ASIANSTYLE

O nížinném pralese Cuc Phuong se chci zmínit také v souvislosti s pravěkou historií Vietnamu, jak jsem ji tady na vlastní oči viděl. A je to historie hodně vzdálená. Když jsem před lety navštívil prales poprvé, tak v nížině na okraji lesa stály dřevěné domky místních obyvatel z etnika Muong. Byly to poměrně velké domy na kůlech velice šikovně sroubené a pospojované bez použití jediného hřebíku. Místní obyvatelé, lovci a primitivní zemědělci tady hospodařili způsobem života podobnému mladší době kamenné - neolitu. Obhospodařovali malá políčka kolem vesnice a stravu si doplňovali lovem drobné zvěře. Ptáky stříleli primitivními kušemi, ale kupodivu velice přesně a zručně. Myslím si, že do nitra pralesa ani moc nechodili a stačilo jim k obživě to, co rostlo a běhalo v okolí vesnice.

Když jsem před dvěma lety navštívil Cuc Phuong opět, nebylo po lidech národa Muong ani stopy. Nedaleko jejich bývalé vesnice vyrostla nová budova a kolem mnoho klecí s opicemi z celého Vietnamu. Je to Záchranná stanice primátů zbudovaná a vedená německými odborníky. Opice snad všech druhů, které se vyskytují v jihovýchodní Asii, tady mají odbornou péči a životní jistoty. Na dotaz, kde jsou lidé Muong, jsem dostal odpověď poněkud překvapivou: prý ničili prales a zabíjeli zvířata. To ovšem dělali celá staletí a přesto zůstal prales téměř nedotčený. A tak kromě sbírky primátů ten hlavní primát Homo sapiens Muong tady chybí. Naštěstí už se nedaleko vchodu do parku staví dokonalá replika typického domu těchto lidí. Bude to ale jenom obyčejný skanzen bez atmosféry vesnice, kterou jsem ještě před lety zažil. Tady mají opičky prostě přednost.



To, o čem chci dnes vyprávět, ale leží uprostřed pralesa na strmém vápencovém útesu. Musel jsem v tropickém vedru šplhat po balvanech vysoko, až k prostorné krasové jeskyni. Přiznám se, že jsem neočekával nic zvláštního, protože je známo, že většina krasových jeskyní je už po mnoho staletí překopávána hledači zkamenělých kostí, takzvaných „dračích zubů“, pro čínské lékárny. Číňané věří v kouzelnou a léčivou sílu prášku z těchto kostí a zubů pravěkých zvířat, a tak každému nálezci dobře za přinesené kosti zaplatí. Mnoho nalezišť pravěku už tito sběrači dokonale zničili v celé Asii. Teprve v minulém století se podařilo zastavit toto ničení památek, když se v lékárnách v čínském Fukutienu našly zuby pravěkých Sinantropů - předchůdců moderního člověka.

Naštěstí právě tahle jeskyně, kterou jsem navštívil, ušla zkáze. Archeologové zde nalezli kostrové hroby a také kamenné nástroje lidí z doby tisíce let vzdálené. Byli to lovci a sběrači lesních plodů, kteří ještě neobjevili zemědělství. Věda je dnes řadí ke kultuře hoabinské, z pozdního paleolitu až mezolitu. Je to období 11. tisíciletí před letopočtem. Lidé této kultury sídlili v jeskyních, uměli hrubě opracovávat kosti a kameny a živili se tím, co poskytl prales. Ještě ani neznali keramiku. U vchodu prostorné jeskyně byly veliké hromady ulit suchozemských plžů, kteří byli asi velkou lahůdkou pro pravěké obyvatele. Podobné, ještě větší hromady lastur jsem viděl na mnoha místech u pobřežních vesnic, ovšem z podstatně mladší doby. Atmosféru krasové jeskyně s krápníkovou výzdobou doplňovalo několik nízkých vyvýšenin rovů pravěkých hrobů. A protože Vietnamci si váží i velmi vzdálených předků, byly tyhle hroby obklopeny celými záhonky ohořelých vonných tyčinek, které sem stále chodí zapalovat místní lidé.



Stál jsem nad těmito hroby stále uctívaných předků z tak vzdálené doby v tichém dojetí. Snad právě tahle starobylá tradice úcty k předkům vysvětluje, jak pevné kořeny poutají každého Vietnamce k rodné zemi. Když jsem se zadíval z okraje jeskyně dolů do údolí porostlého hustou džunglí, představoval jsem si, jak tito první lidé asi žili. O jeskynních lidech v Asii mnoho nevíme. Snad přišli odkudsi z jihu, asi z Jávy nebo z jiných míst dnešní Indonésie. V jejich době ještě byl prales daleko rozsáhlejší a žili v něm i velké šelmy, tygři, leopardi a medvědi. Prales praobyvatelům dával jistě dostatek obživy, ale hrozilo jim i nebezpečí ze všech stran. Jeskyně ve strmé skalní stěně poskytovala tlupě lidí pohodlí a ochranu. Ženy těchto, postavou malých, ale houževnatých lidí musely denně slézat do údolí pro vodu do malé říčky a muži se vydávali do pralesa s primitivními kamennými sekáči a dřevěnými oštěpy na lov zvěře. Každodenní shánění potravy asi nebylo lehké. Existence téhle malé tlupy byla stále v ohrožení. Setkání s velkou šelmou nebo s jedovatým hadem mohlo být kdykoliv poslední vteřinou života. A přeci se ubránili a založili další a další pokolení a nové tlupy v jiných jeskyních v okolí. Život ale asi nebyl snadný. A tak jsem v zamyšlení stál uprostřed příjemně chladné jeskyně a v hlavě se mně honily myšlenky a otázky, na které už nikdo nenajde odpověď. Kdo byli lidé, kteří tady žili, jak vypadali a na co zemřeli, ti s pietou pohřbení příslušníci této skupiny. Samotný fakt, že je s úctou uložili do země v podlaze jeskyně, svědčí o určité kulturní úrovni, těchto asi jen zdánlivě primitivních příslušníků lidského rodu.



I když nás dnes dělí propast tisíciletí, jsem přesvědčen, že měli své starosti i radosti a uměli se radovat z úspěšného lovu i z narození dítěte. Pravěké matky pečovaly o své potomky se stejnou láskou, kterou svým dětem věnují dnešní matky. Uvědomil jsem si na tomhle posvátném místě, jak starobylé kořeny má láska k dětem i úcta k zemřelým předkům. Přes všechna strádání tito jeskyní lidé přežili a po staletí trvajícím vývoji se rozšířili posléze i do dalších nížinných oblastí veliké delty Rudé řeky a stali se prvními, stálými obyvateli severního Vietnamu. Pokolení, která odešla z jeskynních sídel, se začala věnovat primitivním zemědělstvím a stavět první hráze pro pěstování zemědělských plodin, především rýže na zavlažovaných polích. To už je ale mladší doba kamenná - neolit - kultura Bac Son.




AUTOR & FOTO: Jaroslav Picka