ASIANSTYLE

Jediné, co Urmila Chaudharí celý život chtěla, bylo chodit do školy. To byl také důvod, proč nakonec svolila a odešla pracovat jako kamalarí nebo-li dětská otrokyně. Bylo jí šest let. Její rodiče potřebovali peníze na splacení dluhu a na koupi léků. Urmila ale kvůli tomu musela tvrdě dřít celých jedenáct let. Mnohdy jí nedávali dostatečně najíst, byla spoře oděná i v zimě a slibovanou školu neviděla ani z dálky.

Podařilo se ji ale nakonec od své maharání, od své majitelky, odejít. Se svou první maharání má dobré vztahy. Sice s ní ze začátku také zacházela jako s kusem hadru, ale její postoj se na rozdíl od zbytku změnil a ona i její syn a dcera byly k Urmile hodní a naučila se díky nim číst. Bohužel ženy musí v Nepálu poslouchat své muže a tak neměla její maharání na výběr a musela ji posílat pracovat pro rodiny svých dvou švagrů, kteří bydleli ve stejném bytovém komplexu. Pracovat pro tři domácnosti najednou bylo pro Urmilu moc a tak ji poprosila, jestli by mohla jít domů. To bohužel nešlo, ale její maharání ji poslala ke své tetě. Ta sice bydlela sama, ale byla příšerná. Urmila se u ní cítila ještě více, jak kus nábytku než živá lidská bytost. A i přes to, že to byla bohatá žena a podílela se na politice, Urmile ani jednou za celé tři roky nezaplatila slíbené peníze.

Urmile se nakonec podařilo dostat domů a kontaktovala mezinárodní humanitární organizaci, o které se dozvěděla v novinách. Plan International totiž pomáhá dívkám, které musely pracovat jako kamalarí. A tak směla semnáctiletá Urmila v roce 2009 konečně jít poprvé do školy. Systém kamalarí byl sice oficiálně zrušen v roce 2000, praktikován je ale dodnes. Urmila s pomocí lidí z různých organizací založila fórum, které dívkám pomáhá (FKDF). Pořádají různé osvětové akce, pomáhají dívky osvobodit a vrátit je zpět rodinám, poslat je do školy nebo na nějaké kurzy a protestují proti tomuto systému. Urmila říká, že nepřestane pracovat, dokud i poslední kamalarí nebude svobodná. Její případ totiž zdaleka nebyl nejhorší.