ASIANSTYLE

Kita Ikki se narodil 3. dubna 1883 na ostrově Sado do rodiny nižšího samuraje, který se živil jako obchodník se saké a mimo jiné zastával i funkci starosty v místním městě. Sám vychován v protišógunátním duchu tak k obdobným postojům vychoval i oba své syny, Reikičiho a Terudžiróa, což bylo Kitovo původní jméno. Již v mládí projevoval svůj cit pro umění. V deseti letech se začal aktivně věnovat kaligrafii, kterou rozvinul až na takovou úroveň, že ještě po padesáti letech se některá jeho díla vystavovala v Niigatské prefekturní vzdělávací společnosti. Svůj volný čas krom kaligrafie věnoval i četbě konfuciánských textů. Velkou zálibu našel zejména v Menciovi, jehož nazýval „Východním Platónem“, a přikládal mu stejný význam ve východní filosofii, jaký má bezesporu Platón ve filosofii západní.

Jeho školní léta už nebyla tak úspěšná. Poté, co nastoupil do místní školy, z ní byl za bídný prospěch z chemie a tělesné výchovy vyloučen. Rok se pak potuloval ostrovem. Během svého putování propadl různým romantizujícím tendencím a začal se skládáním básní. Od romantismu už to byl jen krok k socialismu, a tak když následně odjíždí na studia do Tokia, kde se mimo jiné seznamuje s mnoha tehdejšími nadšenými mladými socialisty, začíná pečlivě pracovat na svém prvním velkém díle, v kterém následně předloží svou originální koncepci socialismu.



Celé jeho první dílo, Teorie japonského národního zřízení a ryzího socialismu, by se dalo považovat za určitou synkrezi sociálního darwinismu a socialismu, které jsou aplikovány a vlastně konfrontovány se soudobým meidžiovským prostředím Japonska.

Hlavní myšlenkovou linii tvoří jeho vlastní pojetí socialismu, inspirovanému právě sociálním darwinismem, a kritika japonského národního zřízení či pospolitosti kokutai[1] (国体), kdy odmítl jeho soudobou interpretaci a prohlašuje, že zdrojem moci není císař, nýbrž je jen jedním ze dvou hlavních orgánů státu. Tím druhým je lid, který je reprezentován parlamentem. Zabýval se zde i ekonomickými problémy země, které ovšem podrobněji rozpracoval až ve svém následujícím spise. Obecně celý tento spis lze pak považovat za jakýsi odrazový můstek v jeho dalším myšlenkovém vývoji, který toto „socialistické“ období jistě hodně ovlivnilo.
 
Stejný rok, v jakém byl vydán jeho první spis, dostává se Kitovi pozvání od skupiny socialisticky zaměřených dobrodruhů Kakumei hjóronša (革命評論社) na účast v revolučním Sunjatsenově hnutí. Ve stejný čas se také setkává s Učidou Rjóheiem, hlavou Společnosti Černého draka, ultranacionalistické paramilitantní skupiny v Japonsku založené roku 1901 a aktivní až do konce druhé světové války, a jeho učitelem, japonským nacionalistou Tójamou Mitsurou, a poprvé se tak viditelněji dostává do kontaktu s ultrapravicovým myšlením. V roce 1911 do Číny nakonec odjíždí a podílí se zde svou účastí v Sunjatsenově povstání na svržení Čchingské dynastie. Neb v duchu jeho předcházejících myšlenek o sociální evoluci, prochází i Čína svou vlastní specifickou evolucí. Jak si v té době Kita představoval, má na počátku tohoto století dospět do fáze, kdy se na Dálném východě utvoří dva nejmocnější asijské státy – Japonsko jakožto monarchie a Čínská republika.

Na jeho další myšlenkový vývoj měly zásadní význam tři události či ideje spjaté s Čínskou revolucí. Mezi nimi asi pro čtenáře nejpřekvapivěji může působit konverze k Ničirenově buddhismu, která není tak důležitá z hlediska dalšího názorového vývoje jako spíše z důvodu metodologického, neboť Kita se od té doby uchyluje k nejednoznačným výpovědím, stejně jako užívá pro vyjádření svých myšlenek buddhistických pojmů. Překvapivé se to může zdáti zejména v kontrastu k jeho nadšení západní racionalistou, filosofií pozitivismu a západním vědeckým pokrokem. Na tomto místě je ovšem nutno zmínit, že Kita Ikki byl už od svého mládí velmi duchovně až esotericky zaměřený člověk a častokrát kupříkladu tvrdil, že umí mluvit s duchy zesnulých. Přesné důvody jeho konverze však doposud nejsou objasněny. Asi nejdůležitější postřeh, který si odnesl z Čínské revoluce, je jeho následné přesvědčení o důležitosti autority. Když uzřel, jak se právě vzniklá Čínská republika pomalu ale jistě rozpadá na množství menších území ovládané místními vojenskými vůdci, došel k přesvědčení, že je nutná přítomnost silné autority pro úspěch a udržení jakéhokoli politického režimu, jejíž absenci v Číně bral jako hlavní příčinu konečného neúspěchu revoluce. V japonském kontextu pak tuto silnou autoritu přirozeně našel v osobě císaře, jenž by měl fungovat jako jednotící prvek politiky.

Poslední neméně důležitou změnou jeho postojů bylo odvrácení a odpor ke všemu západnímu. Toho přesvědčení nabyl v době krátce po první světové válce v důsledku dělení Číny mezi vítězné západní mocnosti první světové války. Všechny tyto myšlenky pak sepsal ve svém díle nazvaném Neoficiální historie Čínské revoluce (Šina kakumei gaiši, 支那革命外史). Kita však i po neúspěšné revoluci stále zůstává na čínském území, jmenovitě v Šanghaji, a začíná zde pracovat na svém nejslavnějším díle – Plánu na reorganizaci Japonska (Nihon kokka kaizó hóan, 日本改造法案大綱).
 
Jak už bylo zmíněno výše, zkušenosti z Čínské revoluce donutily Kitu změnit některé své starší názory a vypracovat nový revoluční program na obnovu japonského státu, společnosti i poměrů na celém Dálném východě.

Spis nazvaný Plán na reorganizaci Japonska vznikl roku 1919 v čínské Šanghaji. Kita zde již opouští od akademické polemiky a volá po radikální akci, která by jeho myšlenky přenesla do praxe.

Hlavním tématem, jímž je prodchnut celý text, je odstranění velkých ekonomických koncernů zaibacu[2] a privilegovaných klik, které se vměšují mezi císaře a lid. Vyžaduje tedy, jak sám říká, opravdové spojení císaře a lidu, v duchu jeho prvního díla těchto dvou hlavních orgánů státu. Osobě císaře se zatím v novodobých dějinách nedostalo takové moci, aby mohl naplnit svůj potenciál v plném rozsahu, stejně jako lid byl celou dobu vykořisťován velkými ekonomickými koncerny, omezován byrokraty a stranickými politiky a nebyl tak schopen naplno vykonávat svou moc. Je tedy nutno odstranit všechny ekonomické, vojenské, byrokratické a politické elitářské kliky.

Ve věcech zahraniční politiky poté navrhuje, aby se všechny země východní a jihovýchodní Asie uchýlily pod vojenskou a ekonomickou patronaci Japonska, které má za úkol vypudit Západ z Asie a připravit se na námořní konfrontaci s USA.
 ​
Plán na reorganizaci Japonska si získal oblibu a byl hojně čten v řadách mnoha členů japonské císařské armády, zejména mezi mladým důstojnictvem. Není tedy divu, že právě oni, mladí důstojníci z řad armády, zosnovali dne 26. února roku 1936 puč. Jeho průběh však poukázal na to, že ho provádí jen nadšení fašizující vojáci, nikoli dobří stratégové či politici. Povstání bylo brzy potlačeno a jeho členové byli také poprvé tvrději trestáni. Mezi obviněnými byl i Kita Ikki, jenž byl za obvinění ze spoluúčasti na povstání 19. srpna roku 1937 popraven.

Právě kvůli této události se Kita Ikki zapsal do povědomí Japonců jako fašista, ačkoli důkazy o jeho spojení s povstáním byly přinejlepším nejasné. I když je nepochybné, že strůjci puče četli a potažmo se inspirovali některými myšlenkami jeho Plánu, nelze tímto tvrdit, že se Plán stal jakousi jejich Biblí či že by Kitovy myšlenky byly totožné s myšlenkami vykonavatelů puče. Rozhodně se lišili například v postavení lidu po případné reorganizaci. Jelikož následného vyúčtování se chopila armáda, rozhodnutá zbavit se veškerých radikálních živlů uvnitř sebe, bezprostředně po povstání tedy následoval rychlý soud uzavřený veřejnosti a bez možnosti obžalovaných se odvolat. Kita, ač jako jen jeden ze dvou obžalovaných civilistů, byl spíše obviněn kvůli svým názorům (někteří členové armády ho dokonce označovali za komunistu), než že by obžaloba přednesla jasnější důkazy o jeho participaci na povstání, stejně jako kvůli desinterpretaci jeho jednotlivých myšlenek (zejména těch týkajících se postavení císaře). Ačkoli jednoznačné důkazy o jeho nevině neexistují, lze z různých jiných materiálů, včetně korespondence z vězení, soudit, že jeho účast, tedy nepřímá, na povstání je více než nepravděpodobná.