ASIANSTYLE

Sociologie definuje tři a více lidí jako průměrnou skupinu, zatímco tři a více milovníků lingvistiky jako nadprůměrný zázrak. Přesto věřím, že v i tomto oceánu nepříjemností se najde - no, ostrůvek je silné slovo, že se najde vor něčeho vpravdě přirozeně zajímavého. Tyto vratké kousky dřeva převázané liánou představují japonská onomatopoie neboli japonská zvukomalebná slova.  

Onomatopoie jsou běžnou součástí každého jazyka, i když vás možná mate onen exotický název. Jde o část slovní zásoby, jež se snaží imitovat okolní zvuky a šumy - či dokonce nehlasné psychické stavy mluvčího - což je specifické právě pro japonštinu. 

Panuje obecný názor, že onomatopoie se užívají hlavně pro potřeby krásné literatury a poezie. Pamatujete si, jak Mácha " řinčel řetězy" - až mráz z toho lez po zádech? Vybízí se také užití v dětské literatuře - kde je všechno " třeba ták lostomilý".

Pro vyvolání expresivnosti a zájmu ze strany čtenáře si onomatopoie ráda pro své slogany propůjčuje reklama (Kodak disk cameras go bzzt-bzzt and flash-flash). Zvukomalebná slova často spojujeme i se slangovým jazykem. A v poslední době jsou silně propojena též s komiksem - bang! či mangou - pika pika!.

Přesně tak - jedná se o "Pika-pika-pikačúúú!" Zkuste si tipnout, jaký význam nese toto zvukomalebné slovo, jež mělo malé žluté zvířátko s ocasem ve tvaru otvíráku na konzervy tak v oblibě.

A jednalo se - o napodobení zvuku blesku ! 



Japonská onomatopoie jsou pro svou schopnost exaktního a expresivního popisu běžnou součástí novinových titulků, reklam, mangy i románů. Nejjednodušší rozdělení je na zvukově popisná onomatopoie, jež opravdu popisují šumy okolního světa, a mimetická, která se vztahují k psychickému stavu člověka (když jsem vzteklá - iraira, je mi smutno - šikušiku) a jsou charakteristická téměř stoprocentním výskytem reduplikace (opakováním slabik, či celých slov). S užitím odborných výrazů můžeme japonská onomatopoie popsat buď termínem giseigo, čili slova, jež imitují lidské a zvířecí hlasy (žába dělá kero kero, pes dělá wanwan), gitaigo, neboli výrazy, které popisují vizuální, hmatový a jiný nezvukový vjem (motá se, jako by měl omdlít, furafura), a giongo, tedy slova, jež napodobují reálné zvuky jako například padání deště (zaazaa).

Byť viděno z našeho kulturního hlediska se zdají být spíš ozvláštněním či příkrasou jazyka, v japonštině je jejich role mnohem významnější a frekvence užívání vyšší. Často působí jako upřesňující forma slovesa, čehož je například v češtině dosaženo „pouhým“ přidáním předpony či přípony. ( zachytil-podchytil-uchytil-vychytil- kdo ví, jak to bylo dál ) Jejich celkový počet je díky vlivu regionálních dialektů a různého slangu neurčitelný. Z hlediska obsáhlosti slovníku zvukomalebných slov je japonštině nejblíž korejština. Ostatní jazyky se umístily daleko za nimy. Proto je pro nás jako pro cizince často velmi těžké pochopit, jakou roli v japonštině zvukomalebná slova zastávají.

Možná, že všude na světě je blesk zcela nehlasný proud světla, že psychický stav člověka se odráží v nehlasném výrazu tváře, a když nehlasně prší, tak to neznamená, že déšť dělá zaazaa.
To ale nebrání ostrovnímu národu rozjímat. Jak to asi zní - když jedna ruka netleská.