ASIANSTYLE

Dostala se mi před dvěma lety do rukou kniha tohoto autora oceněného Nobelovou cenou za literaturu a chtěla bych s o ní s vámi teď podělit. Pátrala jsem takhle jednou v městské knihovně po knize, kterou napsal nějaký Asiat, a narazila jsem na Horu duše. Popis mě zaujal a těšila jsem na zvláštně popsaný příběh (po zkušenosti s Modlitbou za matku), který bude pomalu plynout kamsi do ztracena. Dostala jsem ale něco úplně jiného.
 

Předtím, než se pustíme do knihy, bychom si měli říci něco málo a Xingjianovi samotném. Už jako dítě rád hrál, maloval a psal. Během nižší střední školy se věnoval malbě, olejomalbě a skicování pod dohledem malíře Yun Zongyinga. V roce 1962 po dostudování francouzštiny na jedné z Pekingských univerzit pracoval v mezinárodním knihkupectví. Psát a malovat nikdy nepřestal, a tak se chopil příležitosti a v roce 1980 se stal scénáristou pro Pekingské lidové divadlo. V roce 1986 mu byla mylně diagnostikována rakovina plic, kvůli které se vydal na desetiměsíční cestu kolem řeky Yangtze, která byla inspirací pro jeho novelu Hora duše. Roku 1998 emigroval do Francie, kde žije dodnes.

Jedna z maleb Gao Xingjiana - Poslové

Hora duše je ona kniha, která mu vyhrála Nobelovu cenu za literaturu. Tato částečně biografická, rozvrstvená, kostrbatá a tak trochu zvláštní novela vlastně popisuje Xiangjianovo čelení tváři smrti kvůli rakovině plic a následné myšlenky poté, co mu po druhém vyšetření o půl roku později bylo sděleno, že diagnóza nebyla tak úplně správně a Xiangjian byl vlastně celou dobu zdravý. Jméno hlavní postavy v knize není ani jednou zmíněno (nebo si alespoň nepamatuji, že by bylo), což může být matoucí, když člověk neví, že se vlastně částečně jedná o autobiografii a tak hlavní postavou je vlastně autor sám. Hora duše vlastně nemá ani příběh, postavy se nijak nevyvíjí, většina z nich nemá jména ani popis. Nejprve jsem knihu četla jen ze zvědavosti, protože (možná je to překladem) je poněkud těžkopádně napsaná, ale později jsem chtěla vědět, co se z toho nakonec vyvine. Barvitě popsaná cesta a vesnice poblíže řeky, jeho stoupání na horu, kterou později nazval svou Horou duše, jeho setkání s nejrůznějšími lidmi a mezi nimi i jeho nestálou známost proplétají sáhodlouhé filosofické úvahy.

Nemohla bych nikdy tuto knihu zařadit mezi moje oblíbené, trochu jsem se v ní místy ztrácela (a zjistila jsem, že filosofické novely a romány nejsou rozhodně nic pro mě). Rozhodně to ale byla kniha, kterou jen tak nezapomenu. Po jejím přečtení jsem si začala ještě více pohrávat s myšlenkou na podobnou cestu. Mnohé myšlenky rozvedené v knize šly naprosto mimo mě, některé mě ale naopak donutily k zamyšlení.​


FOTO: watercolor / flickr.com