ASIANSTYLE

S trochou předpotopní generalizace můžeme vidět, jak Západ dochází k závěru, že potenciál skrytý v nesmrtelnosti člověka jej uvrhá ještě více do propasti nihilismu než determinace smrtí, a Východ zastávající názor, že pokud umírání je jako odcházení za oponu světa, je to právě zákulisí, kde se odehrávají přípravy na další představení.  

Odlišné vnímání času a prostoru ve světových kulturách je vůbec zajímavé sledovat. Evropská tradice omotána silnými osidly křesťanství si zvykla vnímat historický čas jako pevně danou úsečku. Počáteční bod leží ve stvoření světa podle jasně daných zákonitostí rozvrhnutých do jednoho týdne i s přestávkami na oběd a konec je definován nevyhnutelným apokalyptickým zúčtováním. Buddhismus představil lidem vzorec polopřímky, který začíná Buddhovým probuzením a pokračuje tak, že se bude třást každým z nás, dokud se také neprobereme ze spánku. To je již ale silně individuální záležitost, co se týče časového stanovení, a proto druhý bod na buddhistické polopřímce chybí. Třetí varianta připadá na tzv. japonský prezentismus. Žití v přítomnosti. Bez vazby na minulost a bez plánů do budoucna. V japonském jazyce dokonce ani neexistuje slovesný budoucí čas. V japonské poezii se setkáváme s črtou přítomného dění, jako například v následujícím haiku:

富士の風や扇にのせて江戸土産

V přibližném překladu autorky(článku:D):

Vítr z Fudži jen
přináším na vějíři
dar města Edo



Pokud se chceme dostat ke zrození smrti v japonských legendách, stačí jít po stopách příběhu, jenž se nám představil v minulém článku. (Ten si můžete přečíst zde.) Opustili jsme ubohou Izanami v momentě, kdy přiváděla na svět tisíce potomků a mezi nimi i některé významné bohy. Právě při porodu jednoho z nich, kami zasvěceného ohni, Izanami utrpí smrtelné popáleniny a odebírá se do země mrtvých – jomi no kuni. Izanagi se ale s jejím odchodem nechce smířit a s přesvědčením quod licet jovi non licet bovi se vydává milovanou sestru hledat. 

U bran do podsvětí se konečně setkávají, ale na milencovo naléhání, aby se vrátila s ním na zem, Izanami odvětí, že musí jít požádat vládce podsvětí o svolení, neboť již ochutnala ovoce vzrostlé z této znečištěné půdy. (Zde je patrný důraz šintoismu na rituální očistu.) Prosila však Izanagiho, aby na ni počkal u brány a nezostudil ji pohledem na její rozkládající se mrtvé tělo. Když se ale žena dlouho nevracela, Izanagiho přeprala zvědavost, popadl louči a vydal se za ní. Nesnesl však působivost Baudelairovského výjevu těla před sebou a dal se na útek.

Ženou vztek vehementně lomcoval. Zahanbena dala bratra pronásledovat ohyzdnými pekelnými stařenami šikome a strážci podsvětí. Izanagi se naštěstí dostává včas k bráně do podsvětí, u které nachází tři vzrostlé broskvoně, jejichž plody začne metat po útočnících s božskou přesností. Proto se broskvím v Japonsku přezdívá božské plody a je jim přiřčena moc ochraňovat a pomáhat ostrovním smrtelníkům. 

Izanami se tedy za bratrem vydává sama, ale cestu na svět jí blokuje ohromný balvan, jenž funguje jako zátaras mezi říšemi života a smrti. Bohyně tak začne milenci vyhrožovat, že pokud ji nepustí, zabije každý den tisíc obyvatel jeho "Země živých". Izanagi na to jako správný mužný hrdina reaguje zplozením celkem patnácti set lidí denně. To všechno bez jediné zmínky v kronikách, kdy samotní obyvatelé ostrovní země přišli na Svět. Nicméně od té doby se lidé stále rodí a umírají. Další běžná věc opředena nevšedním příběhem. 
 

ZDROJ: Encyklopedie mytologie Japonska a Koreje - V. Winkelhöferová, M. Löwensteinová, přednášky doc. Sýkory, A History of The Japanese People: Capt. F. Brinkley. R. A.
FOTO: sarudama.com