ASIANSTYLE

Hiraizumi – chrámy, zahrady a naleziště

Komplex Hiraizumi se skládá z pěti nalezišť s pozůstatky vládních úřadů a posvátné hory Kinkeisan, která byla středobodem celé oblasti. V současné době zde lze najít čtyři zahrady, z toho dvě obnovené, a výrazně pozlacenou svatyni Čúšondži, jedinou zdejší stavbu z 12. století, která se dochovala do současnosti.

Areál vznikl v 11. a 12. století, kdy bylo město Hiraizumi politickým a administrativním centrem severní části Japonska. V té době konkurovalo dokonce i hlavnímu městu Kjótu. Přestože město existovalo jen krátce, významné památky zde zůstaly do dnes. Nejvýznamnější jsou čtyři zahrady založené severní větví rodu Fudžiwarů. Všechny tyto zahrady jsou skvělým příkladem syntézy mezi původním uctíváním přírody, šintoismu a buddhismu Čisté země. Tato syntéza se později rozšířila do celého Japonska, ovlivnila i další města (např. Kamakura) a stala se příznačnou pro japonskou architekturu.

Základní ideou komplexu byla demonstrace ideje Čisté země ve smrtelném životě, která se do Japonska dostala v 8. století. Skrze pečlivé uspořádání svatyň, rybníků, stromů a jejich polohu vůči hoře Kinkeisan se tak do reality promítá vize ráje.

Dvě zahrady byly rekonstruovány a dvě zůstaly neobnoveny. Při rekonstrukci se vycházelo z podrobných analýz, botanických rozborů a od začátku se usilovalo o vystižení každého detailu. Právě to je jeden z hlavních důvodů, proč se Hiraizumi dostalo na seznam UNESCO. Druhým významným důvodem bylo zachování okolí zahrad. Japonci při budování Hiraizumi neoperovali jen se vzhledem zahrad samotných, ale při jejich plánování vycházeli i z krajinného rázu kolem. Jakákoliv zástavba nebo radikální změna krajiny by tedy jedinečnost komplexu ohrozila.




Památník míru v Hirošimě

Památník míru, neboli také Genbaku Dome, stojí v hirošimském Parku míru, kde má navždy připomínat hrůzy atomové bomby, jež sem byla svržena koncem 2. světové války.

V roce 1910 se prefektura Hirošima rozhodla postavit průmyslovou výstavní halu, v níž by se daly prezentovat úspěchy japonského průmyslu. Stavbu vyprojektoval a na její dokončení dohlížel český architekt Jan Leztl, a když byla v roce 1933 dokončena, pojmenovali ji jako Hirošimský prefekturní palác pro podporu průmyslu.

Většina komplexu o rozloze 1 023 metrů čtverečních měla tři patra, jen středová část s kopulí díky svým pěti patrům dosahovala výšky 25 m. Kopule byla vytvarována a vyztužena ocelí a pokryta mědí. Vnější zdi pokrýval kámen a cementová omítka.

Když pak 6. srpna 1945 v Hirošimě vybuchla první atomová bomba a zabila přes 140 000 lidí, zůstal Palác na rozdíl od okolních budov jako jediný stát. Střecha i podlaží se zřítily, stejně tak jako většina vnitřních zdí. Vnější zdi a základy středové části však zůstaly. Zachovala se i fontána, která původně stála v jižní části v zahradě západního stylu, a to i přestože se budova nacházela pouhých 150 metrů od hypocentra výbuchu.

Poté, co se začalo s rekonstrukcí města, rozhodlo se, že se Palác ponechá přesně v takovém stavu, v jakém ho výbuch bomby zanechal. Jediné opravy, které se na budově provedly, vedly pouze k zachování statiky objektu. Kolem Genbaku Dome vyrostl Park míru, v němž se od roku 1952 každoročně koná vzpomínkový obřad.

Genbaku Dome (Genbaku = atomová bomba) se tak stal připomínkou nejničivější síly, jakou kdy lidstvo stvořilo, a také symbolem naděje v lepší, mírumilovnější budoucnost, v níž nebude pro jaderné zbraně místo.




Památky starobylého Kjóta (města Kjóto, Udži a Ocu)

Kjóto bylo založeno v roce 794 a již od svého začátku sloužilo jako hlavní město. Vzorem pro jeho návrh se stalo čínské město Čchang-an, v němž hrála hlavní roli symetrie. Kjóto tak bylo rozvrženo do pravidelné pravoúhlé sítě s palácem v severní části. Od něj vedla směrem k jižní bráně široká třída rozdělující město na dvě symetrické poloviny.

V době Heian (794-1192) se zde rozvíjela bohatá a složitá dvorská kultura, která ovlivnila všechna tradiční japonská umění a pomohla je vyformovat do současné podoby. V této době také platil přísný zákaz buddhistických chrámů uvnitř města. Jedinými výjimkami byly chrámy Todži a Saidži. Vliv buddhismu v zemi sílil a šlechta se proto oprávněně obávala, že by chrámy mohly začít ovlivňovat a dokonce ohrožovat císařský dvůr.

S dobou Heian však skončila i pozice Kjóta jakožto politického centra. Hlavním městem zůstalo až do poloviny 19. století, ale skutečné centrum moci se začalo přesunovat do jiných měst. Během války Ónin (1467-77) byla většina města v důsledku bojů zničena. Pro Kjóto to znamenalo významnou změnu i v architektonickém rázu, protože se na místo uprchlé šlechty prodrala nová silná společenská vrstva obchodníků. Právě ti město obnovili a proměnili k obrazu svému. V době Momojama (1573-1614) se na městě začala podepisovat politická stabilita, která vedla ke vzrůstající důvěře mezi vojenskou a obchodnickou kastou. V architektuře se to projevovalo do té doby nezvyklou okázalostí. Na začátku doby Edo (1615-1867) se pozornost začala znovu obracet k heianským chrámům a svatyním, kterým byl postupně navrácen původní vzhled. Kjóto se tehdy stalo oblíbeným cílem poutníků.

Během druhé světové války se Kjóto objevilo na seznamu potenciálních cílů pro svržení atomové bomby. Nakonec ale bylo kvůli kulturnímu významu vyškrtnuto a ušetřeno nejen této katastrofy, ale i běžného bombardování. Stalo se tak jediným japonským městem, které se může chlubit větším počtem předválečných budov.

Hlavním důvodem, proč se tedy Kjóto vyskytlo na seznamu UNESCO, je architektura. Památky, které se zde nachází, jsou krásným příkladem vývoje japonské dřevěné, obzvláště pak sakrální architektury. Rovněž je významným i z hlediska zahradní architektury, která od 19. století ovlivňuje celosvětový pohled na zahradní design.




Širakami-Sanči

Tato chráněná oblast v horách severního Honšú se váže k posledním zbytkům panenského pralesa buku Sieboldova, který kdysi pokrýval kopce a horské svahy celého severního Japonska. V současné době pokrývá asi jednu třetinu Širakamských hor. Celá oblast má velmi členitý terén, v němž se střídají hluboká údolí s příkrými svahy. Pro Honšú je to také významná sběrná oblast, jelikož zde pramení mnoho toků. Prales je člověkem netknutý, na jeho území se nenachází žádné cesty ani člověkem postavená zařízení. Jedinou výjimku mají udělenou lovci medvědů matagi, kteří jsou součástí místní kulturní tradice.

V oblasti se nachází více než 5 000 druhů rostlin, což sice není v porovnání s jinými horskými oblastmi vysoké číslo, avšak mnoho zdejších druhů je pro Japonsko a alpínské a subalpínské pásmo charakteristickými.

Krom všech druhů savců, kteří se na Honšú běžně vyskytují, se zde ve sněhem uzavřených oblastech dají najít i dva jedinečné druhy. Z ohrožených druhů savců zde můžete narazit na medvěda ušatého nebo seraua malého. Dále zde bylo napočítáno 87 druhů ptáků, včetně ohroženého orla skalního, orla horského a tří hnízdících párů datla černého, 7 druhů plazů a 9 druhů obojživelníků. Pokud jde o hmyz, je zdejší fauna druhově velmi rozmanitá. Vědci zde totiž napočítali celkem 2 212 druhů.




ZDROJ: Unesco.org, Wikipedia.cz
FOTO: Luis Rodriguez / Flickr.com, xiquinhosilva / Flickr.com, Marc Veraart / Flickr.com, Hajime NAKANO / Flickr.com