ASIANSTYLE

Ve svém předchozím článku jsem se pokusil čtenáři podat základní informace o Kitu Ikkim, jenž je obecně pokládán za otce japonského fašismu. Jak bych ovšem rád ukázal ve svých příspěvcích, japonský fašismus je pojmem sám pro sebe, který nelze zkoumat bez japonského kulturního a společenského kontextu. Pojem fašismu tedy nabírá v japonském kontextu jiných odstínů než v tom euroamerickém.

Tuto skutečnost si můžeme exaktně ukázat právě na osobnosti Kity Ikkiho, jenž představuje jednu z linií zmíněného pojmu. Ještě než se pustíme do rozboru jednotlivých charakteristik jeho učení (konkrétně budeme postupovat chronologicky jeho myšlenkovým vývojem) je třeba si uvědomit, že se (a to bychom mohli generalizovat na všechna světová učení) teorie v mnohém liší od praxe. Konečná podoba fašismu v Japonsku během 2. světové války je rozdílná nejen od té evropské, ale zároveň se liší i od teoretického základu, který nastolil Kita Ikki a jemu podobní. Je směsicí představ vítězné frakce Kontroly (do níž můžeme zařadit slavného Hideki Tóžóa) a Fumimara Konoeho, který v období během války s Čínou dokázal sestavit dva vládní kabinety a jejich prostřednictvím tak určovat následné směřování státu. Tímto bych tedy rád zdůraznil, že japonský fašismus, tak jak ho známe z období druhé světové války je odlišný od teoretických koncepcí Kity Ikkiho.

Při následné publikaci jednotlivých článků o myšlenkách Kity Ikkiho budu, jak už jsem naznačil výše, postupovat chronologicky. Opěrnými body mi budou jednotlivé Kitovy spisy jakožto základní prameny jeho myšlenek.

V tomto článku bych se rád podíval na jeho první dílo nazvané Teorie japonského národního zřízení a ryzího socialismu.

Na svém prvním díle začíná pracovat během studií na Tokijské univerzitě. Jeho sepsání předcházela dlouhá doba příprav, kdy mladý Kita trávil veškerý svůj čas v knihách studiem zejména západních politických teoretiků. Hluboký zájem projevil zejména o myšlenky evropských pozitivistů a také Herberta Spencera, s jehož teorií sociálního darwinismu se ztotožnil. Je asi samozřejmostí, že s ohledem jak na jeho tíhnutí k socialismu, tak na dobu, ve které žil, nehledě na důležitost a míru vlivu Marxova díla, nemohl myšlenky tohoto myslitele opomenout. Jeho vztah k Marxovi je však rozporuplný. Na jedné straně nepopírá, že jeho popis fungování kapitalismu 19. století je více než přesný, stejně jako sdílí jeho filosofii dějin, ovšem poukazuje na to, že Marx byl jen jedním z mnoha a kritizuje soudobé socialisty za až fanatické nadšení Marxem. Vytýká mu zejména, že ve svých teoriích nepočítal s psychologickým aspektem člověka. Konkrétněji se však bohužel k tomuto tématu nevyjadřuje. Podrobnosti tedy chybí, i když základní sdělení je víceméně jasné.

Samotný spis začal psát až ve chvíli, kdy měl na stole více jak dva tisíce stran poznámek. I přesto, že měl zprvu značné problémy s jeho vydáním[1], ke kterému mu pomohly pouze až osobní konexe, lze toto dílo zařadit hned po Plánu na reorganizaci Japonska jako jeho nejdůležitější, kterému nejde upřít jistá originalita. Celé by se dalo považovat za určitou synkrezi sociálního darwinismu a socialismu, které jsou aplikovány a vlastně konfrontovány se soudobým meidžiovským prostředím Japonska.



Hlavní myšlenkovou linii tvoří jeho pojetí socialismu a kritika japonského národního zřízení. Podíváme-li se nejprve na první z obou témat, zjistíme, že Kita Ikki se pokusil o vytvoření osobité koncepce socialismu, jíž nazývá ryzím socialismem. Socialismus jako takový podle Kity byl po celou dobu své existence desinterpretován a to zejména v moderní době. Ten pravý neboli ryzí socialismu by měl být osvobozen od všech negativních stop marxismu, o kterých jsme se už zmínili prve. K objasnění ryzího socialismu využil Kita teorie sociálního darwinismu[2]. V jeho duchu tak představil vlastní názor na vývoj lidské společnosti, kdy každá společnost usiluje, tak jako vše v přírodě, o přežití a rozvoj. Tento rozvoj, říká Kita, vyústí jednoho dne až ve vytvoření utopické společnosti všech lidí. Nynějším nejvyšším možným dosažitelným stupněm na žebříčku sociální evoluce je pak sociální demokracie, které se podle Kity Ikkiho podařilo alespoň částečně v Japonsku dosáhnout.

Zde je nutno se zastavit a poukázat na to, že pojem sociální demokracie zde není chápán jen jako jedna z politických ideologií na politickém spektru a není to tedy pouhý protiklad z dobového hlediska k ideologii konzervatismu, nýbrž právě naopak je to nový a lepší stupeň či další krok na žebříčku sociální evoluce. Konzervativní pojetí státu a lidské společnosti tak nebude stát v protikladu proti sociální demokracii, nýbrž mu bude podřízeno jako nižší nedokonalý stupeň. Toto naivně optimistické pojetí evoluce, jak Kita argumentuje, dokazuje, že socialismus, jakožto právě ideologický základ sociální demokracie, není v rozporu se sociální evolucí. Neb ani on se nesnaží eliminovat boj o přežití.

Boj o přežití, další z Kitových stěžejních pojmů, nelze ukončit ani nastolením utopické společnosti, i když se jeho charakter vpravdě změní. Bude se pak totiž odehrávat na poli boje o jídlo či výběr partnera, takovéto typy boje o přežití totiž nelze nikdy odstranit. Za nynější situace se pak odehrává v podobě boje třídního, který již neprobíhá v podobě revolucí či atentátů, ale prostřednictvím voleb[3] a mezistátního boje. Právě státní či mezistátní boj je dalším z „bojů“, který přispívá sociální evoluci. Kita přichází s teorií světové federace (sekairenpó, 世界聯邦), ke které mezistátní boj vede a která by řešila veškeré mezinárodní konflikty, a předjímá tak vznik Společnosti národů, potažmo následně OSN. Krokem k ní je imperialismus, neboť světová federace zákonitě předpokládá internacionalismus (sekaišugi, 世界主義) a toho lze podle Kity dosáhnout jen pomocí imperialismu.

Poté, co jsme si představili jeho koncepci ryzího socialismu, přikročíme k druhému hlavnímu tématu jeho prvotiny – kritiky soudobého pohledu na kokutai[4] (国体). Stejně jako se snažil dokázat, že socialismus, resp. sociální demokracie nejsou v rozporu se sociálně evolučním pojetím dějin, zaměřuje se i zde na to, aby dokázal, že není rozporu mezi socialismem a kokutai. V rámci toho se nyní zaměříme na dva důležité body, v kterých se Kita Ikki rozcházel s jejich oficiální interpretací.

První z obou bodů je postavení a celková představa institutu císaře. Císař je pro něj jen jedním ze dvou hlavních orgánů státu. Tím druhým je lid, který je reprezentován parlamentem. Pro argumentaci se odvolává na pátý článek Ústavy, kdy „císař vykonává svou legislativní moc se souhlasem parlamentu“. Pokud tedy není na parlamentu absolutně nezávislý, nemůže být nejvyšším orgánem[5]. Přesto císař i v tomto pohledu zůstává nejvyšším velitelem a politickým vůdcem, stejně jako ovšem i ztělesněním všech národních cílů a hodnot. Je tedy v jistém smyslu „císařem i papežem“ zároveň. V rámci státu zůstává jediným privilegovaným. Podle oficiální interpretace představuje císařská dynastie nepřetržitou pokrevní linii, která svůj původ odvíjí přes bájné císaře až k bohyni Amaterasu a jejíž vláda pak byla mnohokrát v dějinách přerušena kvůli mnoha jejím uzurpátorům – šógunátům. Japonské dějiny jsou tedy kronikou věrnosti a zrady císaři.

A zde právě se dostáváme i k našemu druhému bodu Kitovy kritiky, kritiky pojetí Restaurace Meidži. Tedy, že Restaurace není návratem moci císaři, dějiny nejsou dějinami loajality a zrady císaře a stejně tak i šógunové nepředstavují nějaké uzurpátory moci, nýbrž jen další přirozený stupeň v rámci sociální evoluce. Restaurace tedy není návratem k ničemu.

Jeho kritika se nevyhnula ani ekonomickému prostředí. Stejně jako dále v průběhu svého myšlenkového rozvoje bude Kita Ikki usilovat o odstranění tzv. ekonomických aristokratů, přežitků z předmeidžiovské doby, kteří jsou strůjci sociální nerovnosti ve společnosti a které brání úplnému dosažení stupně sociální demokracie. Toho lze dosáhnout zavedením všeobecného volebního práva pro muže, kteří by pak skrze parlament legislativní cestou tento nešvar navždy vymazali z japonské společnosti.

Ač Kita využívá pojmů bytostně spojených se socialistickým proudem myšlení, jeho pojetí ryzího socialismu opírající se o filosofii sociálního darwinismu obsahuje principy jak ryze socialistické, tak i nacionalistické či liberální. Celý tento spis lze pak považovat za jakýsi odrazový můstek v jeho dalším myšlenkovém vývoji, který toto „socialistické“ období jistě hodně ovlivnilo.