ASIANSTYLE

Džuničiró Tanizaki rozhodně patří mezi nejlepší japonské spisovatele.

Narodil se roku 1886 v Tokiu, kde také zemřel v roce 1965. V tomto městě ke všemu studoval klasickou japonskou literaturu, ale svá studia nedokončil. Radši se ihned věnoval vlastní tvorbě povídek, románů, novel, dramat, esejů a filmových scénářů. Chvíli také cestoval např. do Číny. Nějakou dobu žil v Kantó, ale po zemětřesení v roce 1923 se odstěhoval do Kansai.

Proslavil se svým velmi specificky kouzelným stylem, který upoutal pozornost mnoha čtenářů na celé zeměkouli. Je vidět, že Tanizaki byl obdařen obrovským talentem sledování všech sebemenších detailů. Jeho pozornosti neunikl žádný záhyb látky, ruměnec a gesto. Jeho díla jsou charakteristická velmi podrobným probádáním lidského chování a toho, jak určité každodenní činnosti po sobě následují. I obyčejné věci jako oblékání působí až trochu děsivou realističností, protože se čtenáři zdá, že vidí, jak jednotlivé scény probíhají, a to přímo před jeho očima. Tanizaki musel milovat sledování lidí při všedních úkonech a kochal se pohledem lidí, kteří pouze pracovali, aby splnili své nudné každodenní povinnosti, nebo naopak se zabývali něčím, co patří do vytržení od nudné opakující se reality. Ať se jednalo o cokoliv, tak rozhodně pohlcoval pohledem každou chvilku, která se před ním odehrála.

Dalším velmi důležitým aspektem Džuničiróovy tvorby jsou dva typy žen.
Prvním jsou svůdnice, typické femme fatale, které dokážou mužům zničit celý dosavadní život jen proto, aby získaly, co chtějí. Dokáží si je omotat kolem prstu a udělat z nich pouhé loutky.

Druhým archetypem žen byly jemné milující matky, které celou svou existenci zasvětily dětem a rodině.

Jakožto žena ale musím ještě zmínit další věc. Literaturu vždycky pronásledovala jedna velmi zajímavá záležitost. Tou je psychika žen v mnoha významných dílech. Ať knihu napsala žena nebo muž, často vidím nedostatky v ženských postavách. Jejich způsob uvažování a důvody jednání jsou velmi zjednodušené. Vidíme to např. v díle jiného japonského spisovatele Kawabaty Jasunariho, kde se žena jeví prázdná jako tykev, nemá vůbec charakter a celou psychiku hrdinky vytváří pouze její komplexy a problematická minulost. Dokonalým příkladem dobře a podle mého názoru nejlépe ztvárněné ženské postavy jsou díla od George R. R. Martina, Fjodora Michajloviče Dostojevského a právě Džuničiróa Tanizakiho. V jejich knihách má žena cíl, charakter a je obyčejnou lidskou bytostí a hlavně se nám zdá skutečná, protože její činy se zdají vyplývat z jakéhosi jádra pevné osobnosti, a ne pouhého chomáče zmatku, jak nás, ženy, bohužel vnímá většina spisovatelů - ať to jsou ženy nebo muži.

Jednou z nejvýznamnějších a nejznámějších knih, kterou napsal, je dílo Sestry Makiokovy. Děj románu se odehrává v předválečné Ósace. Seznamujeme se s rodinou Makiokových a hlavně se čtyřmi sestrami. Na základě jejich životních osudů sledujeme, jak se postupně Japonsko proměňuje a modernizuje.

Každá sestra je jiná a poukazuje na jiný odlišný názor panující v japonské společnosti. Jedna z nich byla silně prozápadní a toužila být nezávislou podnikatelkou i navzdory své rodině a případné špatné pověsti mezi ostatními rody v okolí. Na druhé straně máme sestru, která lpí na tradičních japonských hodnotách a nechce vůbec nic slyšet o Americe nebo Evropě.
Věčně rozhádanou rodinu se snaží držet pohromadě jedna ze čtyř sester, která je podle mého názoru symbolem Japonska, které se snaží propojovat oba světy - tradičního svět sakur a moderní Západ. Snaží se pochopit obě jí milé osoby, aby celá rodina držela pohromadě a nezřekla se ničeho, co jí bylo doposud blízké. Láska k odkazu rodiny Makiokových bylo jediné, co dokázalo namotivovat rodinu k tomu, aby spolu ještě mluvili a snažili se zachránit vzpomínky a zdání, že svět je pořád stejný a od doby jejich mládí se nic nezměnilo.

Nejkrásnější, co vidíme v Sestrách Makiokových, je to, jakým způsobem jsou všechny postavy vyobrazeny a jak velká byla snaha Džuničiróa správně zachytit všechny emoce, gesta, styl oblékání, který těsně souvisel s určitými názory postav v knize. Každý detail byl důležitý a každá scéna měla svůj skrytý význam. Velmi rozsáhlý svět jedné rodiny, kde každá postava je jedinečná a jakýmsi způsobem reprezentovala určitou část lidí v japonské společnosti.



Dílo Deník bláznivého starce je zcela jiné. Kniha, která evidentně vznikla jen proto, aby pobouřila čtenáře svým neobvyklým námětem - sexuální touha staříka a jeho deviace. Staršího, již postupně umírajícího muže, velmi přitahovala jeho snacha, manželka jeho syna. Mladá žena si toho okamžitě všimla a ihned se rozhodla starce zneužít. Ten, zaslepen touhou po jejích krásných a maličkých chodidlech, si to nechal líbit, i když si moc dobře uvědomoval, co jeho snacha dělá. Vyšťavila ho ze všech peněz a on neponechal svým blízkým v podstatě ani jeden jen. Stařík se stává čím dál tím více urputným, zatvrzelým a zahořklým, protože ve chvíli, když dal mladé krásné ženě, co mohl, tak ho nechala pro jiného. Osud staříka se blížil ke konci a s každým dalším dnem to bylo jenom horší a horší.

Celé dílo je tragikomické. Upozorňuje na to, že i starý člověk je pořád člověk a přetrvávají v něm instinkty, které by se dalo říci, více sluší lidem mladším, ale přesně v tom spočívá pointa celého příběhu. Starší člověk není pouze postupně umírající, ale s věkem začíná být více egoistický a začíná se soustředit na pouze vlastní potěšení a klid. Neustálá bolest a vědomí toho, že smrt se blíží také nemají úplně nejlepší vliv na psychiku člověka, a proto dokážu jakýmsi způsobem pochopit konání staříka a rozhodně i vás to přinutí k reflexím.

Když to shrnu, tak Džuničiró Tanizaki rozhodně patří mezi japonské spisovatelé, který si zaslouží vaši pozornost a mohu zaručit, že vás rozhodně nezklame.

ZDROJ: WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Slovník japonské literatury. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-373-2.