ASIANSTYLE

V tokijské čtvrti Sugano leží v ústraní buddhistický klášter Myóhóji a na jednom z trávou zarostlých náhrobních kamenů jeho hřbitova je vyryto jméno Oiwa. Je to dnes jediná památka na nešťastnou dívku Oiwu, od jejíž smrti uplynulo již několik století. Lidé si však přesto stále vyprávějí pohnutý příběh jejího života.

Před mnoha a mnoha lety žil v Edu – dnešním Tokiu – muž jménem Iemon Tamiya. Zastával ve městě vlivný úřad, ale přesto ho velice trápilo, že neměli s ženou žádné děti. Tím větší byla jejich radost, když se jim po dlouhé době nakonec narodila krásná, zdravá holčička, které dali jméno Oiwa. Snesli by jí modré z nebe a zdálo se, že jejich štěstí už ani nemůže být větší. Děvčátko rychle rostlo, ale když mu byly tři roky, matka náhle ulehla a zakrátko zemřela. A co víc – nedlouho poté se vážně roznemohla i malá Oiwa a lékař zjistil, že jde o těžký případ černých neštovic. Zoufalý Tamiya byl na pokraji sil, ale přesto dnem i nocí bděl u lůžka nemocné a nakonec se opravdu dočkal, že se Oiwa začala uzdravovat. Její tvář však zůstala těžce poznamenána nepěknými důlky po prodělané chorobě. Dokud byla Oiwa malá, příliš to nevadilo. Věnovala se dětským hrám i učení a postupně dorůstala v jemnou a laskavou mladou ženu mimořádně dobrého srdce. Kdykoli však Tamiya pohlédl na její znetvořenou tvář, vždy si musil se smutkem říci: "Jaký je to hrozný osud! Jistě se mi pro Oiwu nepodaří najít žádného ženicha. Zůstane chuděra po mé smrti sama opuštěná a také náš rod Tamiyů nebude už mít žádné pokračování."



Přesto se však nevzdával a rozhlížel se, jestli by se mu nepodařilo nějakého nápadníka objevit. A nakonec mu skutečně jeden dobrý přítel řekl, že zná mladíka z dobré rodiny, který by mohl být pro Oiwu vhodným ženichem a jistě by si ji oblíbil. Tamiya se velmi zaradoval a hned jej požádal, aby byl prostředníkem při seznámení. Ženich byl jednatřicetiletý mladý muž ze samurajského rodu, a když se s Oiwou prvně sešel, opravdu si s ní dobře rozuměl, a tak již nic nestálo v cestě tomu, aby se vystrojila slavná svatba.
"Tak to nakonec všechno dobře dopadlo a má Oiwa bude šťastná," říkal si Tamiya, když se přece jenom s trochou smutku v srdci procházel opuštěnými místnostmi svého domu poté, co se Oiwa přestěhovala ke svému manželovi. Ale i tentokrát štěstí nevydrželo příliš dlouho. Několik měsíců po svatbě přišel do domu Oiwina manžela posel a sděloval tragickou zprávu, že pana Tamiya přepadli večer v jedné uličce lupiči a zabili ho.

Oiwa s mužem vystrojili starému pánovi důstojný pohřeb a Oiwin manžel se od té doby stal novou hlavou rodu Tamiyů. Převzal po něm i jméno – Iemon Tamiya – a nastěhoval se do jeho domu. Oiwě tehdy bylo rovných dvacet let.

Na vztahu mezi Oiwou a manželem se zpočátku nic neměnilo. Její muž k ní byl stále velmi pozorný, a když se nemohla zdržet pláče, utěšoval ji: "Ničeho se, Oiwo, nemusíš bát. Vždyť jsem tady teď s tebou já." Všichni lidé v okolí si ho proto velmi vážili a říkali, že rod Tamiyů nyní dosáhne jistě nových velkých úspěchů.

Tamiyové zastávali již po řadu generací významné úřady u správy šogunátu v Edu. Mladému a průbojnému Iemonovi se nyní brzy podařilo získat přízeň svých nadřízených, a tak se před ním otevřely možnosti další slibné kariéry. Mezi těmi, kdo si ho oblíbili, byl také jeden z vrchních správců v Edu, pan Sezaemon Itó. Iemon začal brzy docházet i do jeho domu a tam se seznámil s Itóovou dcerou. Jmenovala se Ohana a byla mimořádně půvabná.

Ohaně se Iemon velmi líbil, a přestože věděla, že je ženatý, snažila se ho získat pro sebe. Nemusila se ani moc namáhat. Čím víc si Iemon v duchu srovnával Oiwinu tvář poznamenanou neštovicemi s hladkými růžovými tvářičkami Ohany, tím více začal po Ohaně toužit. Jeho návštěvy v domě pana Itóa se stávaly častějšími a Iemon se se svým vztahem k Ohaně již ani nijak netajil. "Proč bych si měl ostatně dělat nějaké násilí," říkal si. "Po smrti starého pána jsem hlavou Tamiyů já, a tak si mohu dělat, co chci.“

Když se o tom dozvěděla Oiwa, myslela si, že jí zármutkem pukne srdce. Nepřestávala ale mít svého muže ráda a stále doufala, že se k ní ještě vrátí. Ten se na ni ale jednoho dne po návratu domů hrubě osopil a řekl: "Už se na tebe nemohu ani podívat. Když vidím ten tvůj obličej, dělá se mi z toho nanic. Ruším náš manželský svazek. A teď koukej rychle táhnout pryč, ať už tě nemám na očích!"



Ubohé Oiwě nezbylo nic jiného, než poslechnout, a tak se slzami v očích opustila s prázdnýma rukama otcovský dům, kde strávila celé dětství. Odešla do sousední čtvrti v Edu a tam si u bohatého obchodníka našla místo služebné.

Oiwa sloužila u obchodníka již déle než rok, ale stále nepřestávala doufat, že Iemon uzná, jak jí ublížil, a vezme ji zase zpátky k sobě. Do města téměř nechodila, a tak ani nevěděla, co se v jejich domě děje. Až jednou k nim náhodou přišel nějaký známý jejího otce a řekl jí: "Hned jak tě Iemon vyhnal, přivedl si k sobě Ohanu, oženil se s ní a nedávno se jim už dokonce narodila malá holčička. Přestaň už na něj myslet, je to opravdu špatný člověk!"

Když to Oiwa uslyšela, začala se celá chvět a tvář jí zbledla jako křída. Sama ani nevěděla, co dělá, jen se jako bez ducha vypotácela z domu na ulici. "Tak to je tedy opravdu konec. Iemon na mě dočista zapomněl. Už nikdy si pro mne nepřijde." Zatímco si pro sebe mumlala tato slova, bloudila bezcílně ulicemi Eda. Až pozdě večer přišla k domu svého otce, kde nyní bydlil její muž s novou ženou. Dlouhou dobu chodila kolem domovní brány, ale nikdo si jí nevšiml. Také celý následující den prochodila Oiwa jako v mrákotách ulicemi Eda. A opět jí pozdě v noci zanesly nohy bezděky k jejímu rodnému domu, kde dříve prožila tolik krásných chvil. To se opakovalo i třetího dne, ale pak už jí více nikdo živou nespatřil.

Až za několik dnů bylo její tělo vyloveno v řece Fukagawě a přivolaný policejní úředník zjistil, že Oiwu kdosi zaškrtil a pak ji hodil do vody. Pachatele se však zjistit nepodařilo. Jen lidé v okolí si říkali: "To jistě Iemon a Ohana… Oiwa jim překážela a chtěli se jí zbavit…"

Několik týdnů po Oiwině smrti se nic nedělo. Iemon s Ohanou žili spokojeně ve svém domě a zdálo se, že vše půjde dál svou cestou. Až jednou v noci se Iemon vzbudil nějakým podezřelým šramotem. Když si posvítil do rohu místnosti, byla tam Oiwa a upřeně ho skelným zrakem pozorovala. Vypadala jako živá, ale vznášela se ve vzduchu a bylo vidět, že nemá nohy. Iemon nemohl hrůzou ani křičet, a když se nakonec trochu vzpamatoval, přízrak se rozplynul. Od toho dne se mu Oiwa zjevovala noc co noc s děsivou pravidelností. Iemon postupně propadal stále větší panice. Snažil se prosit Oiwu o odpuštění, ale přízrak nikdy nic neodpovídal. Nakonec začal Iemon blouznit i za bílého dne – kdykoli se zadíval na půvabnou tvář Ohany, vždy se mu zdálo, že ta se náhle rozplývá a mění ve znetvořenou tvář Oiwinu. Po několika týdnech upadl po jednom nočním setkání s duchem Oiwy do bezvědomí a už se neprobral. Po jeho smrti se ale přízrak Oiwy začal zjevovat Ohaně a vše se opakovalo. Jako další přišel na řadu Itó, ale ani jeho smrtí se Oiwa neuklidnila. Každou chvíli se stalo, že na nějakém místě Eda se před náhodným chodcem v opuštěné ulici v noci objevil přízrak Oiwy s divoce planoucíma očima, zlobně mumlající: "Nenávidím vás! Všechny vás nenávidím!"



Tak to trvalo asi rok. Pak se jeden kněz z buddhistického kláštera poblíž místa, kde Oiwa žila, který znal i jejího otce, rozhodl, že bude pro klid Oiwina přízraku opakovaně sloužit obřady za zemřelé. A protože nikdo nevěděl, co se stalo s jejím tělem vytaženým z řeky, vystavěl jí na klášterním hřbitově alespoň náhrobní kámen.

Oiwa se sice i pak ještě několikrát objevila, ale její návštěvy v ulicích Eda se stávaly stále řidšími, až nakonec ustaly docela. Přesto však i dlouho potom si lidé spěchaje pozdě v noci odlehlými místy říkali: "Jen abych tak teď nepotkal strašidelnou Oiwu!"

ZDROJ: JANOŠ, J.: 99 zajímavostí z Japonska; Albatros 1984
FOTO: deviantart.com, ejpcreations.blogspot.com, wordpress.com