ASIANSTYLE

Kdy se zrodil nápad k sepsání knihy s takovýmto obsahem?
Probudím se na Šibuji se rodilo postupně. Začala jsem psát v době, kdy jsem studovala magistra na japonských studiích na FF UK v Praze. Chtěla jsem napsat knihu inspirovanou zajímavým prostředím japanologie a vyjádřit se k tématům, která se s tímto studiem pojí a která se mě dotýkají.
 
Jak dlouho jste na knize pracovala?
Minimálně dva roky jsem ji psala a potom jsem na ní dva další roky pracovala společně s redaktorkou nakladatelství Paseka.
 
Co bylo nejtěžší? Přepisovala jste často to, co již bylo napsané?
Nemohu říct, že bych vyloženě přepisovala, co již bylo napsané, i když různých jazykových korektur a úprav bylo dost. Spolu s tím, jak si příběh říkal o prohloubení určitých pasáží, jsem od jednoho momentu spíše vyhazovala to, co ho nijak neposouvalo, a nahrazovala to pasážemi, které zápletku posilovaly. Nedávno jsem zjistila, že jsem z knihy vyškrtala přes padesát stránek formátu A4 plných textu, který během těch dvou let psaní různě přibýval a zase mizel.

Nejtěžší pro mě bylo nezahltit čtenáře přílišným množstvím odborných informací, které mě osobně fascinují, ale jeho by při čtení zbytečně zatěžovaly. Například mnoho japonských jmen muselo být nakonec vyškrtnuto. I tak jsem měla obavy, aby se v japonských reáliích, které v textu zůstaly, český čtenář orientoval.
 
Nakolik je kniha inspirovaná realitou a nakolik fikce?
Pasáže, které se odehrávají na univerzitě a během Janina prvního pobytu v Japonsku jsou inspirovány mými skutečnými zážitky jak ze studia, tak z první cesty do této země. Příběh jako takový je ovšem samozřejmě fikce a ne všechno, co si hlavní hrdinka Jana myslí, si doopravdy myslím i já. Mám pocit, že někteří čtenáři nedovedou od textu odstoupit a připustit si, že postavy jsou pouhé konstrukty, které autor vymyslel a napsal na papír. Je to pro ně o to obtížnější, když je kniha napsaná v první osobě, což je i případ Probudím se na Šibuji.
 
V čem je největší rozchod mezi vypravěčkou a Vámi?
S postavou Jany mě spojuje láska k japonské literatuře a touha věnovat se psaní. Bavilo mě psát postavu, která, přestože je sama v mnoha ohledech ještě nezralá, má v sobě zároveň velkou disciplínu. Tu disciplínu mám v sobě, myslím, i já.
 
Připravujete nějaký další titul?
Ráda bych, ale mám mnoho povinností, tak nevím, podaří-li se to a jak dlouho to bude trvat. Touha psát dál mě neopouští.

Současně žijete v Japonsku. Chybí Vám něco z Česka?
V Japonsku mi samozřejmě chybí rodina a přátelé z Česka. Naštěstí se mi podařilo spřátelit se nejenom s mnoha zajímavými Japonci, ale i s Čechy, kteří žijí v Tokiu. Jelikož všichni žijeme v cizí zemi, o to jsou pouta mezi námi, řekla bych, silnější. Mezi věci, které mi v Japonsku chybí, bych zařadila ústřední topení, sporák s více než jedním hořákem a český chléb.
 
Proběhlo při stěhování do Japonska všechno v pořádku? V čem byl největší problém?
 Největší problém představovalo vůbec si najít byt. Trvalo to dlouhé dva měsíce, než se manželovi podařilo nějaký sehnat. V Tokiu se byty hledají výhradně prostřednictvím nejrůznějších agentur, které vyžadují mnoho různých osvědčení, doklady příjmů a ručitele. Najít si něco, co bychom uplatili a zároveň jsme nedojížděli do školy přes dvě hodiny, bylo náročné. Cizinci mají hledání bydlení v Japonsku ještě těžší, protože jazyková bariéra je tu stále veliká. I my s manželem, přestože hovoříme japonsky a studujeme v Japonsku na vysoké škole, jsme byli mnohokrát odmítnuti rozpačitým „nezlobte se, ale je to obtížné….“
 
Jaký je Váš oblíbený japonský a český autor, popř. jaký titul? 
Oblíbeného autora nemám. Mám autory, kterým důvěřuji a troufám si při nákupu jejich knihy odhadovat, že bude zajímavá a dobrá. U ostatních se nechávám překvapit.
Z japonské produkce mě zatím nezklamal Mita Masahiro, nedávno jsem od něj dočetla velmi zajímavou knihu Ičigo dómei (いちご同盟), která se zabývá kritickým momentem v životě japonských středoškoláků, tj. přijímacími zkouškami na vyšší střední školu, a vyobrazuje mladé lidi na začátku devadesátých let, jejich uvažování o světě, budoucnosti a důvodu lidské existence.

V současnosti čtu dlouhý detektivní román autorky Mijabe Mijuki s názvem Kaša (火車). V něm je zase problematizován konzumní život konce osmdesátých let v Japonsku.
 
Z české produkce jsem nedávno dočetla Ženu v závorce autora Ludvíka Němce. Román mě velmi zaujal, obzvláště mě fascinovala autorova práce s  „rekonstrukcí“ textů vypravěčovy matky, které se prolínaly s vyprávěním vypravěče v první osobě. Zaujalo mě to mj. z toho důvodu, že já v Probudím se na Šibuji rovněž pracuji s texty fiktivního spisovatele, třebaže zcela jiným způsobem.
 
Letos jsem si dala předsevzetí, že budu číst pokud možno knihy, které mě zajímají, nikoliv pouze ty, které potřebuji ke svému výzkumu, čemuž jsem činila loni a bylo to velmi vyčerpávající. Proto už mám na stole vysokou hromádku titulů, mezi nimi autorky Kawakami Mieko, Imamuru Nacuko a další, na které se moc těším.