ASIANSTYLE

Základy 忍術 nindžucu nebo 忍法 ninpó (dosl. technika skrývat se) údajně vznikly před 2300 lety, díky známému čínskému učenci a stratégovi Sun-c´, který je autorem díla Umění války. První záznamy o nindžích v Japonsku nalezneme již v 7. století, kdy sloužili princi Šótokuovi. Existuje okolo 30 nejznámějších škol nindžucu, ale nejvýznamnější jsou školy z obcí Kóga a Iga v prefektuře Mie.

Ve středověku nindžové aneb šinobi (ženským nindža se říkalo kunoiči) byli tajnou armádou s přísně hierarchizovaným systémem, kde každý bojovník znal jenom pár spolubojovníků a nejbližšího nadřízeného. Akce nejčastěji probíhaly ve dvou až třech lidech, ale také se stávalo, že vznikala i vícečlenná družstva.

Základním oblečením nindžů byl tmavý přiléhavý oblek, ale používaly se také i jiné metody maskování, nindžové např. napodobovali obchodníky, kněze, poustevníky a mnichy. Dalším nezbytným vybavením byly samozřejmě zbraně. Mezi nejznámější a nejvíce ikonické patří vrhací šurikeny, jejichž délka se pohybovala kolem 20 cm a mohly být nejrůznějších tvarů např. hvězdic a ozubených kol. Jejich ostří bylo často napuštené jedem. Kromě toho také používali nindžató nebo šinobigatanu, což je speciální druh krátkého meče, který se podobal wakizaši nebo čokutó. Kusarigama je velmi zajímavá dalekosáhlá zbraň, která vypadá jako hák na řetězu a často dovolovala nindžům vytrhnout např. meč z ruky protivníka, nebo ho prostě zranit. Nesmíme také zapomenout na různé paklíče a kramle, které jim vždycky dovolily dostat se dovnitř všech budov nebo malé špičaté jehlany makibiši, jejichž cílem bylo ztížit cestu pronásledovatelům. Velmi zajímavé jsou mizigumo - dřevěné kruhy, které dovolovaly nindžům se pohybovat na povrchu vody. Dnes nám moc dobře známé horolezecké techniky byly používány již nindži pro výstup po kolmých zdech, a mezi ně patří např. zatloukávání skob, navázání lana, speciální ocelové hřebeny na boty a háky tzv. kaginawy. Plavání pod vodou jim také nedělalo problémy, stačila jim pouhá trubička a speciálně zasazená svíčka jako svítilna. K určování času používali metodu kočičích hodinek, která spočívala v tom, že kočičí oči jsou velmi citlivé na sebemenší změnu světla - za poledne jejich zorničky budou úplně tenoučké, jelikož slunce je v nejvyšším bodě na obloze. Metoda komunikace mezi jednotlivými nindži byla poměrně komplikovaná - vlastní tajné šifry na základě čínských znaků, symboly vytvořené ze zrnek rýže v pěti barvách, kouřová a smluvená znamení pomocí ohýbání a lámání větviček stromů a keřů.

Sláva nindžucu skončila počátkem období Tokugawa v 17. století. Jejich techniky, struktura rodů a škol přetrvává až do období Meidži, kde se sice hierarchie rodů rozpadla, ale jejich metody se používaly k výcviku císařské předválečné armády a dokonce existují teorie, že ninpó patří i do tréninku soudobých japonských zpravodajských služeb.


ZDROJ: JANOŠ, Jiří. 99 zajímavostí z Japonska. Praha: Albatros, 1984. ISBN 13-824-84. JOEL, Levy. Ninja: The Shadow Warrior. New York: Sterling Publishing Co., 2008. ISBN 978-1-4027-6313-7