ASIANSTYLE

Život heianské šlechty byl svázán mnoha pravidly a jinak tomu nebylo ani v jejich soukromém životě. Na první pohled by se mohlo zdát, že tato společnost byla k sexu a počtu sexuálních partnerů vcelku benevolentní, avšak i zde bylo potřeba dbát na množství všeobecně uznávaných zásad, jejichž ignorováním mohl dotyčný přijít nejen ke špatné pověsti, ale dokonce být i vyhoštěn ze dvora. A to se tehdy rovnalo smrti, protože pro heianskou šlechtu svět mimo císařský dvůr neexistoval.

Asi nejdůležitějším bodem ve vztahu bylo postavení obou partnerů. Čím rovnější si oba byli, tím lépe. Pokud by si někdo vysokého postavení začal s někým výrazně níže postaveným, sám by se před celým dvorem zesměšnil a svého partnera by odsoudil k nekonečným ústrkům a nařčením, že si tak chtěl polepšit.

Druhým důležitým bodem byla diskrétnost. Ať už šlo o návštěvu manželky, milenecký vztah nebo jen jednorázový zálet, musel se vztah držet pod pokličkou. Třebaže celý dvůr o dvojici věděl, musela se ta stále schovávat a zachovávat opatrnost. Jinak by totiž byli oba nazváni nemravnými.

Na císařském dvoře byl (nejen) v té době svět mužů a žen striktně oddělen. Ženy strávily celý svůj život schované v ženských částech paláce nebo za zástěnou. Setkat se tváří tvář s mužem bylo nepřípustné kolikrát i v případě otce a dcery. S mužem se proto bez jakýchkoliv překážek vídaly jen v soukromí své ložnice předtím, než došlo k aktu. Jak se ale mohli muž a žena za takových podmínek vůbec seznámit?

Odpovědí je: Velmi snadno a velmi uspěchaně. Stačilo totiž, aby se muž doslechl, že je nějaká žena prý náramně pěkná. Tadáá! Zájem vzbuzen a mohlo se začít s námluvami. Šlechtic pak ženě, kterou si vyvolil za svou milou (nebo spíš na kterou byl zvědavý), napsal krátkou báseň, v níž se vyznal ze svých citů. Obvykle již v tomto prvním kontaktu hovořil o nehynoucích citech a lásce až za hrob. Velmi přitom záleželo, jak je napsaná a jaký dárek k ní byl přiložen. Báseň musela splňovat všechna pravidla a musela zaujmout. Pisatel ji musel napsat na papír správné kvality a barvy, správně ho ovonět a přiložit k němu vhodný dárek v podobě větévky nebo květiny. To vše muselo odpovídat ženině postavení, obsahu zprávy a nejlépe i ročnímu období. Pokud nápadník splnil všechny body, byla žena jeho dopisem okouzlena a pravděpodobně se do něj záhy zamilovala. Pokud se od dvorních dam navíc dozvěděla, že je (prý) náramně pěkný, tím lépe.

Obvykle se vyměnilo alespoň několik básní, než došlo na básně s obsahem: "Můžu se stavit?" - "Jasně." Jakmile nápadník dostal souhlas (a někdy i bez něj), mohl se nejbližší volný večer vypravit za svou milou. Slušně vychovaný muž nikdy za účelem sexu nepřicházel za ženou dříve jak po setmění. První návštěva nemusela nutně znamenat sex, avšak velmi často znamenala. Zprvu se oba milenci viděli jen přes zástěnu, skrze niž bylo vidět pouze ženin obrys. Záleželo pak na podmínkách a dohodě obou milenců, případně mužově neústupnosti, jestli tak návštěva i skončila nebo ne. Pokud se spolu oba vyspali, musel muž opět odejít pod rouškou noci, před prvním kuropěním. Aby ženu neurazil, musel si k odchodu vymyslet nějaký poetický důvod. Například, že chce vidět, jak dopadá ranní rosa nebo něco podobného. S tím se sebral a odešel.



Další krok měl ukázat, o jaký vztah se vlastně jednalo. Po příjezdu domů ihned napsal své milé báseň. Buď se jí opět vyznal ze svých citů a dal jí tak reálnou naději, že šlo o něco dlouhodobějšího, nebo jí dal na srozuměnou, že to byla jen jednorázovka. Případně nemusel napsat vůbec a v tu chvíli bylo ženě jasné, na čem je. Žena pak na jeho báseň odpověděla podle svých pocitů.

Těmito námluvami začínalo vše od krátkých záletů po manželství. Snad jen, že v případě manželství nejspíše nejprve proběhla úmluva mezi rodinami. Sňatek jako takový se neuzavíral nikterak obřadně. V zásadě stačilo, aby muž navštívil ženu tři noci za sebou a bylo po všem. Po uzavření manželství žena často i nadále zůstávala v domě svých rodičů, kde ji manžel dle svého přání navštěvoval. Čím častěji ji navštěvoval, tím vroucnější city k ní choval. Stávalo se ovšem, že se počet návštěv časem snižoval. Pokud manžel nakonec přestal za ženou úplně docházet, rovnalo se to rozvodu. Ano, takhle snadné bylo zapudit manželku. Pokud se muži znelíbila, prostě za ní přestal chodit, přestal ji zaopatřovat a ona s tím nemohla nic udělat. Krom obrovského sociálního a psychického tlaku, jakému byla tato žena vystavena, se musela také potýkat s finanční tísní. Pokud měla rodinu, mohla se o ni postarat alespoň ta, i když i to obvykle znamenalo pokles v životní úrovni, avšak bez rodiny to mohlo v případě bezcitného manžela skončit i naprostou chudobou.

Je tedy jasné, že se každá nejspíš snažila být dobrou manželkou. Příliš jim to ovšem neusnadňoval fakt, že šlechtic mohl mít manželek i několik a k tomu přídavkem ještě pár konkubín. Konečný počet záležel na muži samém, jeho majetku a jeho dvorské hodnosti. Žárlivá žena by od sebe mohla manžela nebo milence velmi rychle odehnat a tak musely manželovu přelétavost mlčky snášet. Abychom ale zachovali férovost, musíme zmínit, že i ženy měly povolené milence. Dokud byl jejich milenec vhodného postavení a dvojice se vše snažila udržet v tajnosti, dělala společnost a často i manžel, že o ničem neví. Běda ovšem, jakmile svůj vztah příliš vystavovali očím veřejnosti!

Milence mohly mít i svobodné ženy. V době Heian se totiž na panenství nevěsty příliš nehrálo. Právě naopak, pokud někdo zůstával nedotčen příliš dlouho, začalo to být podezřelé a dokonce se o něm začalo povídat, že ho posedl démon.

Jak můžeme vidět, heianská šlechta to měla v mnohém lehčí a mnohém také těžší než my. Obzvláště ženy musely vydržet ze strany mužů mnoho ústrků, avšak tak tomu bylo v mnoha kulturách po mnoho století, takže se těžko můžeme na Japonsko dívat skrz prsty. To, co by se nám z dnešního hlediska asi nejvíce nezdálo, je povrchnost, která prosákla i do takto osobní úrovně mezilidských vztahů. Asi nikdo z nás by nenavázal intimní vztah pouze na základě drbů a básniček.


ZDROJ: howtobeheian.wordpress.com, asianhistory.about.com
FOTO: wikimedia.org