ASIANSTYLE

Pan Jaroslav Picka je nejen vášnivým sběratelem hmyzu, ale také cestovatelem a milovníkem vietnamské kultury. Přečtěte si další díl zajímavého rozhovoru o Vietnamcích v Čechách i ve Vietnamu a prohlédněte si krásné fotografie.

První část rozhovoru najdete zde.


Jaký mají podle Vás pohled Češi na Vietnamce žijící v Česku?
Češi toho vědí o Vietnamcích hodně málo. Spojují si je s drogami, s neplacením daní... Nechápu, jak běžný Čech přijde na to, že Vietnamci neplatí daně. To je jen fáma, protože cizinecká policie velice přísně při každém prodlužování pobytu kontroluje daňové přiznání celé rodiny.

A druhá věc je potom výroba nebo distribuce drog. Je nutné se podívat na statistiky z minulého roku, podle kterých se Vietnamci na drogové kriminalitě cizinců podílejí pouze 9 %. Média vždy poukazují hlavně na Vietnamce, ale větší podíl mají Albánci nebo Ukrajinci.
 
To je pravda. Hlavně když je nějaký Vietnamec bohatý nebo má dobré auto, hned si Češi často myslí, že vydělal pěstováním marihuany.
Češi jsou často xenofobní a hlavně závistiví. V českých médiích se dozvíte, že když má někdo miliony nebo miliardy, tak je musel získat nepoctivě. Někteří Češi také tvrdí: „Vietnamci nám berou práci.“ Řekněte mi jakou? Kdyby Čech pracoval od 5 od rána do 11 do večera a seděl by ve své prodejně, tak by měl také tržbu. Oni mají tržby 10, 15 až 20 tisíc v běžné večerce, ale to si tam odsedí a také mají nepatrné náklady. Jednou si dají k obědu rýži, pak nudle, jsou skromní. A hlavně nepracují pro sebe, nýbrž pro své děti. To je učení Konfucia, které ovlivňuje celý jejich buddhistický svět. Oni se starají o své děti a děti se budou starat o ně. Ve Vietnamu nejsou žádné domovy důchodců, protože nejsou potřeba. Oni vědí, že se o ně jejich děti postarají.

Oni sem jedou přes půlku zeměkoule z ekonomických důvodů. Jedou do jiného klimatického pásma, tam, kde se mluví jinou řečí, do jiného kulturního prostředí. To je ekonomická migrace za prací. A teď si vezměte, že jsou Češi, kteří nejsou schopní jet z Ústí do Děčína nebo obráceně, aby si vydělali peníze.


 
Oni když tady jsou, tak vydělávají peníze a posílají je často také rodinám do Vietnamu.
Ano, ve světě žije přibližně 3,5 milionu Vietnamců mimo Vietnam, ale všichni podporují vietnamské rodiny.
 
Co se týče tedy ještě Čechů, myslíte si, že mají o Vietnamcích nedostatek informací?
Češi jsou o Vietnamcích velmi málo informovaní a ani je moc nezajímají. Příliš se řídí předsudky a tím, co kde slyšeli. To je, jak já tomu říkám, politika čtvrté cenové skupiny: „V hospodě říkali, Franta říkal, že oni kradou, že prodávají padělky, že pěstují marihuanu…“ Ale už nikdo po tom nepátrá. To vidíte i v televizi. Tady existuje xenofobie, tedy strach z cizinců, a někdy dojde až k rasismu. Ale je to především také tím, že Vietnamci sami se nesnaží o sobě podávat nějaké informace. Snaží se být spíše co nejméně nápadní a jsou uzavření v jakoby homogenní komunitě, nevěří si mezi sebou a hlavně nevěří Čechům. Já jsem mluvil s předsedou svazu Vietnamců, s panem Thangem a ptal jsem se ho, že když mluví dobře česky, proč nemluví do televize. On mi odpověděl, že tam všechno zkreslují a má pravdu, bohužel.
 
Proto si myslím, že jsou dobré různé organizace, které se snaží pořádat různé akce, aby ukázali lidem vietnamskou kulturu a Vietnamce v jiném světle.
Ano, třeba organizace, jako jsou INFO-DRÁČEK nebo Klub Hanoj, a je jich celá řada, nejen v Praze ale i v krajích. Měly by se snažit co nejvíce podávat informace o Vietnamu a o Vietnamcích. Ale je potřeba dávat informace i o dalších komunitách, které zde žijí. Ať už jsou to Mongolové nebo kdokoliv jiný, protože Evropa je a bude multietnická, ať chceme nebo nechceme. Pokud budeme vytvářet xenofobní fámy a budeme to mediálně podporovat, tak to bude špatné. Já si myslím, že by tu měli být sousedské vztahy. Ta integrace nemusí být dokonalá, zůstane tu jejich kultura a jejich dobré vlastnosti, ale budou se snažit pochopit české zákony, budou o tom informováni. A my Češi budeme informováni o tom, jak oni žijí, jaké mají náboženství, jak se starají o děti atd.


 
O to se právě snažíme na AsianStyle. Kromě toho, že píšeme o asijských filmech nebo hudbě, tak se zabýváme také kulturou a snažíme se informovat o těchto asijských zemích, o jejich tradicích a způsobu života. A informujeme i o akcích. Ono jich není ani tak málo, ale spíše se o nich málo ví.
Ano, je to vše o informacích. Zabere to spoustu času a je potřeba být trpělivý. Já považuji za nejhorší lidskou vlastnost lhostejnost. Jestliže můžu pomoct a nepomůžu, protože jsem líný, protože jsem pohodlný, tak je to špatné a je to trestuhodné.
 
A co je podle Vás taková charakteristická vlastnost Vietnamců?
Oni když mají nějaký hodně velký průšvih, tak to přijdou oznámit se smíchem. Mamince třeba chytili kluka, že někde kouřil marihuanu a je nezletilý. Tak mi to šla oznámit se smíchem, že je na polici, abych pro něj zašel a smála se, jako kdyby mi říkala nějaké vtipy a přitom jí kluka sebrali policajti a já jsem to šel pak vyřizovat. Pak je samozřejmě i závist a další věci. Ale ta lhostejnost a neetika někomu pomoci, když můžu, to je špatné.
 
U Asiatů je známé, že se spíše usmívají, aby neztratili tvář.
Aby překryli ten stres a aby neztratili tvář. To je u nich strašně důležité. Anebo pokud někomu něco slíbí a zvláště Evropanovi, tak to vůbec neberou vážně. To je vlastně jako Arabové, když ošidí Evropana, tak je to pro Alláha záslužný čin. (smích)
 
 
A kdy jste byl naposledy ve Vietnamu?
V roce 2008. A chystám se tam znovu možná příští rok. Když jsem tam byl naposledy, tak jsme tam byli s kamarádem a šli jsme do takové restaurace s akvárii, kde jste si mohli ukázat na cokoliv a oni vám to vylovili a uvařili. Tak jsme si ukázali na takovou dlouhou morénu. Jednou jsme tam přišli a na stole nebyla červená omáčka, tak ten kamarád řekl, že si pro ni skočí do kuchyně. Já mu říkám: „Proboha, nechoď do kuchyně!“ On se divil proč, šel tam a vrátil se úplně zděšený a říká: „Tam byl šílenej bordel!“ To jídlo bylo vynikající, ale to prostředí té kuchyně bylo děsivé.
 
To je pravda. Ono ani na Sapě to v některých těch zapadlých restauracích nevypadá zrovna vábně, ale vaří tam úžasně.
A můžu vám říct, že já jsem na Sapě asi už 10 nebo 12 let a neznám jediný případ, že by se tam u místních strávníků vyskytovaly nějaké zdravotní potíže. A chodí tam teď čím dál tím více Evropanů.
 
Byl jste kromě Vietnamu ještě v nějaké další asijské zemi?
Byl jsem třeba v Hongkongu, v Indonésii, v Kambodži, Thajsku a na Srí Lance.
 
A v jaké zemi se Vám líbilo nejvíce, kromě Vietnamu?
Nejméně se mi líbilo v Bangkoku v Thajsku. To byla spíše taková zahradní záležitost. V Kambodži to bylo trochu lepší, ale moc vás tam nikam nepustili, protože jsou tam všude miny v těch lesích. Hongkong je zase hodně poevropštěný a je to tam hlavně o byznysu.


 
Měl byste na závěr nějaké rady pro lidi, kteří ještě ve Vietnamu nebyli a chtěli by se tam podívat?
Já bych jim doporučil, aby ze sebe shodili to evropanství. Aby si uvědomovali, že jsou v zemi, které je naprosto jiná, že jsou tam lidé, kteří mají naprosto jinou mentalitu. Jsou tam velice chytří a pružní lidé, kteří žijí ve své zemi, mají právo na své náboženství, na své názory a na svou filosofii a je důležité si uvědomit, že my jsme tam na návštěvě. Je to nádherná země, do které se musí jet možná s batůžkem na zádech, ale s otevřeným srdcem. Je důležité se snažit pochopit život těch lidí, kteří tam žijí svůj život. Musíte tam přijet s pokorou.

No a také si s sebou musíte vzít imodium a musíte si dávat pozor, abyste pili jen vodu, která je dobře zavřená v PET lahvi. Pokud tam budete něco ochutnávat, tak musíte počítat s tím, že to imodium budete vážně potřebovat. Také se musí počítat s teplem a vlhkem. A důležité je být opatrný, protože když uvidíte vietnamskou nemocnici už jenom zvenčí, tak to je hrozný pohled. Zdravotnictví je trochu stinná stránka Vietnamu, protože když nemáte peníze na léky a na doktory, tak vás nechají klidně umřít na chodníku. Samozřejmě k Evropanům jsou jiné přístupy, ale tohle bych neřešil.

Vietnam je nádherná země, kde se dá díky digitálním fotoaparátům pořídit spousta úžasných snímků, a na každém rohu jsou minilaby, kde jsou fotky o 4/5 levnější než u nás, ve stejné kvalitě.


Panu Pickovi děkujeme za ochotu a jeho čas, který si našel pro tento rozhovor, a přejeme mnoho dalších neobyčejných zážitků.