ASIANSTYLE

Průměrný heianský šlechtic našel vše, co ke svému životu potřeboval, na heianském dvoře. Kolem něj se proto točil celý jeho život, včetně všech kratochvílí, kterými vyplňoval volný čas. Cestování nebylo v této době oblíbenou činností, a když se zamyslíme nad tehdejšími podmínkami, nelze se tomu divit. Oblečení nebylo navrženo pro volný pohyb, cestovalo se v těžkých povozech, z nichž nebylo nic vidět, taženými voly po špatných cestách. A za branami Kjóta pak čekala spousta lapků. Každý totiž věděl, že v Kjótu žije více méně jen šlechta a její služebnictvo. Pokud tedy někdo opustil brány města, byl to s velkou pravděpodobností někdo mocný a bohatý, koho by stálo za to oloupit. Město se tedy opouštělo jen při několika vzácných příležitostech. Obvykle šlo o odchody do blízkých klášterů, svaté pouti nebo vyhnanství, které bylo trestem za těžší provinění proti zákonům.

I v rámci dvora to s pohybem šlechticů nebylo příliš slavné. Muži se občas věnovali míčovým hrám, lukostřelbě, či procházkám po zahradách, avšak ženy se nehýbaly téměř vůbec. Šlechtičny totiž vedly extrémně sedavý způsob života, který se skládal z krátkých přesunů a věčného vysedávání. Společensky bylo nepřípustné, aby se žena šla třeba na dvě hodiny projít. A z oděvního hlediska to bylo téměř nemožné, jelikož vrstvy látek, které na sobě měla, dělaly z každého pohybu posilování.

Obé pohlaví tedy holdovalo spíše klidnějším zábavám. Velmi oblíbené byly zahradní slavnosti spojené s nějakým přírodním úkazem, ať už to byl nádherný měsíc v úplňku, první sníh nebo květy na stromech. Jak při takových večírcích, tak i při obyčejném rozhovoru mezi dvěma lidmi se pak nadšeně oddávali různým deskovým hrám, jako jsou japonské šachy go nebo (a to hlavně) drbům.

Pro drby žil totiž celý dvůr! Manželka prvního komořího si vzala svrchní kimono v o odstín nevhodnější barvě, než měla? Ten a ten generál dochází za tou a tou dámou? Ta a ta dáma se nedokáže smířit s odmítnutím a dělá scény? Ach, jaká slast pro ouška všech dvořanů. A také obrovský tlak na každého z nich. V tak hermeticky uzavřené společnosti s tak propracovanými a složitými pravidly bylo velmi těžké nedopustit se nějakého přešlapu, který by se rázem mohl změnit ve veřejné zostuzení a posměch.

Další oblíbenou kratochvílí byla poezie a psaní vůbec. Díky vzniku dvou slabičných abeced mohly konečně začít psát i ženy, které znaky neuměly. Čínština a tedy i čínské písmo byly považovány za nadřazený jazyk, který tak prosté bytosti jako ženy nedokázaly a nesměly používat. S tím se například potýkala známá spisovatelka Murasaki Šikibu, o níž její rodiče prý prohlásili, že by bylo pro všechny lepší, kdyby se narodila jako chlapec. Měla totiž pro čínštinu a čínskou poezii nadání. Krom poezie, která se praktikovala v každém typu mezilidského kontaktu, se rozšířila obliba psaní esejí a deníků. Díky tomu máme o životě této skupiny lidí mnoho historických záznamů, obzvláště od žen spisovatelek.

Psaní poezie však bylo i veřejnou událostí. Při mnoha příležitostech se totiž v psaní básní pořádaly soutěže, v nichž vítěz mohl být klidně i profesně povýšen. Kaligrafie a básnictví se v té době staly jednou ze základních schopností.

Při takových soutěžích se pak často sázelo na vítěze. A ono se vlastně sázelo úplně na všechno. Taková sázka byla pro dvořana adrenalinovým sportem, v němž mohl ztratit nebo získat velké částky peněz, avšak nejvíce šlo o prestiž. Sázelo se snad na všechno, na co se dalo - na výsledky soutěží, her, na věci, které člověk nemůže nijak ovlivnit – přírodní jevy.

Takhle se třeba spisovatelka a dvorní dáma Sei Šónagon vsadila s císařovnou, že jistá hromádka sněhu na zahradě, kterou si zrovna prohlížely, neroztaje do toho a toho data. Nečekala, že se císařovna chytí, ale ta se ihned rozhodla ztrestat příliš sebevědomou dámu a sázku přijala. Sei Šónagon tak každého dne s hrůzou sledovala mizející hromádku sněhu a modlila se ke všem bohům. Prohra by znamenala strašlivou hanbu. V předvečer konce sázky však s klidem ulehla, protože na místě ještě trocha sněhu zbyla. Druhý den ji ale čekalo nemilé překvapení. Císařovna se totiž rozhodla dámu ztrestat a pokochat se jejím zničeným výrazem, a tak vyslala sluhu, aby zbylý sníh v noci tajně odstranil.



Za zálibu se dalo považovat i oblékání se, výzdoba pokojů, apod. Všem těmto věcem se musela kvůli dobré pověsti věnovat velká pozornost a tak zabíraly spoustu času. Sladit všechny vrstvy šatů, jak se má, nechat obarvit kimono na ten správný odstín, namíchat tu správnou vůni vonných kadidel, jimiž se muži i ženy nechávaly provonět, to vše chtělo svůj čas. A ne jinak tomu bylo i s dárky. Dárky se na heianském dvoře předávaly při všech možných příležitostech. Psaní dopisů, návštěva, žádost, milenecké setkání, to vše a mnohé další bylo doprovázeno vhodným darem, který odrážel společenské postavení obou zúčastněných, jejich vztah a nejlépe i roční období. Dárkem mohlo být cokoliv. Větvička s květem, vějíř s básní, látka na kimono, zdobené truhlice… Člověk se až diví, kam všechny ty dary ukládali.

Jak to tak ale bývá, nelze se oddávat jen radostem, které těší tělo, musíme pečovat i o svou duši. Heianská šlechta během svého života věnovala dost času šintoistickým a buddhistickým obřadům. V této době se těšily velké oblibě esoterické buddhistické sekty Tendai a Šingon, které buddhismus praktikovaly ve formě jednoduchých mystických obřadů. Ve druhé polovině 10. století se pak rozmohla víra v Buddhu Amidu, který měl každého, kdo toho byl hoden, odvést do ráje Čisté země. Ke spasení přitom stačilo pouhé vzývání jeho jména.

Heianská šlechta se nechtěla oddávat odříkání, hledat životní filozofii a rozjímat nad náboženskými dogmaty. Chtěli si jen vyprosit zdar ve svém jednání nejlépe jednoduchou, zábavnou cestou, která by odpovídala jejich chápání estetiky. Jedinou výjimkou z této praxe byly odchody do kláštera. Ty byly buď dočasné, nebo trvalé, někdo slib skládal, někdo ne. Na konci života tak chtěli na poslední chvíli odčinit své hříchy a očistit duši, aby po smrti došli spasení. Během života se pak uchylovali do klášterů, aby si zde mohli odpočinout od rušného života u dvora a načerpat nové síly meditací. Nebo aby unikli před pomluvami a skandály, které jim šlapaly na paty.

Šlechta však nevěřila jen v různé bohy. Jejich život byl prodchnut také obavou z démonů a zlých duchů, stigmat a neštěstí. Zatímco se na vědu pohlíželo spíše s despektem, pověrám se tehdy dařilo jako houbám po dešti. Každou chvíli dvorští věštci a kněží přišli s nějakým zakázaným směrem, kterým nebylo vhodné se ubírat. Mohlo se stát, že váš dům stál určitou dobu v cestě bohům a proto jste ho museli opustit, jelikož jinak by se bohové urazili a seslali na vás neštěstí. Bylo-li to možné, odvezl se umírající člověk někam do ústraní, aby jeho smrt nepošpinila všechny v domě. Díky tomu se tehdy také dařilo exorcismu, který byl občas považován za léčebnou metodu. Onemocněl-li totiž někdo, mohlo to být i tím, že ho posedl zlý duch.

Jak vidno, heianská šlechta se bavila velmi obdobným způsobem jako my, nebo alespoň jako my v méně aktivních chvilkách, a překážkou jim nebyl ani uzavřený svět heianského dvora. Vždyť kde jinde by našli větší krásu než ve svých pečlivě navržených zahradách, větší vzrušení než v komnatách krásné dámy, nebo větší vznešenost než v okolí císaře.


ZDROJ: Howtobeheian.wordpress.com, Asianhistory.about.com, Příběh prince Gendžiho
FOTO: Run Mizumushi-Kun / Flickr.com