ASIANSTYLE

Ačkoliv je Japonsko představované jako země proslulá svým minimalismem, který se promítá do širokého spektra oblastí, básnickým útvarem haiku počínaje a architekturou konče, nesmíme se nechat zlákat zdáním, že by se jednalo o jakési zjednodušení za účelem pohodlnosti či vlastní lenosti. Ba právě naopak, jako dobrý příklad poslouží japonská literatura, u které pak dvakrát platí, že čím víc toho víte, tím víc si uvědomujete, kolik toho ještě chybí.

Charakteristik k popsání japonské literatury by se jistě našla celá řada. Stále se vyvíjející, symbolická či sofistikovaná, výčet pozitivních adjektiv by nemusel brát konce. Z úst západních čtenářů však stále zaznívají označení jako nesrozumitelná, o ničem či obavy z její správné interpretace. Jak je to ovšem možné? Pro úspěšné rozklíčování této otázky se musíme ponořit zpátky do historie. Japonské literatuře, na rozdíl od té západní, již v dávných dobách kralovala pevná ruka poezie. Zatímco u nás v Evropě se konala utkání o nejlepší tragédie, již na dvorech panovníků doby Heian probíhaly soutěže uta awase, při kterých se významní básníci své doby střetávali v literárních soubojích o nejlepší báseň na zadané téma. Poezie tak měla do budoucna dobrou půdu k dalšímu vývoji, díky níž tak později opravdu došlo k rozkvětu dalších poetických útvarů a žánrů. Až na jisté výjimky přichází zvrat za mnohá staletí a to konkrétně v době, kdy již hovoříme o literatuře poměrně moderní.

Z logického hlediska je pak snazší pochopit, jak je možné, že i právě romány, novely a povídky si zachovaly do této míry ony prvky lyričnosti. V kombinaci s velice propracovanou symbolikou a neméně častou vícevýznamovostí pak tato citlivá kombinace v hlavách mnohých může vyvolat těžce zodpověditelné otázky. Jak je ovšem rozklíčovat? Pokud pomineme typická klišé v podobě květů sakur, odrazu měsíce či barev, stává se západní čtenář často jednoduše ztracen. Problematický úkol nastává i v otázce překladu, kdy musí do hloubky znalý překladatel co nejlépe zachytit drobné nuance textu. Již na první pohled je jasné, že právě při translaci z japonštiny představuje spousta slov tkvz. překladatelský oříšek. Nedávno jsem četla Ibuseho povídku Koi, která bývá do češtiny překládána jako Kapr. Japonština ovšem disponuje nemalým počtem z čínštiny přejatých znaků kanji, u kterých mimo jiné záleží i na zasazení do kontextu a zápisu. Též zde by se samotné slovo koi dalo přeložit jako již zmíněný kapr, ovšem též jako láska. Právě láska k tomuto zvířeti pak představuje neopomenutelný prvek povídky, což se český čtenář sice ve výsledku dozví, nicméně bedlivý pozorovatel a znalec japonštiny jednoduše nemůže přehlédnout, že při překladu do jiného jazyka téměř půlka finálního významu někam nenávratně zmizí.

Další problematickou záležitostí je pochopení jak větších, tak menších detailů obsažených v textu, jelikož se nám jednoduše nenaskýtá žádný zdroj vědění o výkladu těchto symbolů, ze kterého bychom mohli čerpat. Shledávám však nadmíru zajímavým, že i přes tyto nepříjemné obtíže se i neznalému čtenáři podaří naladit se na onu atmosféru, kterou dílo nabízí. Právě ta je pak v mnoha případech důležitější než samotná dějová linie, tak podstatná v literatuře západní. Jak tedy japonskou literaturu vůbec číst? Jedním z nejdůležitějších aspektů je dle mého názoru nepřetržité udržení bdělosti nad sebemenšími náznaky, hříčkami a symboly textu. Je fascinující přečíst si, dejme tomu, nějakou povídku a později se dozvědět nějaký detail či souvislost, která nám o něco později dopomůže k ještě lepšímu pochopení. Někteří autoři do svých děl záměrně nastražují, metaforicky řečeno, jakési časované bomby, které později v nové spojitosti v naprosto nečekaném momentu udeří s ještě většími důsledky a překvapením čtenáře. Nesmíte mě ovšem brát zcela doslova- ačkoliv je výše popsaná schopnost přinejmenším klíčová, čtenář by při zoufalé honbě za symbolikou a pochopením detailů neměl zapomenout na to nejdůležitější- nechat se unášet krásou, zajímavostí či šokem plynoucími z textu, zažívat pocity příjemné i nepříjemné, zkrátka nepřehlížet ten největší důvod, proč literaturu vůbec číst.