ASIANSTYLE

Nachází se v Kanchanaburi asi 120 kilometrů na západ a asi dvě hodiny jízdy od Bangkoku. Město bylo založeno králem Rama I kvůli možnému vpádu barmských vojáků přes Průsmyk tří pagod.

Kanchanaburi je příjemné město s krásnou přírodou, milými lidmi a mnoha malebnými budhistickými chrámy. Mnoho lidí pobývá v penzionech, které jsou umístěny na břehu řeky. Je to skvělé místo, když chcete uniknout shonu rušného života v Bangkoku.

Od bohatých turistů po turisty s batohy, stovky lidí cestují do Kanchanaburi každý den, aby zahlédly slavný most.



Film vyhrál tři Oscary: Guiness byl oceněn jako nejlepší herec, David Lean za nejlepší režii a film samotný byl uznán jako nejlepší film. Scénář byl dle knižní předlohy od Pierre Boulle, nicméně samotný film se nenatáčel v Thajsku, nýbrž na Srí Lance a v Anglii.

V Kanchanaburi jsou celkem dvě muzea, JEATH Muzeum a Muzeum druhé světové války. Muzeum JEATH bylo postaveno v roce 1977 hlavním opatem Watem Chaichumpolem. Bambusová struktura se podobá chatrči. JEATH je zkratkou vojáků z Japonska, Anglie, Austrálie, Thajska a Holandska, kteří se podíleli na stavbě neslavné Železnice smrti.

Muzeum druhé světové války nacházející se na místě starého mostu bylo otevřeno 5. prosince 1988 Boonyiam Chansiri a její rodinou. Její otec zemřel v boji s Japonci, když jí bylo jedenáct let.



Železnice smrti se táhne 415 kilometrů od Thanbyuzayat v Barmě do Nong Pladuk v distriktu Bangpong provincie Ratchaburi v Thajsku. V Thajsku se nachází 304 kilometrů tratě a v Barmě zbývajících 111 kilometrů.

Více než 16 000 zajatců zemřelo při stavbě železnice čili 38 vězňů za každý kilometr postavěné trati. Zajatci zemřeli na nemoci, podvýživu a vyčerpání. Byla tu k dispozici malá nebo vůbec žádná lékařská péče a mnoho vězňů strašně trpělo až do své smrti.

Strava zajatců sestávala z rýže a solené zeleniny podávané dvakrát denně. Někdy byli nuceni pracovat až šestnáct hodin denně v otřesných podmínkách. I kvůli nejmenším přestupkům bylo mnoho vězňů mučeno. Motto japonského velitele bylo: „Pokud budeš tvrdě pracovat, bude se s tebou zacházet dobře, ale pokud nebudeš, budeš potrestán.“



Tresty sestávaly ze surového bití, klečením na ostrých klaccích, zatímco drželi balvan jednu až tři hodiny v kuse, byli přivázáni ke stromu ostnatým drátem, kde byli ponecháni dva až tři dny bez jakéhokoli jídla nebo vody.

Kniha od Peirra Boulleho asi nejlépe vystihuje postoj japonských důstojníků. „Od samého začátku se chovali jako suroví dozorci připoutaní k sobě řetězem a ve chvíli se mohli změnit v sadistické popravčí.“

Japonsko podepsalo roku 1929 Ženevskou úmluvu o zacházení s válečnými zajatci, ale nedodržovalo to. Mnoho lidí nedokáže pochopit, jak mohli Japonci tak špatně léčit své zajatce, a mnozí přeživší Železnice smrti nedokáží dosud odpustit svým japonským věznitelům.

Je ironií, že po válce mnoho japonských vojáků, kteří byli dotazováni, řekli, že byli ohromeni houževnatostí a odhodláním, které projevili při stavbě mostu a Železnice smrti, i když nedokázali pochopit, jak snadno se vzdali. „Byl jsem ohromen jejich houževnatým duchem,“ řekl Takashi Nagase, anglický tlumočník na japonské vojenské policii.



Jedním z důvodu japonského chování mohl být jejich přístup ke kapitulaci. Většina z nich by raději zemřela nebo by spáchala sebevraždu, než by kapitulovala. Jejich názor na vojáky spojenců byl velmi nízký, protože nemohli pochopit, jak se mohli spojenci tak snadno vzdát.

Japonci byli odhodláni postavit tuto železnici, aby vytvořili novou trasu z Rangúnu a Bengálského zálivu přes Bangkok do Singapuru. Mysleli si, že spolehnutí se jen na námořní trasy by nebylo dobré kvůli spojeneckým útokům, takže potřebovali jiný způsob dopravy. Také museli dohlížet na britské impérium v Indii.

Japonci nedodrželi dohodu s thajským polním maršálem Plaekem Phibulsongkhramem 21. prosince 1941 tím, že obsadili Thajsko, ačkoli neměli zasahovat do vnitřních záležitostí země.



Dne 8. srpna 1942 předseda vlády podepsal dohodu s japonským zástupcem generála Shejiho Poriya, aby postavili železnici. Japonci doufali, že jeden metr tratě by měl být schopen přepravit 3 000 tun zásob a strategických materiálů denně.

Železnice smrti odbočovala ze stávajícího jižního železničního nádraží a mířila k Kanchanaburi. Prvních padesát kilometrů z Nong Pladuk do Kanchanaburi bylo snadné postavit díky rovinatému terénu. Zbytek cesty bylo peklem.



Když byl dokončen první průzkum na trati, odhadovalo se, že bude stavba trvat pět let. Konstrukce začala v říjnu 1942 a byla dokončena v srpnu 1943. Železnice byla uvedena do provozu 25. října 1943. Dvě tratě, jedna začínající z Thanbyuzayat v Barmě a druhá z Nong Pladuk, se setkaly v Nieke jižně od Průsmyku tří pagod.

Poté, co byla dokončena železnice, bylo 30 000 zajatců drženo v šesti táborech podél železnice kvůli údržbě. Tyto tábory byly blízko mostů a dalších strategických pozicí, takže se staly zranitelné vůči spojeneckým útokům a mnoho vězňů bylo zabito při bombardování.



V současné době když budete bloudit po areálu hřbitova, nemůžete si nevšimnout, jak mladí někteří ze zajatců byli, když zemřeli. Mnoho z nich bylo v pozdějším mladistvém věku a okolo dvaceti let a byla to pravděpodobně jejich první zkušenost být tak daleko od domova a vlastně i poslední. Japonci byli tak zaujatí tím, aby železnici postavili co nejrychleji, že ani nejevili zájem o blaho svých zajatců.

Ve své knize No Time For Geishas říká Geoffrey Adams: „Ti váleční zajatci, kteří nikdy nešli po mostě v Tamarkan, ve skutečnosti našli své štěstí. Pro Japonce v oblastech základen nikdy nedali najevo stejnou krutost a zatvrzelost jako ti v táborech nahoře. Podmínky tam byly nepředstavitelné zvláště pro ty, kteří jimi netrpěli a to zejména v průběhu monzunu v roce 1943.“



Na začátku roku 1943 vyčerpaly nemoci, hladovění a přepracování pracovní sílu zajatců, že Japonci byli nuceni najmout 200 000 asijských dělníků, aby jim pomohli dokončit železnici. Mnoho z těchto dělníků, kteří byli převážně čínského, malajského, tamilského nebo barmského původu, se setkalo s osudem horším než u zajatců, jelikož se asi 80 000 dělníků setkalo s nešťastnou a předčasnou smrtí, ale konečný počet může být vyšší než 150 000, jelikož nebyly vedeny žádné záznamy.

Pozůstatky asi 12 000 zajatců spočívají ve třech hřbitovech v Kanchanaburi, Chungkai (což je na druhé straně řeky a asi dva kilometry po silnici od Kanchanaburi) a Thanbyuzayat v Barmě.



Most, který vidíte dnes stát, není mostem postaveným zajatci. Nicméně si můžete všimnout části starého dřevěného mostu. Jak již bylo zmíněno, nachází se tu Muzeum druhé světové války, který je hned vedle moderního mostu.

Když v dnešní době navštívíte Kanchanaburi, je těžké si představit utrpění zajatců, kterým prošli při budování Železnice smrti. Asi 61 700 zajatců sem bylo dopraveno kvůli stavbě železnice. Přišli převážně z táborů v Singapuru, Malajsii a Indonésii, kam se dostali kvůli zajetí v předchozích bojích s Japonci.

Železnice byla postavena pomocí několika kladek, jeřábů, míchaček, hodně tvrdé práce a obrovského množství vynalézavosti, ale vybralo si to obrovskou daň na stavitelích železnice.



Přibližně jeden z pěti vězňů zemřel při stavbě železnice. Odhaduje se, že každý železniční spací vůz stál život jednoho zajatce.

Každý rok v prvním prosincovém týdnu se tu pořádá zvuková a světelná show u mostu k připomenutí spojeneckého bombardování Železnice smrti v roce 1945. Železnice dnes existuje až 130 kilometrů do Nam Tok.

Japonci nikdy neměli tlačit na své zajatce způsobem, jakým to dělali, a přesto jich tolik provedlo herkulovské práce s myšlenkou velké šance na rychlé dokončení železnice. Železnice smrti je na jedné straně důkazem toho, jak zlí mohou lidé být, a neutuchající houževnatosti a odvahy člověka na straně druhé.


ZDROJ: scottmurray.com
FOTO: k-report.net