Kita Ikki 3 - Plán na reorganizaci Japonska
Další z článků o Kitu Ikkim. Tentokráte se budeme zaobírat jeho nejvýraznějším myslitelským počinem, spisem nazvaným Plán na reorganizaci Japonska, díky němuž se zapsal do povědomí Japonců jakožto teoretik japonské podoby fašismu.
Vlajka Japonska
FOTO: encrypted-tbn2.gstatic.com/ima...
Jak už jsem naznačil v předchozích příspěvcích na dané téma, zkušenosti z Čínské revoluce donutily Kitu změnit některé své starší názory a vypracovat nový revoluční program na obnovu japonského státu, společnosti i poměrů na celém Dálném východě.
Podobu tomuto ambicióznímu úkolu pak následně Kita vtiskl ve svém vrcholném spise nazvaném Plán na reorganizaci Japonska, jehož vznik se datuje do roku 1919 do čínské Šanghaje. Sestává z úvodu, osmi kapitol a závěru. Jednotlivé kapitoly jsou členěny podle oblasti reforem, proto také i tento text rozdělím v duchu Kitova dělení podle třech nejdůležitějších oblastí jím navrhovaných reforem, a sice na sféru politickou, ekonomickou a sociální. Poslední dvě kapitoly Plánu se pak věnují zahraniční situaci. Kita zde již opouští od akademické polemiky a volá po radikální akci, která by jeho myšlenky přenesla do praxe.
Jak už jsem zmiňoval v úvodním článku o Kitu Ikkim, hlavním tématem, jímž je prodchnut celý text, je odstranění velkých ekonomických koncernů zaibacu[1] a privilegovaných klik, které se vměšují mezi císaře a lid. Vyžaduje tedy, jak sám říká, opravdové spojení císaře a lidu, v duchu jeho prvního díla těchto dvou hlavních orgánů státu. Osobě císaře se zatím v novodobých dějinách nedostalo takové moci, aby mohl naplnit svůj potenciál v plném rozsahu, stejně jako lid byl celou dobu vykořisťován velkými ekonomickými koncerny, omezován byrokraty a stranickými politiky a nebyl tak schopen naplno vykonávat svou moc. Je tedy nutno odstranit všechny ekonomické, vojenské, byrokratické a politické elitářské kliky.
Ve věcech zahraniční politiky poté navrhuje, aby se všechny země východní a jihovýchodní Asie uchýlily pod vojenskou a ekonomickou patronaci Japonska, které má za úkol vypudit Západ z Asie a připravit se na námořní konfrontaci s USA.
Plán na reorganizaci Japonska je všeobecně považován za stěžejní dílo a zdroj Kitova myšlení. Navíc ovlivnil i mnohé, zejména mladé důstojníky japonské armády, kteří se jali i jeho ideály uvést do praxe, a provedl neúspěšný puč známý jako Ninirokudžiken (二二六事件), ke kterému se ještě na konci vrátíme.
Politické reformy
Aby mohly být veškeré privilegované kliky a mocné ekonomické koncerny ze společnosti odstraněny, musí být proveden státní převrat, během něhož se Japonsko musí zbavit veškerých západních politických a ekonomických praktik, aby bylo znovu očištěno od západního vlivu. Jeho hybnou silou se mají stát mladší vojenští důstojníci. Ovšem role ozbrojených složek nemá skončit se státním převratem, ačkoli bude mít pouze kontrolní funkci, konkrétně dohled na výkon stanného práva. Kita si ovšem rozhodně nepředstavoval, že by se zde nastolila vláda nějaké vojenské junty. Vojenské složky měly být pouze nástrojem.
Jakmile dojde k převzetí moci, musí být jménem císaře suspendována Ústava a po tři roky namísto ní nastoleno již zmiňované stanné právo, během něhož má dojít i k reformaci parlamentu. Horní komora, jejíž členové byli jmenováni z řad aristokracie, měla být zrušena a nahrazena tzv. kontrolní komorou (šingiin, 審議院), jejíž úlohou měla být kontrola dolní komorou schválených zákonů. Její členy by vybíral a jmenoval sám císař z řad v různých oborech úspěšných mužů. Volitelná dolní komora měla zůstat beze změny a po třech letech měla zrušit stanné právo v zemi. Zákony, které doposud platily, musí být zrušeny, neboť chrání právě jen nynější elity. Krom zaibacu, byrokratů a stranických politiků je třeba zbavit se i špiček armády a námořnictva.[2]
S ohledem k předcházejícím představám o podobě revoluce je toto jistě radikální krok. Kitova původní představa revoluce, totiž v duchu Marxově, nepředstavovala jen státní převrat, ale úplnou změnu struktury a směřování celého státu a společnosti. Měla ji předcházet rozsáhla tzv. válka idejí, kdy na bázi diskuzí mělo dojít k dosažení všeobecného přesvědčení o nutnosti transformace společnosti i jejích hodnot. Jinými slovy řečeno by se mělo odvrhnout vše staré a nahradit novými pokrokářskými modely. Již z toho vyplývá, že by se nejednalo o nijak náhlou změnu, naopak by tato revoluce předpokládala delší časový úsek. Ruku v ruce s tím měl být nastolen občanský stát zaručující všeobecné volební právo pro muže a jasně korigující vlastnické poměry. Celá tato revoluce pak musí být provedena zdola, neboť jak Kita předpokládal, vyšší třídy se nikdy samy nezreformují. Stejně jako musí být naprosto vnitrostátní záležitostí, a i když připouští, že některé zásahy z venku mohou revoluci odstartovat, do jejího průběhu už by se cizí státy neměly míchat.[3] Tuto vlastní teorii revoluce ovšem opouští, neboť její průběh by byl velmi náročný a zdlouhavý, kdežto situace si žádala rychlé a radikální řešení.
Administrativní a ekonomické reformy
Jak už bylo řečeno, hlavním tématem celého Plánu je dosažení spojení císaře a lidu, k čemuž má dopomoci odstranění privilegovaných klik a to zejména ve sféře ekonomické. Velcí vlastníci půdy a kapitálu totiž vykořisťují lid nejen finančně, ale potažmo i mocensky, neboť zchudlý démos není pak schopen naplno vykonávat svou politickou moc, kterou mu Kita připisuje. Svůj útok však namířil pouze proti největším podnikům, konkrétně proti největším ze zaibacu – podnikům Micui, Micubiši, Sumitomo a Jasuda. Strategii, kterou použil, můžeme nazvat strategií majetkových stropů. Tento strop platil samozřejmě plošně pro všechny japonské podniky, ovšem činil pro jednotlivý podnik hodnotu 10 miliónů jenů, což v reálu postihlo jen opravdu ty největší. Tyto limity se však vztahovaly i na jednotlivé rodiny, jež Kita považuje za základní jednotku společnosti[4], aby snížil sociální nerovnosti ve společnosti. Rozhodně se nesnaží popírat základní lidské právo na majetek. Hodnota soukromého vlastnictví rodiny by nesměla přesáhnout 3 milióny jenů, hodnota půdy držená jednou rodinou pak hodnotu 30 tisíc jenů.
Navíc, aby zajistil japonské ekonomice větší efektivitu, navrhl zřídit či zreformovat 7 ministerstev. Ta měla za úkol regulovat národní ekonomiku země a podílet se i na ní tím, že by operovala s rozsáhlým počtem statků zabavených po zřízení soukromých majetkových stropů podniků i rodin. Stát by si pak ve všech oblastech, jimiž by se ministerstva zabývala, prosadil výsostné postavení. Sedm ministerstev tvořilo: ministerstvo bank[5], námořnictví, těžby, zemědělství, průmyslu, obchodu a železnic.[6]
Sociální reformy
Poslední oblastní, které se Kita Ikki věnuje ve svém Plánu na reorganizaci Japonska, je oblast sociální. Cílem jeho sociálních reforem je pak vytvoření moderního sociálního státu.
Zaměřil se zejména na dělnickou třídu, ač to nijak neznamená, že by tuto třídu nějak upřednostňoval či nadřazoval nad jiné. Ovšem dělníci by si podle něj zasloužili lepší pracovní podmínky. Jejich práva by mělo ochraňovat Ministerstvo práce, a to jak dělníků zaměstnaných ve státním, tak i soukromém sektoru. Jeho rozhodnutí jsou pak závazná pro všechny politické strany a výše zmíněná ministerstva. Jednou z nejvýraznějších reforem je reforma délky denní pracovní doby, která má být universálně stanovena a délku osmi hodin. Mzdy pak mají být vyměřeny na období sedmi dnů, z čehož vyplývá, že neděle je placenou dovolenou.
Asi za nejvýraznější lze považovat jeho požadavek na sdílení zisků firmy a přímé účasti dělníků v jejím managementu. V soukromém sektoru se jedná o polovinu čistého zisku firmy, která se rozdělí mezi dělnictvo úměrně k výši jejich platů. Dělníci si pak dále mohou zvolit své zástupce, kteří budou reprezentovat jejich zájmy a podílet se na správě firmy. Ve státních podnicích budou moci rozhodovat pouze nepřímo a to klasickou volbou svého favorita do parlamentu. Namísto sdílení zisků firmy pak budou zaměstnanci pobírat pololetní prémie. Tento model se zdá býti velmi osobitým, ovšem podobné tendence už známe z dějin[7].
Jak již vyplývá z právě zmíněných reforem, Kita zaměřil svou pozornost na průmysl, protože mu přikládá stěžejní význam pro moderní sociální stát. Zemědělství sice nechává v pozadí, ovšem i jemu se věnuje. Zde také navrhuje prémie za delší pracovní dobu během náročných sezón. Neopomíjí ani půdní reformu, která je svým charakterem podobná půdní reformě okupační správy z poválečného období, kdy stát má přerozdělit svou půdu mezi zemědělce, kteří vlastní ještě nemají. Ti pak budou muset obdrženou půdu jednou ročně v hotovosti splácet.[8]
Dále se Kita věnuje otázkám péče o sirotky, seniory a jinak hendikepované osoby, jimž chce zaručit státem placenou péči, stejně jako otázkám vzdělávání. V rámci něj garantuje všem dětem ve věku od 5 do 15 let základní vzdělání ručené státem. A to bez rozdílu mezi chlapci a dívkami, co se náplně výuky týče. Za důležité pokládá jak mentální, tak i fyzické vzdělávání, mezi nímž propaguje zejména tradiční japonské sporty. Pro posílení národní identity skrze vytlačování západních aspektů ze společnosti zakazuje výuku angličtiny ve školách. Funkci mezinárodního jazyka má pak převzít esperanto.[9]
Mezi dalšími lze uvést například požadavek na řádné zacházení s obžalovanými, kteří pokud byli zadrženi a následně shledáni nevinnými, mají právo na odškodnění, či jeho rozporuplný postoj k právům žen.
Následný vliv
Podobu tomuto ambicióznímu úkolu pak následně Kita vtiskl ve svém vrcholném spise nazvaném Plán na reorganizaci Japonska, jehož vznik se datuje do roku 1919 do čínské Šanghaje. Sestává z úvodu, osmi kapitol a závěru. Jednotlivé kapitoly jsou členěny podle oblasti reforem, proto také i tento text rozdělím v duchu Kitova dělení podle třech nejdůležitějších oblastí jím navrhovaných reforem, a sice na sféru politickou, ekonomickou a sociální. Poslední dvě kapitoly Plánu se pak věnují zahraniční situaci. Kita zde již opouští od akademické polemiky a volá po radikální akci, která by jeho myšlenky přenesla do praxe.
Jak už jsem zmiňoval v úvodním článku o Kitu Ikkim, hlavním tématem, jímž je prodchnut celý text, je odstranění velkých ekonomických koncernů zaibacu[1] a privilegovaných klik, které se vměšují mezi císaře a lid. Vyžaduje tedy, jak sám říká, opravdové spojení císaře a lidu, v duchu jeho prvního díla těchto dvou hlavních orgánů státu. Osobě císaře se zatím v novodobých dějinách nedostalo takové moci, aby mohl naplnit svůj potenciál v plném rozsahu, stejně jako lid byl celou dobu vykořisťován velkými ekonomickými koncerny, omezován byrokraty a stranickými politiky a nebyl tak schopen naplno vykonávat svou moc. Je tedy nutno odstranit všechny ekonomické, vojenské, byrokratické a politické elitářské kliky.
Ve věcech zahraniční politiky poté navrhuje, aby se všechny země východní a jihovýchodní Asie uchýlily pod vojenskou a ekonomickou patronaci Japonska, které má za úkol vypudit Západ z Asie a připravit se na námořní konfrontaci s USA.
Plán na reorganizaci Japonska je všeobecně považován za stěžejní dílo a zdroj Kitova myšlení. Navíc ovlivnil i mnohé, zejména mladé důstojníky japonské armády, kteří se jali i jeho ideály uvést do praxe, a provedl neúspěšný puč známý jako Ninirokudžiken (二二六事件), ke kterému se ještě na konci vrátíme.
Politické reformy
Aby mohly být veškeré privilegované kliky a mocné ekonomické koncerny ze společnosti odstraněny, musí být proveden státní převrat, během něhož se Japonsko musí zbavit veškerých západních politických a ekonomických praktik, aby bylo znovu očištěno od západního vlivu. Jeho hybnou silou se mají stát mladší vojenští důstojníci. Ovšem role ozbrojených složek nemá skončit se státním převratem, ačkoli bude mít pouze kontrolní funkci, konkrétně dohled na výkon stanného práva. Kita si ovšem rozhodně nepředstavoval, že by se zde nastolila vláda nějaké vojenské junty. Vojenské složky měly být pouze nástrojem.
Jakmile dojde k převzetí moci, musí být jménem císaře suspendována Ústava a po tři roky namísto ní nastoleno již zmiňované stanné právo, během něhož má dojít i k reformaci parlamentu. Horní komora, jejíž členové byli jmenováni z řad aristokracie, měla být zrušena a nahrazena tzv. kontrolní komorou (šingiin, 審議院), jejíž úlohou měla být kontrola dolní komorou schválených zákonů. Její členy by vybíral a jmenoval sám císař z řad v různých oborech úspěšných mužů. Volitelná dolní komora měla zůstat beze změny a po třech letech měla zrušit stanné právo v zemi. Zákony, které doposud platily, musí být zrušeny, neboť chrání právě jen nynější elity. Krom zaibacu, byrokratů a stranických politiků je třeba zbavit se i špiček armády a námořnictva.[2]
S ohledem k předcházejícím představám o podobě revoluce je toto jistě radikální krok. Kitova původní představa revoluce, totiž v duchu Marxově, nepředstavovala jen státní převrat, ale úplnou změnu struktury a směřování celého státu a společnosti. Měla ji předcházet rozsáhla tzv. válka idejí, kdy na bázi diskuzí mělo dojít k dosažení všeobecného přesvědčení o nutnosti transformace společnosti i jejích hodnot. Jinými slovy řečeno by se mělo odvrhnout vše staré a nahradit novými pokrokářskými modely. Již z toho vyplývá, že by se nejednalo o nijak náhlou změnu, naopak by tato revoluce předpokládala delší časový úsek. Ruku v ruce s tím měl být nastolen občanský stát zaručující všeobecné volební právo pro muže a jasně korigující vlastnické poměry. Celá tato revoluce pak musí být provedena zdola, neboť jak Kita předpokládal, vyšší třídy se nikdy samy nezreformují. Stejně jako musí být naprosto vnitrostátní záležitostí, a i když připouští, že některé zásahy z venku mohou revoluci odstartovat, do jejího průběhu už by se cizí státy neměly míchat.[3] Tuto vlastní teorii revoluce ovšem opouští, neboť její průběh by byl velmi náročný a zdlouhavý, kdežto situace si žádala rychlé a radikální řešení.
Administrativní a ekonomické reformy
Jak už bylo řečeno, hlavním tématem celého Plánu je dosažení spojení císaře a lidu, k čemuž má dopomoci odstranění privilegovaných klik a to zejména ve sféře ekonomické. Velcí vlastníci půdy a kapitálu totiž vykořisťují lid nejen finančně, ale potažmo i mocensky, neboť zchudlý démos není pak schopen naplno vykonávat svou politickou moc, kterou mu Kita připisuje. Svůj útok však namířil pouze proti největším podnikům, konkrétně proti největším ze zaibacu – podnikům Micui, Micubiši, Sumitomo a Jasuda. Strategii, kterou použil, můžeme nazvat strategií majetkových stropů. Tento strop platil samozřejmě plošně pro všechny japonské podniky, ovšem činil pro jednotlivý podnik hodnotu 10 miliónů jenů, což v reálu postihlo jen opravdu ty největší. Tyto limity se však vztahovaly i na jednotlivé rodiny, jež Kita považuje za základní jednotku společnosti[4], aby snížil sociální nerovnosti ve společnosti. Rozhodně se nesnaží popírat základní lidské právo na majetek. Hodnota soukromého vlastnictví rodiny by nesměla přesáhnout 3 milióny jenů, hodnota půdy držená jednou rodinou pak hodnotu 30 tisíc jenů.
Navíc, aby zajistil japonské ekonomice větší efektivitu, navrhl zřídit či zreformovat 7 ministerstev. Ta měla za úkol regulovat národní ekonomiku země a podílet se i na ní tím, že by operovala s rozsáhlým počtem statků zabavených po zřízení soukromých majetkových stropů podniků i rodin. Stát by si pak ve všech oblastech, jimiž by se ministerstva zabývala, prosadil výsostné postavení. Sedm ministerstev tvořilo: ministerstvo bank[5], námořnictví, těžby, zemědělství, průmyslu, obchodu a železnic.[6]
Sociální reformy
Poslední oblastní, které se Kita Ikki věnuje ve svém Plánu na reorganizaci Japonska, je oblast sociální. Cílem jeho sociálních reforem je pak vytvoření moderního sociálního státu.
Zaměřil se zejména na dělnickou třídu, ač to nijak neznamená, že by tuto třídu nějak upřednostňoval či nadřazoval nad jiné. Ovšem dělníci by si podle něj zasloužili lepší pracovní podmínky. Jejich práva by mělo ochraňovat Ministerstvo práce, a to jak dělníků zaměstnaných ve státním, tak i soukromém sektoru. Jeho rozhodnutí jsou pak závazná pro všechny politické strany a výše zmíněná ministerstva. Jednou z nejvýraznějších reforem je reforma délky denní pracovní doby, která má být universálně stanovena a délku osmi hodin. Mzdy pak mají být vyměřeny na období sedmi dnů, z čehož vyplývá, že neděle je placenou dovolenou.
Asi za nejvýraznější lze považovat jeho požadavek na sdílení zisků firmy a přímé účasti dělníků v jejím managementu. V soukromém sektoru se jedná o polovinu čistého zisku firmy, která se rozdělí mezi dělnictvo úměrně k výši jejich platů. Dělníci si pak dále mohou zvolit své zástupce, kteří budou reprezentovat jejich zájmy a podílet se na správě firmy. Ve státních podnicích budou moci rozhodovat pouze nepřímo a to klasickou volbou svého favorita do parlamentu. Namísto sdílení zisků firmy pak budou zaměstnanci pobírat pololetní prémie. Tento model se zdá býti velmi osobitým, ovšem podobné tendence už známe z dějin[7].
Jak již vyplývá z právě zmíněných reforem, Kita zaměřil svou pozornost na průmysl, protože mu přikládá stěžejní význam pro moderní sociální stát. Zemědělství sice nechává v pozadí, ovšem i jemu se věnuje. Zde také navrhuje prémie za delší pracovní dobu během náročných sezón. Neopomíjí ani půdní reformu, která je svým charakterem podobná půdní reformě okupační správy z poválečného období, kdy stát má přerozdělit svou půdu mezi zemědělce, kteří vlastní ještě nemají. Ti pak budou muset obdrženou půdu jednou ročně v hotovosti splácet.[8]
Dále se Kita věnuje otázkám péče o sirotky, seniory a jinak hendikepované osoby, jimž chce zaručit státem placenou péči, stejně jako otázkám vzdělávání. V rámci něj garantuje všem dětem ve věku od 5 do 15 let základní vzdělání ručené státem. A to bez rozdílu mezi chlapci a dívkami, co se náplně výuky týče. Za důležité pokládá jak mentální, tak i fyzické vzdělávání, mezi nímž propaguje zejména tradiční japonské sporty. Pro posílení národní identity skrze vytlačování západních aspektů ze společnosti zakazuje výuku angličtiny ve školách. Funkci mezinárodního jazyka má pak převzít esperanto.[9]
Mezi dalšími lze uvést například požadavek na řádné zacházení s obžalovanými, kteří pokud byli zadrženi a následně shledáni nevinnými, mají právo na odškodnění, či jeho rozporuplný postoj k právům žen.
Následný vliv
Plán na reorganizaci Japonska si získal oblibu a byl hojně čten v řadách mnoha členů japonské císařské armády, zejména mezi mladým důstojnictvem. Není tedy divu, že právě oni, mladí důstojníci z řad armády, zosnovali dne 26. února roku 1936 puč. Jeho průběh však ukázal na to, že ho provádí jen nadšení fašizující vojáci, nikoli dobří stratégové či politici. Obsadili sice několik významných budov, i ministerských, ba dokonce se pokusili obsadit celý císařský palác, ovšem k úspěchu jim chyběl poslední rozhodující krok uchvátit moc. Naivně totiž jednotky čekaly na vnější uznání své autority a legitimity převratu. Vyhlásily pouze zavedení nového pořádku. Během pár hodin však císař, rozlícen chováním 1., 2. a 3. pěšího pluku, vydal rozkaz povstání potlačit. Povstání bylo opravdu brzy potlačeno a jeho členové byli také poprvé tvrději trestáni. Mezi obviněnými byl i Kita Ikki, jenž byl za obvinění ze spoluúčasti na povstání 19. srpna roku 1937 popraven, ačkoli on sám se od samotné realizace distancoval. S tímto pučem tak definitivně končí období fašizace zdola a přináší konečné vítězství armádní frakce Kontroly nad skupinou Císařské cesty.
Právě kvůli této události se Kita Ikki zapsal do povědomí Japonců jako fašista, ačkoli důkazy o jeho spojení s povstáním byly přinejlepším nejasné. Ačkoli je nepochybné, že strůjci puče četli a potažmo se inspirovali některými myšlenkami jeho Plánu, nelze tímto tvrdit, že se Plán stal jakousi jejich Biblí, či že by Kitovy myšlenky byly totožné s myšlenkami vykonavatelů puče. Rozhodně se lišili například v postavení lidu po případné reorganizaci. Jelikož následného vyúčtování se chopila armáda, rozhodnutá zbavit se veškerých radikálních živlů uvnitř sebe, bezprostředně po povstání tedy následoval rychlý soud uzavřený veřejnosti a bez možnosti obžalovaných se odvolat. Kita, ač jako jen jeden ze dvou obžalovaných civilistů, byl spíše obviněn kvůli svým názorům (některými členy byl dokonce považován za komunistu), než že by obžaloba přednesla jasnější důkazy o jeho participaci na povstání, stejně jako kvůli desinterpretaci jeho jednotlivých myšlenek. Zejména jeho teorie o postavení císaře, jenž je jedním ze dvou nejvyšších orgánů, kterou v zásadě uznali totožnou s Minobeho pojetím císaře. Ačkoli jednoznačné důkazy o jeho nevině neexistují, lze z různých jiných materiálů, včetně korespondence z vězení, soudit, že jeho účast, tedy nepřímá, na povstání je více než nepravděpodobná.
Právě kvůli této události se Kita Ikki zapsal do povědomí Japonců jako fašista, ačkoli důkazy o jeho spojení s povstáním byly přinejlepším nejasné. Ačkoli je nepochybné, že strůjci puče četli a potažmo se inspirovali některými myšlenkami jeho Plánu, nelze tímto tvrdit, že se Plán stal jakousi jejich Biblí, či že by Kitovy myšlenky byly totožné s myšlenkami vykonavatelů puče. Rozhodně se lišili například v postavení lidu po případné reorganizaci. Jelikož následného vyúčtování se chopila armáda, rozhodnutá zbavit se veškerých radikálních živlů uvnitř sebe, bezprostředně po povstání tedy následoval rychlý soud uzavřený veřejnosti a bez možnosti obžalovaných se odvolat. Kita, ač jako jen jeden ze dvou obžalovaných civilistů, byl spíše obviněn kvůli svým názorům (některými členy byl dokonce považován za komunistu), než že by obžaloba přednesla jasnější důkazy o jeho participaci na povstání, stejně jako kvůli desinterpretaci jeho jednotlivých myšlenek. Zejména jeho teorie o postavení císaře, jenž je jedním ze dvou nejvyšších orgánů, kterou v zásadě uznali totožnou s Minobeho pojetím císaře. Ačkoli jednoznačné důkazy o jeho nevině neexistují, lze z různých jiných materiálů, včetně korespondence z vězení, soudit, že jeho účast, tedy nepřímá, na povstání je více než nepravděpodobná.
[1] Finanční „kliky“ v podobě rodově spravovaných podniků zaměřených na širší spektrum zájmů od těžby přes finančnictví, které od období Meidži měli významný hospodářský i politický vliv.
[2] Wilson, G., M., Radical Nationalist in Japan: Kita Ikki, 1883-1937, Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts, 1969
[3] Wilson, M., G., Kita Ikki’s Theory of Revolution, The Journal of Asian Studies, vol. 26 no. 1, 1966
[4] Na rozdíl od moderního pojetí, kde základní jednotku tvoří jeden občan.
[5] Pro tvorbu státních úspor.
[6] Wilson, G., M., Radical Nationalist in Japan: Kita Ikki, 1883-1937, Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts, 1969
[7] Za všechny Proudhonova teorie samosprávy pracujících, která je dodnes aplikována na několika místech Jižní Ameriky.
[8] Wilson, G., M., Radical Nationalist in Japan: Kita Ikki, 1883-1937, Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts, 1969
[9] Tamt.
ZDROJE:
Wilson, G.,M., Radical Nationalist in Japan: Kita Ikki, 1883-1937, Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts, 1969
Tecuo, Nadžita, Harootunian, H. D., Japanese revolt against the West: political and cultural criticism in the twentieth century, in The Cambridge History of Japan, Vol. 6. Chapter 14, Ed. P. Duus, Cambridge University Press, 2008
ZDROJE:
Wilson, G.,M., Radical Nationalist in Japan: Kita Ikki, 1883-1937, Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts, 1969
Tecuo, Nadžita, Harootunian, H. D., Japanese revolt against the West: political and cultural criticism in the twentieth century, in The Cambridge History of Japan, Vol. 6. Chapter 14, Ed. P. Duus, Cambridge University Press, 2008
Wilson, M., G., Kita Ikki’s Theory of Revolution, The Journal of Asian Studies, vol. 26 no. 1, 1966
tagy:
Nástěnka
Are you feeling irritated because of poor grades i...
09:31 |
30.01
jameswick1...
skoro po dvou letech si zas dovolím jeden spam pří...
10:39 |
10.01
8BB76E1
Japonské slavnosti na Vyšehradě 8.6.2019 - relativ...
19:53 |
08.06
Tyckin
TOP0 článků
Poslední komentáře
