ASIANSTYLE

Před nedávnem jste si mohli na našich stránkách přečíst článek o Wushucentru mistra Qin Ming Tanga v Praze. Také se nám poštěstilo vyzpovídat v rozhovoru mistrova syna Qin Feie, který na této škole také vyučuje.  Vše probíhalo v báječné a pohodové atmosféře nad šálkem červeného čaje připraveného jeho rukou podle tradičního čínského způsobu. Snad se podařilo alespoň trochu přenést záblesk této atmosféry do následujících vět. Velmi děkujeme za tuto příležitost!

Pro značnou délku rozhovoru jsme se rozhodli jej rozdělit na dvě části, přičemž ta první se ponese hlavně v duchu bojových umění. Ale nebudeme vás už déle napínat…


Jak jste se vlastně dostal ke cvičení čínského bojového umění?
My jsme v podstatě taková klasická kung-fu rodina. Už můj pradědeček cvičil a učil. Tradice pak pokračovala k mému dědovi, který je v naší vesnici velmi uznávaný, a k mému otci, který je uznávaným trenérem bojového umění v naší domovské provincii. Ona celá naše rodná vesnice má tuhle tradici. Když se po ní budete procházet, tak každou třetí ulici narazíte na nějakou školu wushu. Však také leží na jedné straně asi sto kilometrů od Šaolinského kláštera a na té druhé, také zhruba sto kilometrů, je taiji (tchaj-ťi) vesnice. Skvělé je to vidět na oslavách Čínského nového roku, kdy každá místní škola má své vystoupení včetně lvího a dračího tance.

Co vás přivedlo k tomu přesídlit do České republiky a založit školu bojového umění v Praze?
Můj otec, mistr Qin Ming Tang, nepřijížděl v roce 1996 do Prahy s tím, že by chtěl založit školu bojového umění. Pak ale viděl, že je tu velký zájem o tradiční čínské bojové umění a tak jsme o dva roky později začali vyučovat wushu v pronajatých tělocvičnách. Ale i když přicházelo stále více studentů, cítili jsme, že to stále není ono. Nemohli jsme si je nijak přizpůsobit, nově vymalovat, přidat pár fotografií nebo obrazů. Nebyla z toho cítit žádná tradice.

A tak jsme roku 2004 založili vlastní Wushucentrum. To už teď bude přes deset let. A víte, co tu bylo před námi? Čokoládovna (smích). To ovšem znamenalo, že bylo potřeba dost úprav a spousta práce než bylo všechno plně funkční. Ale výsledek stojí za to. Máme tu teď velkou tělocvičnu, malou posilovnu i obchůdek s potřebami na cvičení, zbraněmi a věcmi kolem čínské kultury vůbec. Ve druhém patře pak provozujeme praxi tradiční čínské medicíny.



Kolik máte v současné době studentů?
V tuhle chvíli je to v Praze mezi třemi a čtyřmi stovkami studentů. Pak máme ještě pobočky v Plzni a Brně.

Může čínské bojové umění studovat každý, kdo má zájem, nebo je potřeba splňovat určité fyzické předpoklady? Zvlášť u těch takzvaných tvrdých stylů jako je šaolinský.
Máme tu hodiny pro děti od pěti do dvanácti let. Průměrný věk v hodinách pro dospělé je sice kolem, dvaceti, třiceti let, ale měli jsme u nás i lidi šedesátileté. Začít cvičit není nikdy pozdě. Sice si na začátku můžete připadat strašně nepohybliví a některé věci vám nepůjdou, ale všechno musí jít postupně. Důležitá je hlavně vytrvalost. Měl jsem tu žáka, kterému bylo 45 let a na začátku se ani nedotknul prsty země.  Po třech měsících zvládl udělat provaz. Člověk si může myslet, že něco nedokáže, ale pokud srdce opravdu chce, tak se najde cesta.
 
Musím podotknout, že mluvím o tradičních bojových uměních. Moderní styly jsou na způsob gymnastiky a tam už na věkové omezení narazíte poměrně brzy. Na profesionální úrovni v nich končíte ve dvaceti pěti.    

Ono s tím pomalým postupem to platí v bojovém umění pro každého. Není to tak, že si jednou zacvičíte na semináři a můžete dělat hrdinu, který umí sebeobranu. V žádném stylu to tak není. Hlavní je upevnění těch základů a posílení těla. Naučit se nějaký tajný trik rozhodně nestačí.



Jak se liší přístup českých studentů od těch čínských? V čem vidíte největší rozdíl mezi výukou bojových umění tady a v Číně?
Tak Češi mají rádi sport, to je vidět. Skoro každý něco dělá. Ale mají tendenci každou chvíli zkoušet něco jiného. Tři měsíce to, tři měsíce tamto. Takže nakonec znáte všechno, ale nic neumíte dobře. Podobné je to i s bojovým uměním. Nás pak velmi mrzí, když vidíme, jak lidi se zjevným talentem, kteří by mohli být opravdu dobří, odcházejí. Je to zkouška trpělivosti i pro učitele, protože je těžké učit celým svým srdcem, když nevíte, jestli za pár týdnů dotyčný nezmizí. Ale samozřejmě ne všichni jsou takoví. Jsou u nás lidé, kteří pravidelně chodí patnáct let. To je naopak velké povzbuzení. V Číně je situace poněkud jiná. Tam pokud se pro nějaký styl rozhodnou, snaží se u něj většinou zůstat. Jsou to vlastně takové dva extrémy – buď nedělat něco vůbec, nebo dělat pořádně.  

V Číně také platí vzhledem k učiteli pořekadlo „jeden den jeho žákem, celý život jeho žákem“. I po letech třeba na Čínský nový rok nebo na mistrovy narozeniny přicházejí žáci na návštěvu. Je to i o životních hodnotách, nejenom o učení se kung-fu. Snažíme se tuto filozofii a čínskou tradiční kulturu předávat také, ale nelze nikomu nutit názor na svět. Zamrzí pak ale, když kolem vás bývalý žák projde na ulici a ani nepozdraví.


Praktikujete několik stylů bojových umění. Které z nich máte nejradši?
Těžko říct. To je jako kdyby se někdo rodičů s pěti dětmi zeptal, které mají ze všech nejvíc rádi. Možná, že každý styl je jiný a má jiné výhody, ale stejně všechny směřují ke stejnému cíli. Nakonec se dostanete k bodu, že nemáte žádný styl. Na té nejvyšší úrovni jsou si šaolinské kung-fu, taiji a sanda tak podobné, že vlastně ani nepoznáte, který to je..


FOTO: facebook.com/qinfei; facebook.com/Wushucentrum