ASIANSTYLE

Kang Cholhwan (narozen 1969) je prvním z mála uprchlíků, kteří přežili tyranii v ohromném koncentračním táboře Jodok a podařilo se jim utéct. Kangovi se poštěstilo dostat se přes hranice do Číny a poté se do Jižní Koreje. Dnes se aktivně podílí v boji za lidská práva severokorejských občanů a zároveň je redaktorem jednoho z předních jihokorejských měsíčníků - The Chosun Ilbo. V roce 2002 navštívil také na pozvání společnosti Člověk v tísni také Českou republiku.



Tento muž strávil v koncentračním táboře Severní Koreje téměř 10 let a to ne sám, ale se svou rodinou. Jeho rodina imigrovala do země z Japonska poté, co se doslechli, že se Korejci, kteří za japonské okupace studovali v Japonsku, vrací do své vlasti. Nechali se zlákat slovy, jimiž KLDR lákala členy komunistických odborů v tamním státě, a s domněnkou, že je strana pompézně přijme za své vlastence, se vypravili s ostatními zpátky do své rodné země. Kang ve své knize Pchjongjangská akvária líčí i svůj život v hlavním městě Pchjongjang. Na dětství tam si nestěžuje a rád na něj vzpomíná, přestože jeho rodina byla zklamaná z nenaplnění svých očekávání. 

Ve svých sedmi letech byli on a jeho rodina bez vysvětlení deportováni do tábora Jodok (oficiálním názvem Převychovávající středisko pro napravitelné). Tento tábor není jen ohraničený kemp. Jedná se o obrovský resort o velikosti asi tak rozsáhlé jako je Washington DC a podle satelitních záznamů stále roste. Odhadem se v táboře může nacházet až na 50 000 vězňů.

Cholhwan se až později dozvěděl, že se do tábora dostali kvůli dědečkovi, který neprojevoval státu dostatek věrnosti a víry v budoucnost režimu.




Cholhwan bydlel v jedné z vesnic pro vězně, kde do patnácti let chodil do školy. Škola ale nebyla to samé co v Pchjongjangu, spolu s jeho spolužáky byl často bit a dostával neadekvátní tresty třebas jen za to, že špatně odpověděl na učitelovu otázku.

Od patnácti byl brán jako dospělý a musel tedy pracovat stejně jako ostatní 10 hodin denně po 7 dní v týdnu. Jejich stravou byla pouze kukuřice. Dlouhodobé stravování jedním druhem zeleniny a žádného masa se ale začala projevovat a vězni trpěli průjmy a pelagrou. Kukuřice se jim natolik příčila, že byli šťastni, když pro sebe ulovili ještěrku, žábu nebo alespoň švába. 

Oblečení jim bylo přidělováno jednou ročně, rychle se ničilo a během zimy vězňům naskákaly omrzliny a některým bylo dokonce nutno končetiny amputovat. V nemocnici jim sice operaci provedli, ale antibiotika a léky proti bolesti tam neexistovaly, a tak byli vězni většinou ponecháni svému osudu.

Kang byl později z fyzicky namáhavých prací přeřazen na pozici pohřbívajícího a spolu s ostatními odnášeli a zakopávali mrtvoly za táborem. Ač se to zdá absurdní a nehumánní, Kang toto popisuje jako jistou formu vysvobození a byl za ni rád. Nebyla totiž tolik namáhající a za její vykonání byly příděly jídla navíc. Jaké pak ale bylo jeho zděšení, když se jednou se skupinou vraceli a viděli, jak obrovský buldozer vyorává pozůstatky mrtvol ze společného pohřebiště. Zabíraly prý příliš místa. Vězni byli na zoranou plochu nahnáni, aby odklidili pozůstatky končetin. Kang popisuje, že tam později opět zaseli kukuřici.



Někteří odhadují, že se v zemi nachází 6 koncentračních táborů. Sám Kang uvádí, že Jodok je jedním z největších, ale ne nejhorších, jak už zjistil od těch, co byli za jeho pobytu v táboře převezeni do Jodoku z jiných míst.


Zdroj:
The Pyongyang Aquariums
Kang Cholwan's Interviews
AmnestySchweiz