Čínský národní cirkus: Šanghajské noci [Report]

20:00 | 04.04.2014 Erik 7
Čínský národní cirkus si ve své jubilejní 25. sezóně pro diváky připravil výlet do historické Šanghaje 30. let minulého století, jež tehdy byla bez nadsázky nazývána Paříží Orientu. A co všechno jste mohli vidět a obdivovat?
Šanghajské noci
Šanghajské noci FOTO: Oficiální tištěný program akce
Historie souboru se začala psát na počátku devadesátých let a od té doby pravidelně každý rok přináší evropským divákům novou podívanou. Nejinak tomu bylo i letos. Po minulém představení v duchu Feng Shui přišly na řadu Šanghajské noci, které navštívily v rychlém sledu za sebou šestici českých měst. V Praze se odpolední a večerní představení konalo v sobotu 24. března v Kongresovém centru na Vyšehradě. Vstupenky jsem měl koupené od dvou hodin a s dvacetiminutovým předstihem prokličkoval vestibulem, koupil si nabízený program a krátil si čas před začátkem jeho prohlížením. Sál se pomalu plnil diváky a po chvíli bylo jasné, že krom pár prázdných míst je zcela vyprodáno.

Obvykle se začátek představení oznamuje gongem, ale v tomhle případě začala hrát čínská píseň. Vše se ztišilo a pohledy lidí se upřely na jeviště. Jednotliví účinkující v kostýmech se přicházeli představit k mikrofonu a svými slovy i chováním naznačovali, jaký charakter mají postavy, které budou hrát. Tady bylo pro mě asi jediné větší mínus představení. Drtivá většina artistů mluvila čínsky, a ačkoli za nimi byla velká obrazovka, nebyla využitá k překladu pomocí titulků. Mně osobně to nevadilo, ale nepředpokládám, že mnoho diváků má alespoň průměrnou znalost čínštiny.



Show začalo pozvolna až meditativně ukázkou bojového umění doplněného vyprávěním o cestě z malé vesničky do nejrušnějšího města Číny a po moderně laděném tanečním entrée s asijskými slaměnými klobouky se děj přenesl do džungle velkoměsta, které nikdy nespí – tedy do jeho čajoven, restaurací, hráčských doupat, obchůdků a přístavních uliček. Vše bylo navrženo tak, aby vznikal dojem, že kolem jde život normálně dál a my tak vlastně sledujeme dění všedního dne. Například žonglování s obřími porcelánovými vázami tak bylo součástí předvádění se pomocníků šéfa při úklidu, kousky hadí ženy byly zakomponovány do setkání námořníka s krásnou ženou a balancování mnoha talířů na dlouhých tyčích připomínalo jídlo přinášené z kuchyně netrpělivým hostům. Asi nejvíc mi utkvělo v paměti, když statný chlapík držel nad hlavou dívku, ta se prohnula v zádech do kruhu a jako živá obruč mu sjela kolem těla až k nohám.

Příjemně překvapilo číslo inspirovaného známou a populární pekingskou operu Rozcestí (San Chai Kou). V ní herci symbolicky předvádí souboj odehrávající se v naprosté tmě hostince. Ačkoli se tak děje za plného osvětlení, herci se svou pantomimou a chováním snaží vytvářet dojem toho, že nic nevidí. Tady však měli oba protagonisté zavázané oči a šlo tedy o boj naslepo doopravdy. Vše probíhalo svižně a vůbec se nechtělo věřit, že při tom artisté musejí spoléhat při koordinaci pohybů jen na paměť a představivost. Na konci to samozřejmě odnesl hostinský, který se mezi oba soky připletl, a vše s grácií ukončila sličná hrdinka.



Největší ohlas a mohutný potlesk však měly dech beroucí kousky na vysokých jednokolkách. A rozhodně zaslouženě. Představte si, že na nich balancujete za použití jen jedné nohy, na druhou nataženou si položíte několik misek a vykopnutím je všechny najednou pošlete do další, kterou máte položenou na hlavě. Případně, že s takovou jednokolkou skáčete na vrcholu obrovského balonu přes švihadlo. To, že si to doslova dělá legraci z pojmů jako gravitace a rovnováha, není třeba dodávat. Těžko popsat všechny triky a bravurní výkony. Opravdu to chce vidět na vlastní oči. V pouhých slovech to ztrácí veškerou šťávu. Ten pocit, kdy vás samotné bolí šlachy, klouby a záda místo těch na jevišti, je k nezaplacení.

Hodně se mi líbila provázanost jednotlivých scén. V jednu chvíli je hostinský (Tian Xue Bing) odmítnut při svých námluvách, v dalším obrazu se v hodně depresivní náladě plouží v pozadí s růží a zapíjí žal, aby v té následující už byl namol opilý a obsloužení zákaznice z vyšších vrstev se tak pro něj stalo neřešitelným problémem, při kterém víno nalévané z lahve končí všude jinde než ve sklenici a nudle absolvují anabázi po celém podiu i mezi diváky. Vyplatilo se proto nesoustředit se jen na aktuální číslo v popředí, ale vnímat vše dohromady jako organický celek.



Hudba svým výběrem doplňovala koncept staré Šanghaje jako tavícího kotlíku západních a východních kultur – ať už šlo o tradiční asijské motivy, anglické songy nebo francouzský šanson. Vymykalo se tomu jen „Nothing Else Matters“ od Apocalypticy při vystoupení s židlemi stavěnými jako věž do výšky, která ale výborně vystihovala atmosféru okamžiku. Vzhledem k názvu vystoupení jsem byl zvědavý, jestli se objeví i píseň Ye Shanghai, patřící do zlatého fondu 30. let minulého století. To se také k mé spokojenosti stalo. Jednak ve zvukové verzi „ze starého gramofonu“ a také v modernějším kabátku, kdy byla k vidění u mikrofonu i dobově oděná pěvecká diva.

Žádné dramatické víření bubnů se při číslech nekonalo, chvilka napětí se docilovala náhlým ztichnutím zvukové kulisy. Dobře to bylo znát u vystoupení artisty Wu Quna před jeho finálním kouskem, při němž na své hlavě dokázal balancovat „monstrum“ složené ze sedacích laviček. Stejnou roli jako hudba hrály i kostýmy reprezentující to, co bylo tehdy v Šanghaji k vidění – tradiční čínské oděvy, předválečné západní obleky s klobouky a nezbytnou cigaretou, tehdejší horká módní novinka qipao (cheongsam), námořnické stejnokroje a třeba i ženské uniformy KMT.



Když se přiblížil konec, měl jsem neodbytný pocit, že vše uběhlo až příliš rychle. Rozloučení účinkujících přidávajících se postupně do velké taneční scény bylo hodně stylové. Závěrečný mohutný potlesk byl naprosto zasloužený a na mnoha místech vzal dokonce podobu ovací ve stoje. Právě to vyneslo (doslova a do písmene) jedné divačce z první řady možnost vyzkoušet si, jaké to je dívat se na svět z vrcholku lidské pyramidy na podiu pevně usazená na zádech artisty. Krásně symbolické bylo, když si odcházející diváci uvědomili, že programy ve vestibulu nabízejí ti samí lidé, kteří jim před chvilkou předváděli všechny ty úžasné kousky. Hned se začaly tvořit hloučky žádající o podpis a skupinky pro společné fotografie.  

I přes některé drobné organizační chyby bylo vystoupení Čínského národního cirkusu skvělé. Všem, kteří ještě neměli tu možnost, doporučuji nenechat si příští rok ujít příležitost a některé z jeho představení v ČR či na Slovensku navštívit. Uvidíme, s jakým tématem přijdou tentokrát.   


Pokud byste se chtěli dozvědět více, tak české oficiální stránky naleznete zde a FB stránky souboru samotného jsou k nalezení tady.

FOTO: Oficiální tištěný program, cinsky-narodni-cirkus.cz, facebook.com/ChinesischerNationalcircus

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9