Kpop a šikana aneb Je špatné mít rád něco “jiného”? [Průzkum]

Kpop a šikana aneb Je špatné mít rád něc...

18:34 | 04.07.2019 choi1taehee 1 4

Spousta mladých lidí se dnes stává terčem šikany. Důvody jsou různé - barva kůže, váha, oblíbený styl a mnoho dalšího. Nadřazené slovo je však stejné - odlišnost. Rozhodla jsem se na tématiku kpop a šikana podívat více v rámci internetového průzkumu.

Ilustrační foto FOTO: shutterstock.com

V první polovině června jsem vytvořila internetový dotazník, který jsem rozeslala pár lidem z kpop komunity, aby jej rozšířili mezi další kpop fanoušky v Česku a na Slovensku. Očekávala jsem max. 100 odpovědí. Poté jsem jela na vodu a po návratu jsem zjistila, že odpovědí je již přes 700. Uzavřela jsem tedy možnost odpovídat na dotazník, abych vůbec byla schopná jej zpracovat (všechny odpovědi jsem si osobně četla).

Tímto dotazníkem nechci nikoho poškodit, ani urazit. Sama mám s tímto tématem zkušenosti a není to žádná legrace. Na konci vyhodnocení tohoto dotazníku bych ráda řekla i něco o vlastní zkušenosti a pokusila se tak pomoci těm z vás, kteří si prožili, či prožívají podobné.

Ve výsledku se internetového dotazníku zúčastnilo 713 respondentů.

V první otázce jsem se zajímala o to, co respondenti sledují a poslouchají, s možností zaškrtnout více odpovědí.

Nejvíce hlasů získal kpop (581), jpop (185), cpop (81) a z televizní tvorby anime (466), kdrama (354).

Ze 713 respondentů bylo 593 žen, 103 mužů a 17 respondentů si nepřálo uvést své pohlaví.

Nejvíce respondentů bylo ve věku 14-16 let (345), poté 17-19 let (221), 20-25 let (92), 10-13 let (39) a 25+ (16).

Přes 580 respondentů jsou studenti, zbytek pracující, případně brigádníci.

545 respondetů uvedlo, že se kvůli svým zájmům o asijskou kulturu setkali s posměchem.

K této otázce připadá ještě podotázka, která se týkala toho, jakým způsobem se respondenti setkali s posměchem a od koho. Vybrala jsem pár odpovědí, obvykle se všechny točily okolo rasistických poznámek;

“Posměchy z řad spolužáků/rodiny/kamarádů. Rasistické narážky.”

“Od niektorých ľuďoch, ktorý presadzujú iba jeden názor a nedokážu rešpektovať ostatných a to napr. tak, že sa smiali z toho, že anime je len rozprávka pre detičky, že v kpope spievajú len samé buzny a namaľovaný teplouši čing čong, že majú šikmé oči apod.”

“Od spolužáků, prý jsem divná, když poslouchám “žluťáky” nebo “šikmooký”. A pořád říkají, že jsou teplí, vícekrát už jsem kvůli tomu vybouchla a jednou jsem málem odešla z hodiny, abych jejich kecy nemusela poslouchat.”

“Prakticky od každého, který buď nerespektuje cizí názory, nebo kdo nemá žádné asijské přátele. Dostalo se mi výsměchu, že jsem divný, že tyto věci sem (ČR) vůbec nepatří.
Největší perla byla od lidi, kteří usoudili, že když se kluk dívá na K-drama nebo poslouchá J-rock je homosexuál.”

V následující otázce jsem se zaměřila již přímo na šikanu. Celkem 453 respondentů odpovědělo, že se nesetkali se samotnou šikanou. 260 respondetů uvedlo, že se se šikanou, kvůli svému zájmu o Asii, setkali.

V podotázce, jakou formou se šikana děla, s možností zaškrtnout více odpovědí, převládalo psychické urážení (254) a vyloučení z komunity a osamění (100). Objevila se zde v odpovědích také fyzická šikana (20) a úmyslné ničení věcí (30).

360 respondetů se rozhodlo odpovědět na otázku, zda se pokoušeli obhajovat, či vysvětlovat něco o svých zájmech ostatním lidem. Vybrala jsem opět pár odpovědí, o kterých si myslím, že stojí za to, vám je ukázat;

“Vysvetlila som im, čo na k-pope obdivujem, do hodiny uznali, že skill is real. -> Seventeen & NCT tanec, Shinee spev. K-pop obsahuje toľko žánrov, že sa dá nájsť pre každého niečo. Rodičia sú výnimka, pretože sú zaslepení predsudkami. Tí sú presvedčení o tom, že idoly nevedia spievať ani tancovať a všetko je lipsync. Majú typické rasistické narážky. U nás na škole pozeral anime skoro každý, a polovica z nich poznala minimálne EXO.”

“Snažím se být tolerantní vůči ostatním, a tak jim i často připomínám, že by mohli být tolerantní také. Také se jim snažím vysvětlit, čím si idolové musí procházet a že ne vždy to musí být zrovna příjemné.”

“Když jsem k-pop začala poslouchat, pár spolužáků, jak jsem již psala, mělo narážky. Formou referátu na hudební výchově jsem jim k-pop představila a vysvětlila, jak je to pro umělce těžké, jak to doopravdy je s make-upem a všichni to pochopili a víceméně to nikdo neřeší a všichni to respektují. Některým se zalíbili, jak jsem již zmínila, Bigbang, kamarádce se líbil Jackson z GOT7 a V z BTS, nakonec všichni řekli, že je hustý, jak tancují. Takže jsem fakt ráda za takovou pozitivní zkušenost.”

“Ano. Snažit se jim říct pozitiva a to, jak kpop dokáže být něco úžasného. Hlavne komunita a to, že kpop je všechno jen ne nudný. Najde si tu člověk každej žánr. Jazyk není bariéra. Jde o hudbu. A nevidím důvod člověku za to, co poslouchá, nadávat nebo šikanovat.”

Otázku, o které jsem věděla prakticky od začátku, že ji do dotazníku musím zařadit, byla, zda mají respondenti strach nosit například mikinu s logem oblíbené kapely, někde na veřejnosti. 447 respondetů odpovědělo, že nemají strach nosit mikinu kdekoli, 186 poté jak kde, a 66 respodentů uvedlo, že mají strach takovou mikinu nosit.

Poslední otázka, při které se respondeti mohli rozepsat, byla: Myslíte, že mají fanoušci asijské hudby a kultury v Česku/ Slovensku častější problémy se šikanou, než fanoušci např. americké hudby?
Opět jsem si všechny odpovědi pročetla a vybrala nejzajímavější z nich;

“Ano. Protože přece jen, Češi (i Slováci bych řekla) jsou velcí rasisti, a-pop se hraje všude a nikdo to nějak extra podle mě nevnímá. Ale Asie je prostě něco jiného pro ně.”

“Ano. Podle mě je Česko (na Slovensku nemůžu soudit, protože nevím, jak to tam funguje) v tomhle ohledu hodně "nevzdělané" a ignorantské. Všeobecně hodně lidí z ČR jsou xenofobní a méně tolerantní k něčemu cizímu, čemu nerozumí. Včetně i mých rodičů, kteří už si kvůli mně dokázali zvyknout a otevřít brány i něčemu cizímu ve světě. Někdy jim přijde něco i zajímavé, jen jim vadí základní fakt a to, že tomu nerozumí...”

“Jo, o dost větší. Na vysoké studuji korejštinu, takže jsem obklopena stejně dobře praštěnými lidmi jako jsem já, ale na střední škole si spolužáci hodně často rýpli. Sice jen ze začátku a pak to začali brát s vtipem a byl klid, ale věřím, že v některých případech může dojít i k šikaně.”

“No, myslím si, že se nějaký ten problém najde vždycky, když bude potřeba nějakého individua rýpat do věcí. V Čechách je bohužel naprosto obvyklé, že lidé, kteří se liší (klidně i barvou vlasů, typem postavy, barvou pleti, stylem hudby, oblékání ..), jsou považováni za "divné". Přijde mi, že v zahraničí jsou na tyto věci snad více zvyklí, protože mi přijde, že jsou více zaměření na povahy a ne na vzhled. Samozřejmě nemůžu posoudit, ale myslím si dle informací, které jsem nasbírala, a i ze zkušeností, které jsem získala, že prostě v ČR a na Slovensku je s tímto větší problém.”

“To si nemyslím. A pokud někdo opravdu šikanuje někoho za to že poslouchá asijskou hudbu tak je to, pardon, idiot. Já osobně jsem se s tím ještě ale nepotkala.”

“Nemyslím si. To se děje všude s tím, co je právě populární. Před pár lety to byl Justin Bieber nebo one Direction a ostatní. Je přece pochopitelné, že si z toho většina lidí bude dělat srandu. Teď jde o to, že většina těch, co se zastávají té hudby, to bere příliš seriózně.”

“Jen o trochu. Kpop se teď také stává mainstreamem. Domnívám se i také, že záleží na postavení onoho člověka v oné skupině lidí. Ale ano, nicméně jen o trochu. O nic extrémního se nejedná. Většina turistů v Praze je asijského původu. A v Americe teď padaj na kolena z BTS, přičemž Amerika je pro spoustu lidí stále cílem. Upřímně nechápu, co je tolik láká na tom pozlátku, ale ok.”

Jak z tohoto dotazníku vyplývá, jistá forma šikany tu stále je.
Je naprosto jedno, zda převládá psychická šikana, či fyzická. Obě můžou napáchat hrozně moc škody a někdy je ta psychická horší, než fyzická. Nehodlám tu vyvozovat úplný závěr, nechci tu nikomu vnucovat svůj názor, to nechám na vás.

Jak jsem ale na začátku slíbila, přidám i svoji vlastní zkušenost. Je, dalo by se říci, celkem čerstvá, a pokud se dostane tato výpověď k těm lidem, kterých se to týká, možná moje problémy začnou znovu, ale silně o tom pochybuji, nebo doufám, že se tak nestane.

Kpop jsem začala poslouchat v květnu 2016, bylo mi 15 a končila jsem devátou třídu na gymnáziu, kde mě ve třídě prostě nikdo moc nemusel. Většinou si ze mě dělali srandu, už od primy (6. třída). Kpop mi dodal trošku více sebedůvěry a začala jsem se pár svým přátelům otvírat a mluvila jsem více o problémech, které jsem doma prožívala. S rostoucím sebevědomím, které mi moji kpop idolové dávali, jsem někdy koncem prváku začala projevovat to, že mám ráda kpop (mikiny, sem tam nějaký referát) a udělalo to ze mě opět terč.

Kluci ve třídě si ze mě dělali srandu, uráželi skupiny, které mám ráda a dokonce vykřikovali urážlivá slovíčka, když jsem měla nějakou prezentaci. Vše jsem jakžtakž dokázala přetrpět, občas jsem se s nimi pohádala. Jednou přišlo něco, co bylo už moc. Na hodině angličtiny na mě kluci opět něco pořvávali a všimla jsem si, že se tomu směje i naše profesorka a ještě mi řekla, že mám jít mluvit před třídu o nějakém tématu. To už bylo na mou psychiku moc, zvedla jsem a při odchodu ze třídy jsem kopla do dveří, které se s bouchnutím zavřely. Zbytek angličtiny jsem strávila pláčem na záchodech. Pak mi kamarádky přinesly batoh a já šla domů.

Netuším čím se to zlomilo a jak. Možná tím, že jsem začala už naprosto všechny ignorovat, nebo prostě moji spolužáci vyrostli a začalo jim být jedno, co poslouchám, ale nyní jsem ukončila třeťák a musím s radostí říct, že je vše v pořádku. Nikdo si ze mě nedělá srandu a naopak, bavím se ve třídě s mnohem více lidmi. Nejsem tak uzavřená do sebe, více se usmívám a nebojím se bavit s ostatními. Našla jsem si pár dobrých kamarádů a kamarádek a cítím se v naší třídě dobře. Jedním si jsem ale jistá. Kpop mě před 3 lety vytáhl z toho nejhoršího a získala jsem díky němu odvahu a sebevědomí.

Tento dotazník má pro mě jediný cíl. Chci ukázat vám, kteří si procházíte nějakou formou šikany, že nejste sami. Když jsem si před půl rokem psala s jednou dívkou z Německa, nemohla jsem uvěřit tomu, když mi psala o tom, jak ji spolužáci o přestávce chytli a nůžkama jí rozstříhali mikinu EXO, kterou měla na sobě. Cítila jsem se v tu chvíli hrozně, především proto, že jsem si myslela, jak příšerně se ke mně moji spolužáci chovali. Slečnu jsem chtěla poprosit i o její výpověď, ale nechce na to vzpomínat, a to naprosto chápu a respektuji.

Pokud si procházíte nějakou šikanou, nebojte se o tom mluvit. Svěřte se. Pokud nechcete rodičům, učiteli, nebo kamarádům, můžete navštívit anonymní stránky, jako je třeba modralinka.cz a linkabezpeci.cz

A pokud znáte někoho, kdo si šikanou prochází, nebojte se tomu člověku pomoci a promluvit si s ním. I pár slov může hodně pomoci.

Děkuji všem 713 respondentům za jejich odpovědi a otevřenost. Spousta odpovědí byla dle mého názoru hodně upřímných a osobních, za což ještě jednou děkuji. No a nakonec také děkuji vám všem, kteří jste tento článek dočetli až sem, protože tím ukazujete, že vám téma šikany není lhostejné, a tak by to mělo i být.