ASIANSTYLE

Celý svět v omámení sledoval jihokorejské a severokorejské sportovce kráčet po olympijském stadionu v Pyeongchangu pod korejskou unifikační vlajkou, která byla naposledy k vidění na zimní olympiádě v roce 2006. Nejen, že se oba národy objevily ruku v ruce při úvodním ceremoniálu, ale dokonce vytvořily i společný ženský hokejový tým. Někteří mohou namítat, že jde o genderovou nevyrovnanost, nicméně zformování mužského týmu pravděpodobně zabere o něco déle, i vzhledem k tomu, že mužské týmy bývají ve sportu vnímány jako prestižnější a obecně se jim věnuje větší pozornost.

Nicméně, po více než dekádě narůstajícího pnutí a nedůvěry mezi oběma zeměmi byly tyto akty významným gestem dobré vůle. Podle projevu současného jihokorejského ministerského předsedy Lee Nak Yeona při příležitosti oslavy prvního výročí olympiády v Pyeongchangu se odkaz loňské olympiády nesestává pouze z medailí a nových luxusních budov, ale největším úspěchem je nový řád a mnohem vřelejší vztahy těchto států. Do jisté míry jsou tak nyní  otevřeny dveře dialogu a výhledově i nastolení míru na celém poloostrově.

Výše zmíněné události se zúčastnila i bývalá jihokorejská krasobruslařka Kim Yuna a vyjádřila naději, že díky novému snu, který nyní oba národy sdílí, bude možné vytvořit přátelské prostředí a ukončit vzájemné nepřátelství. Podobné myšlenky formulovaly i hráčky samotné, přestože jejich tým prohrál. Tento inspirující postoj opět přivádí k životu původní záměr Olympijských her. Nemůžeme si být jisti, jak dlouho tento efekt vydrží, ovšem toto sjednocení na poli sportu bylo symbolicky velmi silné.

Korejští vůdci nenechali tuto příležitost odeznít, naopak začali ihned připravovat další plány do budoucna. Rozhodli se představit nově sestavené sportovní týmy na olympiádě v roce 2020 a rovněž si přejí, aby jim byla svěřena organizace olympiády pro rok 2032. Prezident Moon Jae In, který významně přispěl ke změně mezikorejských vztahů, dokonce navrhl, aby obě země společně pořádaly světový pohár v roce 2030. Ve srovnání se situací v 80. letech, kdy Severní Korea bojkotovala všechny sportovní události v Jižní Koreji, a to včetně olympiády v roce 1988 konané v Soulu, má tato shoda obrovský význam pro tvorbu míru v celé severovýchodní Asii.

Minulý rok byla do určité míry navrácena důstojnost prvnímu dubnovému dni, když se v PyeongYangu uskutečnil koncert jihokorejské hudby. Kromě tradičního, poněkud konzervativnějšího programu zde byl představen i skutečný K-pop, a to především když na pódium nastoupila skupina Red Velvet. Show se zúčastnilo 2 300 Severokorejců včetně jejich vůdce Kim Jong Una, který s nadšením tleskal do rytmu, vyptával se na podrobnosti ohledně textů písní a všeobecně umělce velmi podporoval.

Toho dne byl K-pop v Severní Koreji povolen poprvé za posledních deset let. Během té doby jej Jižní Korea používala především k provokaci, když na hranice mezi zeměmi postavila obří reproduktory a pouštěla z nich zakázanou hudbu. Rovněž si někteří mohou pamatovat fotografii, která obletěla svět poté, co vyšel videoklip Gangnam Style. Byla na ní zachycena tmavá místnost, v níž si Severokorejci tajně pouštěli klip v televizi, nad níž visely portréty vůdců země. Změna ohledně přípustnosti jihokorejské kultury je skutečně značná.

Korejští umělci však nejsou jediní, kteří svůj talent používají ke zdůraznění nutnosti změnit přístup států k místním i celosvětovým problémům. Patří mezi ně i velká jména jako Roger Waters ze skupiny Pink Floyd, jehož texty se snaží zvýšit povědomí o zásadních tématech mezinárodní bezpečnosti, především pak v souvislosti s existencí jaderných zbraní.

Avšak hudba nemusí být nutně doprovázena slovy, aby obecenstvo pochopilo její hlubší význam. O tomto tématu autorka hovořila s Yaron Kohlbergem z Duo Amal, izraelsko-palestinským klavírním duem, jež se snaží podpořit mírové procesy skrze klasickou hudbu. Yaron pevně věří, že hudba je společným jazykem, který přináší mír především do lidských srdcí. Tito mladí muži spolu vystupují na jednom pódiu, přestože pocházejí ze dvou znepřátelených národů, z nichž ani jeden aktivity dua nepodporuje. Jsou tedy živoucím důkazem, že nesváry mohou být překonány, pokud jsou obě strany otevřeny dialogu a jsou schopny se vzájemně akceptovat. Hudba nepromlouvá jen ve slovech, ale především pomocí pocitů, jimž rozumí všichni bez rozdílu, a Duo Amal věří, že může napomoci navázat silné spojení na úrovni emocí.

Státy, národy a etnika se mohou setkávat pouze prostřednictvím svých zástupců, ale (naštěstí) nejen na politické úrovni. Komunikace na úrovni občanské společnosti je zcela zásadní, jelikož právo samo o sobě možná dokáže vynutit mír, avšak nedokáže prohloubit vzájemné porozumění, pochopení ani soucit. Lze uzavřít, že benefity tak úspěšné kreativní kulturní výměny mohou být nezměrné.

Autor: Kristýna Chyňavová