ASIANSTYLE

Přinášíme vám rozhovor s entomologem, cestovatelem a publicistou Jaroslavem Pickou, který na svých cestách několikrát navštívil Asii a především Vietnam, který si velmi oblíbil. Za ty doby si mezi Vietnamci získal spousty dobrých přátel nejen ve Vietnamu, ale také mezi Vietnamci žijícími v Čechách. Přečtěte si tento zajímavý rozhovor plný úžasných historek a zážitků a prohlédněte si krásné fotografie z cest Vietnamem, jejichž autorem je sám Jaroslav Picka.


Na začátek bych se Vás chtěla zeptat, kolikrát jste byl už ve Vietnamu?
Ve Vietnamu jsem byl asi 11krát. Poprvé jsem tam jel asi v roce 1985 jako člen výpravy Rakovnická Biotropika, jako zoolog a botanik. Jeli jsme zkoumat pralesy, v jakém jsou stavu, a zjistili jsme, že je to nádherná příroda. I když mezi těmi lesy je ta krajina dost zdevastovaná.
 
A později už jste tam nejezdil sbírat brouky?
Pak se tady u nás změnil režim a začal jsem tam jezdit hlavně jako obchodník. Jezdil jsem hlavně do středního Vietnamu pro mušle, takové ty sběratelské, vzácnější. Měl jsem tam pána a paní, kteří měli vystudovanou oceánografii a měli obchody s mušlemi a se suvenýry. A pak jsem jezdil do Saigonu pro drahé kameny, safíry. Pak to všechno skončilo, protože ty obchody už měly velkou konkurenci. Já jsem se tady poté seznámil s celou řadou vietnamských starousedlíků, kteří umí dobře česky, a začal jsem se věnovat jejich problémům. Řešil jsem nesmírné spousty problémů, dokonce jsem byl několikrát u soudu jako obecný zmocněnec řešit třeba otázky dětí do péče a tak dále.
 
Co se Vám ve Vietnamu tolik zalíbilo, kromě přírody, že jste se tam tolikrát vrátil?
Jednak mám rád teplo a moře, a hlavně jsem se tam setkal s lidmi, ať už na venkově nebo ve městech, kteří byli neuvěřitelné přátelští. Třeba u Pagody na jedné noze v Hanoji byly nějaké studentky, zřejmě vysokoškolačky, a já jsem tam běhal s foťákem a zeptal jsem se jich, zda si je mohu vyfotit, jestli by mi zapózovaly. A ony řekly samozřejmě a usmívaly se. Představte si, že bych takovouto věc řekl na Staroměstském náměstí nějakým českým studentkám. Tak mě pošlou do háje nebo ještě něco horšího. Vietnamci jsou neuvěřitelně přátelští, a i když jsme mezi sebou nelehko komunikovali, tak jsme se domluvili rukama nohama, pili jsme z upatlaných mističek čaj. I když nic neměli, tak nám chtěli nabídnout i to nejmenší. Chtěli vědět, z jaké jsme země, kde leží a podobně. Byli strašně příjemní.


 
A máte nějakou zajímavou příhodu?
Mám a dokonce o ní teď píši knížku. Já jsem tam našel velice krásného brouka na Tam Dao. Samozřejmě mi to utkvělo v hlavě, takže jsem věděl přesně datum, dokonce možná i hodinu. Byl to nádherný malý, asi centimetrový brouček, kterého mám doteď doma schovaného, přestože moje sbírka je v muzeu v Lyonu. Pak za mnou po 22 letech přišla vietnamská slečna se svojí kamarádkou, která přijela asi před rokem z Vietnamu a zapomněla v taxíku kabelku s doklady. Ona s tou ubrečenou dívkou přišla ke mně, abych jí pomohl. Tak jsme šli na ztráty a nálezy, obtelefonoval jsem dopravní podniky, pak jsem s ní byl na velvyslanectví, pak se chtěla utopit. Nakonec jsem jí vzal svým autem na Sapu, ona se rozzářila, byla ve společnosti Vietnamců a jedla polívku hůlkami. Pak nakonec se tedy ta kabelka našla, i když bez peněz, ale s doklady. Já jsem se na ty doklady podíval a to její datum narození bylo naprosto totožné s tím mým nálezem toho broučka. Takže v době, kdy já jsem sebral toho broučka, dal si ho do skleničky a strašně jsem se radoval, tak daleko od toho místa porodila maminka tuhle tu holčičku. Říkali jí Loi, ale přezdívku měla Ut, což znamená malíček, protože byla strašně maličká. Ve 22 letech se pak objevila tady v České republice a já jsem s úžasem koukal na to, že já mám toho brouka, kterého jsem určil jako Androsus adonis Kaszab.

V budapešťském muzeu jsem pak zjistil, že tam je ještě jeden, takže ti brouci jsou jenom dva ve sbírkách. Jeden je u mne doma a jeden je v Budapešti v Národním muzeu. Teď se tady objevila ta maličká mysteriózní slečna Ut a má úplně stejné datum narození, jako když jsem našel toho broučka. Takže o tom píši román. Udělal jsem z toho takové dobrodružnější vyprávění.

A ještě jsem se tady seznámil s nějakou slečnou Minh Le, která teď dělala bakalářskou práci a chtěla o mně do té práce dát nějakou stať, jak pomáhám Vietnamcům. Tak jsem se s ní domluvil, že ona napíše pokračování toho mého románu v tom momentě, kdy se ta holčička narodila, popíše ten její život v Ha Thai a v Hanoji a pak, že bude psát o jejím studiu tady na VŠE v Praze. Takže Minh Le a Jaroslav Picka budou mít dohromady jednu knížku. Už máme i vydavatelství v Hanoji, které by to vydalo ve vietnamštině.
 
Jak na Vás ve Vietnamu působili lidé v těch chudších oblastech?
Byl jsem u kambodžských hranic, ale i úplně nahoře na severu a musím vám říci, že jsem viděl i nesmírně chudé, ale nesmírně příjemné lidi. Já jsem jel původně s přáteli z Biotropiky hledat do Vietnamu brouky a našel jsem tam příjemné a krásné lidi, s kterými se přátelím i tady v České republice, protože jsem je záměrně vyhledával. Ti chudí lidé vás pozvou do chalupy, kde je jenom postel, oltáříček s tyčinkami a nemají jinak nic. Jedině rýži, nudle a kořínky. Maso mají třeba jen jednou týdně.

Když jsem byl v Nha Trang, tak tam byl na pláži chlapík, který měl rodinu, 6 dětí a manželku a lovil tam ryby. Ty lepší ryby odnesla manželka ráno na trh a ty horší snědli. Ten neměl vůbec nic. Měl jen baráček postavený z vyplaveného dříví, ale byl nesmírně šťastný. Smál se na plná ústa, a když jsem mu dal 20 000 dongů, což je dvacetikoruna, tak to obracel v rukách, jako kdybych mu dal královský dar.

Štěstí není v tom mít šekové knížky a mít tučné konto, ale dokáže být šťastný, i když je chudý. Je tak chudý, že ani náš nejchudší bezdomovec si to neumí představit.


 
A viděl jste třeba rozdíl mezi těmi chudými obyvateli a těmi bohatými?
Tam byly propastné rozdíly, ale přátelští a šťastní byli všichni. My jsme byli sice v exotické zemi, ale my jsme byli ti exoti. Takže lidi na nás všude koukali. Byli jsme tlustí, zpocení a plešatí a oblečeni po evropsku.

Zažili jsme nádherné příhody. Třeba když jsme byli v roce 1986 nebo 87 v pralese, dole pod Hanojí, který se jmenuje Cuc Phuong, a tam nás doprovázel místní lesník s flintou, protože se tam vyskytovali medvědi a tygři. Ale on, místo aby se staral o medvědy a o tygry, tak mi pořád koukal na boty. Já jsem měl takové šněrovací kanady a jemu se strašně líbily. Když jsme pak odjížděli, tak jsem říkal, že mu ty kanady prodám. On si šel domu pro peníze a přinesl plnou igelitku zmuchlaných bankovek. Tak jsem mu dal ty boty, které mu byly asi o 3 čísla větší, a on byl šťastný, že bude za frajera. Když jsme odjeli do Hanoje, tak jsem večer uhladil ty bankovky a šli jsme na bar. Já jsem si tam objednal sklenice s limetkovou šťávou s ledem a cukrem a ty boty jsem propil. Za ty peníze jsem si mohl dovolit asi 4 nebo 5 těch šťáv. Takže jsem ve Vietnamu propil plátěné kanady v limetkové šťávě.
 
Máte opravdu hodně zajímavých příhod. Která je podle Vás taková ta nejlepší, nejvtipnější? Nějaká pikantní, že když jí vyprávíte, tak se lidi opravdu baví.
Mám takovou historku. Když jsme byli na Tam Dao, tak tam se mnou byl bohemista Duong Tat Tu a jednou za mnou při večeři přišel a říkal, že je tam chlapík, kterého kousla bambusová zmije. Tak jsem říkal, že ho odvezeme do nemocnice. On říkal, že to ne, protože on stejně umře, že je to škoda benzínu. Já jsem říkal, ať mi ho přivede na pokoj. On ho přivedl a byl to dřevorubec, na kterého spadl had ze stromu a kousl ho do ukazováčku. On si mačetou ten ukazováček rozřízl, aby ta krev vytekla, a pak to zavázal nějakým špinavým hadrem. Když za mnou přišel, tak byl úplně šedo-zelený strachy. Jeho bratr dokonce před rokem zemřel na kousnutí hada, takže on věděl, že umře. Já jsem se ale ptal kolegů, kteří tomu trochu rozuměli, a oni říkali, že od toho uštknutí uplynulo asi 5 hodin a musel by být už alespoň 2 hodiny po smrti. Asi si to totiž rozřízl tak šikovně, že ten jed se vyplavil s tou krví. My jsme ale nebyli schopni mu vysvětlit, že nezemře. Tak jsem panu Tu řekl, že jsem šéf výpravy a mám tu s sebou zázračný lék a ten mu dám. Ať jde domů, zapije to vodou a že ráno bude žít. Já jsem mu dal ale jen prášek na spaní, Rohypnol. Když se ten chlapík ráno probudil, tak u nás bušil na vrátka a nesl mi plnou krabici brouků a byl šťastný, že neumřel, protože ho bílý šaman zachránil.

Ale to mělo ještě dozvuky, protože za mnou pak začali chodit pacienti a chtěli léky. Moji kamarádi mi pak začali nadávat, že kdyby se něco stalo, tak nezbydou žádné léky pro ně.


 
Překvapuje Vás ještě občas něco, když už jste tam byl tolikrát a máte odtamtud tolik zajímavých zážitků?
Překvapuje mě tady, když za mnou přijde paní, že se chce rozvést, protože už 10 let žije s manželem a už ho nemiluje. Pak mi říká, že měla svatbu ve Vietnamu a ukazuje mi fotky a video. Já říkám: „No ale počkejte, co papír?“ A ona: „Jaký papír?“ Tak jí vysvětluji, že musí mít oddací list, kde má potvrzení, že je vdaná. A ona říkala, že to nemá. Tak jí říkám: „Prosím Vás paní, vždyť vy nejste vůbec vdaná.“¨

Anebo za mnou nedávno přišla paní a měla jakoby oddací list z Vietnamu, jenže měla xerokopii a na ní propiskou dopsaná jména. Tak jsem říkal, že je to falešné a ona se divila, jak to poznám.
 
Tak to mají docela zamotané, nemyslíte?
Je to hodně zamotané. Oni jedou třeba do Vietnamu udělat si svatbu, pozvou příbuzné 200 až 300 lidí, mají z toho video, mají svatební šaty, dokonale vyretušované svatební fotky, ale nemají doklad.
 
Ale když si dělají svatby tady v Čechách, tak to už doklad většinou mají, že?
Tady už je to normální, když oddává náš úředník, který trvá na tom, že to musí být úředně zapsané.
 
Já jsem viděla, že oni dělají třeba i obrovské narozeniny. Hlavně osmnáctiny nebo kulatiny.
Hlavně dělají oslavy, když se narodí chlapeček. Holky se moc nepočítají. Sice je dobré, když se první narodí holka, protože se pak může o toho chlapečka starat, ale když se narodí kluk a je mu rok, tak se koná obrovská oslava.
 
A proč zrovna rok?
Já jsem po tom pátral. V bývalé Francouzské Indočíně se hodně málo vietnamských dětí dožívalo jednoho roku. Takže vznikla taková tradice, že když dítě překlenulo jeden rok, tak to byl důvod k oslavě. Tam byla veliká dětská úmrtnost do jednoho roku.




FOTO: Jaroslav Picka