ASIANSTYLE

TEMNÉ DNY

V roce 1940 válka všechno změnila. Nebyl čas na luxus a stravování se mimo domov. Nedostatek potravin přetrvával i po skončení války v roce 1945. Solt říká, že v letech 1944 - 1947 byly nejhorší doby hladu v japonské moderní historii.

Učenec japonského jídla, který se narodil roku 1937, cituje:
''Od roku 1944 - atletické areály místních škol byly předělány na bramborová pole. Jedli jsme každou část rostlin sladkých brambor - od listu až po špičku kořene. Také jsme jedli každou část kabocha, když jsme vyrůstali, včetně semen a kůže. Bílkoviny jsme získávali z brouků, larev brouků a dalšího hmyzu, které jsme vybrali z kořen rostlin a jedli jsme je pečené nebo připravené na kaši. I v přírodě bylo jídlo vzácné.''

Poté, co skončila válka, objevilo se tisíce černých trhů a stánků s jídlem, přesto že to bylo ilegální (okupační úřady USA pokračovaly v přidělování jídla a stále zakazovaly prodávat venkovní potraviny). Protože bylo těžké získat rýži a pšenice byla dovážena z USA, mnohé potraviny na bázi pšenice byly populární - ramen, Yakisoba, gyoza a okonomiyaki. Také to bylo těžké s olejem a s česnekem.



Závislost na USA a dovážení pšeničné mouky jako náhrada pro rýži během a po americké okupaci přinesla pro půdu několik změn. Tato generace vyrostla na potravině, která je do dnes standartní součástí japonské stravy - chléb. Ramen získal téměř mytické postavení jako potravina, kterou se lidé živili v době velkého hladu a zoufalství.

Solt říká, že dnes při pohledu zpět do minulosti, přispíval ramen k dětské pozitivní image, ale ve skutečnosti se lidé cítili poněkud odlišně. Populární kultura jako je rádio a film používá ramen stále jako symbol pro zoufalé časy.

Malý příklad z filmu Bangiku z roku 1954:
Jedna ze čtyř hlavních postav je svobodná matka, která se musí rozloučit se svou jedinou dcerou, která se v brzké době vdá a se svým novým manželem odstěhuje. V jedné z hlavních scén filmu se rozhodne vzít svoji matku do čínské jídelny, než odjede. Matka je vděčná. Je to poprvé, co byla se svoji dcerou na jídle. Tiše spolu jedli chuka soba. Dceřino výrazné nadšení pro jídlo a matčino pohrdání symbolizují generační propast. V té době stále nemohla jíst ramen bez pocitu trapnosti.
 

LÉTA VZESTUPU

Jak se v období let 1955-73 rozvíjela japonská ekonomika, tak se také rozvíjel ramen. Na začátku roku 1960 vypukla v Tokiu stavba dějiště pro olympijské hry, které se konaly roku 1964. Budovaly se nové podchody, Shinkansen a pět nových dálnic. Rozsáhlé stavební projekty požadovaly obrovské množství stavebních dělníků, kteří jedli v miskách ramen. Ten se stal také základem pro studenty a mladé lidi, kteří jedli více pšenice a masa.



Stále tu byla myšlenka, že západní jídla (zejména pšenice) byla zdravější. Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí tuto myšlenku aktivně podporovali.

Názory lidí, kteří jedli rýži a těch, kteří se stravovali pšenicí, byly samozřejmě různé. Jedni věřili v to, že lidé jedí, protože existují, zatímco druzí se domnívají, že lidé existují, protože jedí. Lidé, kteří jedí rýži, snadno navyknou na způsob tohoto života a ztrácejí vůli být aktivní. Lidé, kteří konzumují pšenici, časem zjistí, že to samo o sobě není dobrý vkus, proto touží po něčem, co nemají, motivuje je to, aby se stali aktivními. Výsledkem je, že se pohybují směrem k tomu, že chtějí i jiné druhy potravin - pšeničná mouka s kombinací jiných potravin, jako je maso, mléčné výrobky a jiné. To vedlo k mnoha inovacím a novým pokrmům. Rýže na bázi dietního životního stylu vede lidi k pohybu pryč od věcí, jako je důvod a mysl.

Slovo odborníka na výživu:
Rodiče by neměli své děti živit výhradně bílou rýží. Když porovnáte Japonce s někým ze západu, zjistíte, že má o 20 % slabší mysl.


ZDROJ & FOTO: tofogu.com