Kouzlo taiwanské tradice rukavicových loutek

10:00 | 26.03.2017 Mei 2
Rukavicové loutkářství nebo budaisi je jedno z nejvýznamnějších tradičních múzických umění na Taiwanu. Je to umělecká forma, která zahrnuje literární motivy, hudbu a hlasové herectví.
Rukavicové loutkářství
Rukavicové loutkářství FOTO: Dunk Lee / flickr.com
Loutky jsou odborně řemeslně vyřezávány. Tedy jejich hlavy. Mají propracované oblečení a lemování, což z nich dělá umělecká díla. Jejich tváře nemají zjevný výraz. Živost figurky záleží čistě na loutkářských dovednostech loutkáře. Řezbářské práce a malby na loutkové scéně přidávají na zajímavosti show.
 
V minulosti bylo toto loutkářství hlavní formou zábavy. Po přestávce dnes zažívá renesanci, sportování, nové nástrahy a cestování prostřednictvím nových medií.
 
Šermíř letí lesem ve vzduchu, dělá salto na korunách stromů a potom udeří na svého nepřítele obrovskou silou, přičemž za ním divoce vlají jeho dlouhé vlasy. Scéna z filmu Tygr a drak? Ne, z Taiwanské legendy O posvátném kameni (vydáno v roce 2000), která měla mnohem větší dopad na Taiwanské diváky, než hollywoodský trhák.
 
Schopnost nosit loutku na ruce a dát jí podobu lidského jednání a emocí, je součástí kouzla umění loutkářství. Počátky loutkářství na Taiwanu se tradují od 17. století. Toto umění vzniklo v prefektuře Quanzhou v provincii Fujian na pevninské Číně. Na Taiwan bylo přeneseno osadníky, kde vzkvétalo a stalo se jedinečným vnitřním prvkem taiwanské kultury.

FOTO: Terence Wei / flickr.com 

Maňásci byli původně používáni pouze s nanguanskou hudbou a v Chaozhouském stylu balad. Nicméně jak čas běžel, různí loutkáři začali do představení přidávat další druhy hudby jako beiguan, pekingskou operu, japonský pop, západní a taiwanskou operní hudbu atd. V moderní době byly dramatiky z komerčních divadel přidány i elektronické zvuky a světelné efekty. Později vzniklo tedy i televizní rukavicové loutkářství.
 
V představení je loutkář klíčovým hráčem a jeho trénink je mnohem náročnější než obyčejného herce. Musí se naučit napodobit tóny a frazeologii postav různého pohlaví a věku. Také se musí naučit, jak s marionetami provádět složité akce, jako je psaní dopisů, česání vlasů, pití či boj se zbraněmi. A musí zajistit, aby každá z loutek měla svůj odlišný styl a tón. A v neposlední řadě je loutkář vypravěč, takže vypráví celý děj úplně sám. V důsledku toho musí být schopen loutkář vyprávět tisíce dávných příběhů svými vlastními ústy a vytvářet miliony vojáků svými deseti prsty.

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9