsem uvažovala také o duševním zdraví Amélie, která se bavila tím, že si představovala, že se propadá oknem ven na chodník. (A v románu se autorka samozřejmě také vyjadřuje k sebevraždám Japonců.)

 

Na jednu stranu je obdivuhodné, že autorka byla schopná udržet vyprávění z pohledu Amélie jenom v rovině pracovní – dozvídáme se jenom o jejím životě na pracovišti. Na druhou stranu mi jaksi chybělo, jak se hlavní hrdinka vyrovnávala se svým životem doma a mimo stěny firmy, ve které pracovala. Proto vyprávění na některé čtenáře může působit trochu neosobně či falešně.

Kniha se mi hodnotí opravdu špatně, protože tápám, jak mám k tomuto knižnímu výplodu přistupovat. V knize jsem našla pasáže, které mě pobavily nebo podnítily k zamyšlení, ale zároveň tam bylo hodně pasáží, které mi byly jaksi proti srsti nebo které si z mého pohledu vyžadovaly dovysvětlení. Docela jsem zvědavá, jak by autorka prožívala stáž, kdyby na ni nastoupila až ve vyzrálejším věku. Knize dávám 2.5 / 5.