ASIANSTYLE

V Japonsku lidé odedávna věřili, že lišky mají schopnost brát na sebe podobu lidí, hlavně mladých krásných žen, a že se jim podaří kohokoli napálit, připravit o čest či o peníze. Dnes už se to prý neděje, ale pojďme si vyslechnout příběh, který se odehrál před více než sto lety v horách nedaleko Nagoye, kde se to tehdy vychytralými liškami jen hemžilo. A ještě dnes vám mnozí lidé z vesničky Obiori odpřísáhnou, že to, o čem uslyšíte, se opravdu stalo.



Stalo se to jednou v létě. V Obiori všichni lidé ten den pracovali na polích a jenom stařík Hayazó seděl před svým domkem a sledoval lehký opar ležící nad okolní krajinou. Byl už delší dobu nemocný a nohy už nesloužily, jak by měly. Toho dne si ale vzpomněl, že v nedalekém Imamachi se koná právě trh, a tak si řekl: "Ale co, bude krásný den a rád bych si koupil nějaké čerstvé ryby. Když půjdu pomalu, tak se do večera vrátím.“
 
A jak si usmyslil, tak hned udělal. Cesta do města vedla přes les a pak poli. Hayaóovi ale ubíhala rychleji, než si myslil. Když vycházel z lesa, uviděl něco, co ho překvapilo. O kousek dál na poli v blízkosti velké hrušně ležela malá venkovská dívka a vypadalo to, že buď spí nebo že se jen tak opaluje.
 
"To jsou mi ale divné způsoby. Že by neměla nic lepšího na práci?“ pomyslil si Hayazó, ale hned zase pokračoval dál v cestě do města.
 
V Imamachi si stařík prošel tržiště, nakoupil nějaké ryby a pak ještě zašel do nálevny na sklenku sake.
 
"Vítej Hayazó! Už jsme tě tu dlouho neviděli,“ přivítal ho majitel hostince. "A když už jsi tady, nemohl bys mi pomoci? Onemocněla mi služebná v kuchyni a nemohu sehnat žádnou náhradu. Nevěděl bys o někom od vás ze vsi?“
 
Hayazó nejdřív řekl, že o nikom neví. Pak si ale vzpomněl na dívku, co viděl odpočívat u lesa ve stínu stromů, a tak slíbil, že se ještě lidí ve vesnici optá.
 
Při zpáteční cestě domů do vesnice byl stařík zvědavý, jestli tam dívku ještě najde. Byl si ale skoro jistý, že u lesa už dávno nebude. O to víc se potom divil, když dívka ležela na úplně stejném místě pod hrušní jako tomu bylo ráno. A navíc na staříka zavolala: "Tak jakpak, už domů z trhu?“



"Ale ano, nemám moc peněz, a tak jsem koupil jen nějaké ryby,“ odpověděl Hayazó a ještě víc se potěšil, když se dívka otázala: "Už se také chystám domů. Mohla bych jít s vámi přes les?“ Stařík hned radostně přikývl a cestou se jí také nezapomněl zeptat, jestli by neměla zájem o místo služebné v hostinci v Imamachi. Dívka souhlasila a dohodli se, že tam s ní Hayazó druhý den hned ráno zajde. Když ale přicházeli k vesnici, dívka mu najednou zmizela – sám nevěděl jak.
 
Hayazóovi to bylo vše nějaké podivné. Když si to všechno znovu probral, stále více v něm rostlo podezření, že dívka bude jistě liška, která na sebe vzala podobu dívky. Když proto druhý den ráno přišla opět k jeho domku, nevěděl nejdřív, co by si měl počít.
 
"Jestliže ji půjdu doporučit do města, mohu z toho mít jen ostudu. Když ji ale odmítnu, špatně to se mnou dopadne, protože lišky bývají mstivé.“ Jak tak chvíli přemýšlel, viděl, že nepříjemnostem se stejně nevyhne, a že mu tedy nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu do města s liškou.
 
Sotva došli do Imamachi, majitel hostince jen zářil a velmi děkoval Hayaóovi za pomoc. Nová služebná byla mladá, urostlá a zdravá dívka, která se majiteli velmi zamlouvala. Bez dlouhého otálení jí proto řekl: "Myslím, že s tebou budu spokojen. Teď je červenec, a tak ti hned dám dopředu tvou mzdu na druhý půlrok.“ A s těmito slovy jí podal šest zlaťáků.
 
Dívka je bez přemyšlení přijala, ale pak se točila na staříka a pověděla mu: "Nerada bych si u sebe nechávala tolik peněz. Vezměte si je k sobě a schovejte mi je!“
 
Stařík měl sice z peněz radost, ale říkal si, že tohle nemůže pro něj dobře skončit. Sotva se vrátil domů, vlezl do postele a když se vrátila jeho žena z pole, nařkázal jí: "Nikomu nesmíš říct, že jsem byl v posledních dnech venku z domu. Všem povídej, že již čtrnáct dnů je mi moc špatně a nemohu se vůbec hýbat.“
 
Tři dny takhle ležel a čtvrtého dne došlo opravdu k tomu, čeho se celou dobu obával… Do dveří jeho vrazil celý rozlícený a rozzuřený majitel hostince a začal vykřikovat: "Co jsi mi to přivedl do podniku za ženskou? Dva dni vařila v kuchyni a myla nádobí, ale pak jí hledám – a ona nikde. Jenom ve světlíku po ní zůstalo několik liščích chlupů, jak lezla ven.“
 


Hayazó byl ale na tuto situaci připravený. Slabým, zmírajícím hlasem se překvapeně ohradil: "Vůbec nevím, o čem mluvíš! Už dva týdny tu ležím a ani se nemohu hnout.“ Když to potvrdila i jeho žena, hostinský se klepl do čela a říká: "Ach tak je to tedy. To jsou ale prohnané liščí potvory. Ony to byly vlastně dvě lišky, ale jedna na sebe vzala tvou podobu a mluvila tvým hlasem!“ S těmi slovy se rozloučil a ještě se i omluvil.
 
Hayazó se brzy "uzdravil“ a z peněz, které získal pomocí lišky, si mohli s manželkou přikoupit kus nového pole. Když pak slýchávali vyprávění o zlých liškách, které lidi vždy šidí a velmi jim škodí , mysleli si své. Ale nahlas o tom nikde a nikdy nemluvili.

ZDROJ: převyprávěno z JANOŠ, J.: 99 zajímavostí z Japonska; Albatros 1984
FOTO: tumbrl.com, oldcoveroad.blogspot.com, wordpress.com