ASIANSTYLE

Rozhovor s panem Yu Hua byl velmi záživný a příjemný. Téměř na každou otázku odpovídal příběhem, jako by přímo psal povídku, a proto tento článek byla radost psát. Seznámíte se v něm nejen se samotným autorem a jeho dílem, ale i se spisovatelstvím jako takovým.

To je jednoduchý příběh. Když skončila kulturní revoluce, nemohl jsem na vysokou školu, protože byly zavřené a otec mi zařídil práci zubaře. Mně se ta práce nelíbila, nebavilo mě dívat se každý den lidem do úst a trhat nebo spravovat jim zuby. Takže jsem přemýšlel, co jiného bych mohl dělat. Těch možností moc nebylo. Ale zaujala mě práce v kulturním středisku – člověk by nemusel brzy vstávat a vlastně ani do té práce tolik chodit. A tak mě napadlo, stát se spisovatelem. Pokud bych začal psát, k tomu je potřeba jen papír a pero, a pokud by mi někde otiskli mé povídky, tak bych mohl získat práci v kulturním středisku. Tak jsem to takhle zkoušel a posílal jsem své povídky do různých časopisů. Z počátku to nebylo jednoduché, často mi mé práce vraceli, ale nakonec mi je začali tisknout a já tu práci získal.

Moji první povídku (Hvězdy) otiskli v časopise Pekingská literatura, což byl jeden z významných čínských literárních magazínů. Byl to velice krušný proces, kdy jsem různé rukopisy posílal do různých redakcí, jenže mi je vraceli. A tak jsem jen vyměňoval obálky, nebo je převracel, abych nemusel pořád nakupovat nové a posílal je zase na jinou adresu.
Pak v listopadu roku 1983 přišel naprosto zlomový okamžik. Přišel mi dálkový hovor z Pekingu na telefon v městečku, kde jsem pracoval. Snažili se mi dovolat celý den a málem se mi nedovolali. Hrozilo, že spojení bude přerušeno kvůli dalšímu telefonátu. Abych tomu zabránil, řekl jsem, že čekám hovor z ústředí komunistické strany. Bylo to nakladatelství časopisu. Chtěli otisknout mé povídky a chtěli, abych za nimi přijel do Pekingu. O svém odjezdu jsem nechtěl dávat svému šéfovi vedět osobně, tak jsem chtěl předat zprávu po kolegovi. Ten o tom nejdřív nechtěl ani slyšet, ale za přislíbené dobroty z Pekingu nakonec odevzdal mou uvolněnku v práci a já se vydal na 20 hodinovou cestu vlakem ve stoje, protože už nebyly místenky na sedačky. V redakci mi řekli, že bude potřeba povídku přepsat, aby v ní bylo "více světla" a když jsem se ujistil, že jí pak určitě otisknou jsem měl povídku přepsanou během jediného dne a zbytek měsíce jsem si procházel město. Když jsem se vrátil do Haiyanu, najednou se ze mě stala známá celebrita. Dostalo se mi tak práce v kulturním středisku. A od té doby si žiji šťastný život. Spal jsem, jak dlouho jsem chtěl a odpoledne jsem se podíval do práce. Později jsem práci navštěvoval jednou měsíčně – v den výplaty. Takže od svých 24 let si žiji volným životem. Jsem volný jako pták. A já si myslím, že to je na práci spisovatele to nejlepší - můžu si dělat, co chci.

Já osobně jsem se se spisovatelem Ba Jinem nikdy nesetkal. Byl šéfredaktorem časopisu, ale já jsem mluvil vždy jen se zástupcem šéfredaktora, a to byla jeho dcera Li Xiaolin. Ona vyřizovala úplně všechno. Ale Ba Jin vždy všechno četl. Nicméně jsem vydával pod záštitou jeho jména, což byla velká výhoda - měl tak pevné a významné místo na hvězdném nebi čínských spisovatelů, že by se mu nikdo neopovážil protivit a v časopisu Sklizeň se tedy mohly publikovat věci, které by jinde odmítli. Byl jsem zde vzorným spisovatelem. Když jsem něco napsal, tak jsem to je to nechal přečíst a oni také vše, co jsem napsal, otiskli.
Původně jsem si myslel, že mé povídky Ba Jin ani nečte, ale po tom, co zemřel, se mi Li Xiaolin svěřila, že ode četl úplně všechno. A že právě on ji podporoval v tom, aby publikovala mé práce. Vyprávěla mi, že když jsem napsal román Dva liangy rýžového vína, byl Ba Jin v nemocnici upoután na lůžko, ale i tak mu dcera četla, aby věděl, co jsem napsal.
Ovšem Ba Jin podporoval nejen mě, ale i jiné významné autory, abychom mohli publikovat a měli tím pádem možnost se etablovat jako spisovatelé. Ba Jin se dožil 100 let, ale těch deset posledních pro něj bylo utrpení. Několikrát požadoval, aby byl odpojen od přístrojů, ale nikdo se to kvůli jeho statusu neopovážil udělat. „Dlouhý věk je mým trestem“ prohlásil. Dlouhý život byl pro něj sice trestem, ale pro nás to bylo požehnání, protože jsme měli volné ruce a mohli jsme jako spisovatelé vyzrát.

Nemám žádný rituál. Ke psaní potřebuji jen dvě věci – mít plné břicho a být vyspalý. Plné břicho teď není problém, ale spánek někdy je. Ale to tak asi u spisovatelů bývá. Když celý den píšu a jde mi to, jsem natolik nabuzený, že nemůžu spát.

Takových spisovatelů a děl je strašně moc. Z těch by se už dala postavit i armáda. Ale můžu uvést několik příkladů – jedním z nich je japonský spisovatel Kawabata. Líbí se mi, jak líčí věci do detailu a právě onen detailní popis mě velmi inspiroval. Druhým z mých učitelů byl Kafka. Ten mě naučil svobodomyslnosti. A třetím byl William Folkner. U něj jsem se naučil, jak psát o pocitech po té psychologické stránce, čehož jsem se dříve velmi bál, protože když je postava klidná a nic se v ní vnitřně neděje, tak je jednoduché o tom psát, ale nemá to žádný smysl, a když ten člověk prožívá něco velmi vypjatého, tak se o tom dobře píše, můžete psát a psát, už máte deset stránek, ale ještě pořád nejste u konce. Takže jsem se naučil jak popsat vnitřní rozpoložení postavy uzavřením srdce, otevřením očí postavy a popisováním toho, jak v danou chvíli jedná.

Když jsem četl tento román, tak mi ani nedošlo, že Hašek je českým spisovatelem. Už z toho je vidět, že to není jen český spisovatel, ale že je skutečně spisovatel světový. A jsem přesvědčen, že dobrá literatura je vždycky ta světová.

Je to tak. Já si myslím, že člověk žije proto, aby žil, ne pro nic jiného. Vezměte si svého prezidenta Zemana. Chtěl se stát prezidentem. Šel do voleb, a i kdyby nevyhrál, tak žije dál. Jsou lidé, kteří jsou odsouzeni k smrti, ale chtějí žít dál, nechtějí umírat. Jsou lidé, kteří říkají: „já bych za umění položil život“. Ale když umělec není úspěšný tak také hned nepáchá sebevraždu – žije dál a dělá něco jiného.

Ano, vlastně ano. Takových mladých lidí, kteří se narodili v devadesátých letech a neváží si života, je v Číně dnes mnoho. Záleží na životních zkušenostech. My jsme toho prožili strašně moc, zatímco dnešní lidé mají vše jednoduché.

Den sedmý je kniha v jakémsi utopickém světě, ale zároveň ta kniha není tak zcela utopie. Je to něco jako Čínský ráj jabloňových květů, ale také to není úplně v čínském tradičním pojetí posmrtného života. Čerpal jsem z různých pojetí posmrtného života, a sebral ode všeho trochu, a proto jsem to také pojmenoval jinak – jako Země nepohřbených, aby to neodkazovalo na něco tradičního. Chtěl jsem postavit krutou realitu vedle snové, nejasné představy o smrti. Chtěl jsem poukázat na to, že tu krásu, které jsme si nevšimli za života, můžeme poznat po smrti, a že po smrti jsme si všichni rovni.

Jsem rád, když podle mých knih vzniknou filmy. Je to jiné zpracování toho, co jsem napsal. Dostává to vlastně nový život, ale jestli se ty filmy povedou nebo nepovedou, na tom mi až tak moc nezáleží. Rozdíl mezi knihou a filmem je nepochybně velký, protože to vizuální zpracování je vždycky jiné, než když se vyjadřujete slovem a zároveň záleží na fantasii čtenáře. Také mám pocit, že román je nejsilnější tím, že nejvíc působí na čtenáře tím slovním vyjádřením, takže kdybyste to chtěla převést do toho vizuálního na plátno, tak to nebude tak působit. Ale i naopak kdybyste to vizuální chtěla přepsat do slov, tak to tolik nevyzní.

Mám toho rád hodně. Uvedu příklady z Žít a ze Sedmého dne. V románu Žít je moment, kdy syn Fu Guie, Youqing, zemře během transfúze a on ho nese na zádech domů. Nechce své ženě říct, že jejich syn zemřel, a tajně ho pohřbí pod stromem. Když ho pohřbí, je velmi smutný a stojí u toho stromu. Svítí měsíc a on se dívá na cestu, která vede do města. Tehdy, když jsem to psal, řekl jsem si, určitě musím napsat, jak se Fu Gui cítí, když se na tu cestu dívá. Mohl bych tam psát různé vzletné metafory, ale otec, který ztratil syna, takhle nepřemýšlí. Ta cesta měla pro něj určitý význam. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a potom mě napadlo, že sůl je věc, kterou každý dobrý rolník moc dobře zná a potom také, když nasypete sůl do rány, tak to bolí. Takže jsem použil metaforu, že ta cesta je jako cesta ze soli, na kterou svítí měsíc. Teď použiji příklad ze Sedmého dne, což je vlastně absurdní román (někdy je absurdní popis reality daleko výstižnější než psát realistické romány). Říkal jsem si, že budu posílat postavy do Země nepohřbených lidí z různých důvodů a různými způsoby. Ony se tam nedostávají přímo z márnice, ale vlastně proto, že po smrti během těch sedmi dnů něco hledaly a dostaly se tam náhodu. Jen postava Li Yue Zhen a 27 děťátek se tam dostanou rovnou z márnice. A tak mě napadlo, že by se ta márnice mohla propadnout, tak jak se občas děje na silnicích a ty děťátka by se tam dostala právě tímto způsobem.

Původně jsem se domníval, že jsem si vybral nejlepší dobu na návštěvu Prahy, ale už několik dní prší a já si stačil uvědomit, že Han Xia Gong, který přijel přede mnou, měl větší štěstí na výběr správného termínu kdy přijet. Ale déšť má také své výhody – když prší, není na Karlově mostě tolik lidí, ani na Pražském hradě nejsou davy. Když jste se ptala na to překvapení, tak já už vlastně v Praze jednou byl v roce 2009, ale strávil jsem tu jeden den. A když jsem teď přijel, tak mám pocit, že Prahu znovu objevuji, jako bych tu nikdy nebyl. Což pro mě bylo takové překvapivé zjištění. A možná, že jestli sem jednou za pár let pojedu znovu, tak zase něco nového objevím. Praha je pro mě jako skvělá kniha, když ji čtete ve dvaceti, tak z ní máte úplně jiný pocit než ve třiceti, ve čtyřiceti a v padesáti. Pokaždé v ní budete číst zase něco jiného. Takže já věřím, že až sem přijedu znovu, tak ji budu znovu číst jinýma očima. Mám Prahu moc rád, je to tu krásné. Když se procházím po pražské ulici tak vzpomínám, jak jsme si v Číně spoustu krásného zbourali. Když procházíte po pražské ulici a díváte se velmi pozorně na budovy, na všechny ty detaily, které potkáváte cestou, tak si uvědomujete, jak je jedna budova vedle druhé krásná. Pamatuji si, jak jsem řekl Zuzaně Li, když jsem se procházel, že je to krásnější než se procházet uměleckou galerií.

Zkrátka a dobře se čínskému spisovateli u nás moc líbilo a my jsme rádi za jeho návštěvu a těšíme se na další. Také se těšíme na další spolupráci s nakladatelstvím Xin, které mělo a má velkou úlohu ve spolupráci s čínskými spisovateli. Jmenovitě bych také poděkovala Zuzaně Li, která nám umožnila tento rozhovor a dokázala přeložit veškeré otázky i odpovědi s naprostou suveréností, byť to rozhodně nemohlo být nic jednoduchého.