ASIANSTYLE

Krajina Vietnamu i jeho lidé jsou okouzlující. Mé cesty po této zemi vždy vedly místy, kde se turisté nevyskytovali v hojném počtu, protože já i moji kolegové zoologové a entomologové jsme hledali místa nedotčené přírody.

V prvních dvou výpravách, čistě zoologických, jsem navštívil severní část země, především pralesní komplex v letovisku Tam dao. Je to místo tak trochu připomínající malé Karlovy Vary. Tedy alespoň to, co z původního letoviska zbylo. Kdysi sem v období letních veder jezdili odpočívat koloniální úředníci s rodinami, protože komplex je v nadmořské výšce kolem 900 metrů a je zde téměř subtropické klima. Samotná vesnice stejného názvu byla o něco níže.
Tam Dao jsou horské hřebeny v délce asi 50 kilometrů a mají tři vrcholy. Tvoří ostrov v okolní krajině, kterou protéká v širokých zatáčkách řeka Song Lo a z druhé strany Rudá řeka.

Prostřední vrchol Thach ban, což znamená Kamenný stůl, má výšku 1388 metrů. Levý vrchol Cho Troi, Nebeský trh, měří 1300 metrů a pravý, nejvyšší s 1400 metry je Phu Nghia. Samotná vesnice je ve výšce kolem 850 metrů. Do vesnice vede z úpatí klikatá cesta dlouhá asi 11 kilometrů a plná serpentin s prudkým stoupáním. Náš autobus ji zdolával několik hodin s častými zastávkami a doplňováním vody do horkého chladiče. Už cestou a při četných zastávkách jsme obdivovali horské lesy a bohatou vegetaci s příslibem stejně bohaté fauny.

Ubytovali jsme se v hotelu, což byla jedna z mála celých budov. Z ostatních vil a domků byly v době naší návštěvy pouze ruiny. Dohodli jsme se s personálem hotelu na neobvyklém postupu. Protože jsme chtěli trávit, k jejich podivení, celý den v pralese, tak jsme požádali, aby nám k snídani, brzy ráno dali i zabalený oběd na cestu. Moc to nechápali, ale posléze se dohodlo, že ráno vydatně posnídáme a oběd si poneseme v batohu. K snídani bylo každý den vařené kuře a k obědu pomeranč, dvě vařené brambory a kus kuřete. K tomu nám do novinového papíru přibalili směs pepře a soli. Ostatně v tom pralesním vedru nám to k obědu bohatě stačilo. Mělo to jen jeden malý zádrhel. Kuchař totiž vstával ráno jen asi půl hodiny před námi a tak kusy kuřete k snídani byly jen trochu povařené. Když jsme protestovali, že se to nedá jíst, tak kolega Aldo chtěl demonstrovat naši zhýčkanost a s chutí se do kuřete zakousnul. K jeho velkému překvapení a naší ohromné radosti vytáhl kuřecí stehno z pusy i se zakousnutým vlastním zubem. Dodnes vidím jeho udivený výraz, když koukal na vlastní zub, který trčel kořenem nahoru z kuřecí nohy. Zub si uložil do krabičky, na pozdější opětovné zasazení, a uznal, že to kuře je trochu nedovařené. Tohle veškeré nepohodlí nám moc nevadilo, protože sbírání milovaných broučků a motýlů mělo absolutní přednost. Tady v lesích Tam dao jsme zažili opravdové sběratelské hody. Tropické porosty v okolí byly sice jen sekundárním pralesem, ale na vrcholcích už rostl původní deštný les.



Tropický prales je zcela odlišný od našich evropských představ. Rozhodně to není náš Boubín s velebným tichem a klidem. Deštný prales je plný hluku a hřmotu. Nejčastějším zvukem je  zpěv cikád, které hlučí po celý den. A zvuky jsou to silné a překvapivé. Jeden docela středně velký druh cikády úspěšně napodoboval zvuk venkovské cirkulárky. Zvuk se zvyšoval jakoby pila řezala silnější polínko a najednou rychle, skoro naráz s cvaknutím skončil a polínko upadlo. Vzápětí začala cikáda s dalším polínkem a do toho se přidaly ostatní cikády a každá s jiným tónem a zvukem. Zpívali a křičeli i papoušci a ostatní ptáci. Ani večer hudební produkce neskončila a naopak začaly zpívat nějaké večerní cikády. Začaly také kvákat žáby nejrůznějších druhů. V jednom zahradním bazénu žila žába, která vydávala štěkavé hluboké zvuky, po způsobu starého unaveného bernardýna.

Cesta pralesem byla i za pěkného počasí doprovázena také neustálým mrholením a klapáním kapek vody. Na zemi se v parném dusnu voda rychle vypařovala a pára se srážela na vegetaci v střední části lesa, nebo v korunách stromů a v podobě stálého deště padala zpět na zem. V šeru pralesa přitom poletovali velcí motýli i brouci a vůbec jim nevadil trvalý déšť. Nejvíce života bylo ovšem v místech, kde poražením velkého stromu vznikla malá, prosvětlená paseka. Kácení stromů v lese je kapitola zcela zvláštní. Parta několika dřevorubců i s manželkami, s mačetami a velkou ruční pilou, se vydá na několik dní do lesa. Prosekají v lese pěšinu, vyhlédnou si potřebný obrovský strom a dají se do práce. Nejdříve vybudují kolem stromu a jeho chůdovitých kořenů lešení s plošinou ve výši asi dvou metrů. Pak nastane samotné kácení kmene. To trvá několik dní a mezitím manželky vaří oběd a večeři a dřevorubci si vybudují malé chýše poblíž. Když po několika dnech sekání mačetami strom padne, useknou posléze rozvětvenou korunu tak, aby spodní větve zůstaly a podpíraly ležící kmen ve vodorovné poloze. Pak nastane další fáze. S obrovskou rámovou pilou několik metrů dlouhou, upravenou pro čtyři muže, vylezou dva Vietnamci na kmen a dva uchopí rám pily dole. Začnou odřezávat krajinku – zakulacenou postranní část kmene. To také trvá několik dní. Pak nasadí znova pilu a začnou hlavní fázi – řežou první fošnu v síle několika centimetrů. Když ji konečně oddělí od skáceného kmene, přicházejí ke slovu ženy. Zanechají vaření a vysekají na obou koncích fošny velké otvory. Těmi pak prostrčí dlouhé tyče, fošnu na nich nadzvednou a vydají se po úzkých a kluzkých cestičkách pralesem k vesnici.

Mezi tím dřevorubci začnou odřezávat druhou fošnu. Tento způsob těžby je ovšem nanejvýše ekologický a umožňuje neustálou obnovu pralesa. Dnes už je Tam Dao prohlášeno národním parkem s přísnou ochranou. Byl jsem potěšen, když jsem při poslední návštěvě před dvěma lety nalezl na okraji pralesa stále stejné pralesní velikány, jaké tam rostly před dvaceti lety. Vesnice pod lesem se mezitím proměnila v moderní město se všemi vymoženostmi moderní doby, hotely, restaracemi a veškerými službami. Destinace Tam Dao je opravdovým rájem pro milovníky nádherné vietnamské přírody.



AUTOR: Jaroslav Picka