ASIANSTYLE

Když mi bylo nějakých patnáct let, zamilovala jsem se do kluka ze třídy. Maličkosti, že to je asiat, jsem si pomalu ani nevšimla. V mých šestnácti letech jsme spolu začali chodit. A já zjistila, že vztah s Vietnamcem rozhodně není stejný jako vztah s Čechem – tedy s někým, kdo zažil podobné dětství a podobné situace. Ze začátku to možná není tak zřejmé, ale časem se odlišnosti dostávají na povrch a je jen na těch dvou lidech, jak moc se dokážou vzájemně tolerovat. Proto jsem se dnes rozhodla napsat článek, ve kterém se zaměřím na něco, co jsem sama zažila a co zažívám - na vztah "Češka a Vietnamec". A proberu to trošku víc do hloubky.
 
Zjišťuji, že lidé mají často naprosto zkreslený pohled na jakýkoli vztah, který prostě není "typický". Ale on je to pořád vztah mezi dvěma lidmi. Lidmi, kteří musí být ještě o něco tolerantnější a v mnoha věcech se musí trochu přizpůsobit. Je to hledání zlatého středu nejenom mezi dvěma názory, ale také mezi dvěma kulturami a zvyky. Ale jak se říká – když se chce, všechno jde.


 

Co na to jeho rodina?

Rodina bývá problém.

Vaši rodiče mohou být ti nejtoleratnější lidé na světě, ale vietnamští rodiče mívají na své děti mnohem větší nároky a stejně tak mají poměrně velká očekávání i od partnera jejich potomka. Tím spíš, když se jedná o jejich mužského potomka. Ve vietnamské společnosti totiž žena připadá po svatbě do rodiny muže, musí tedy dobře vybírat, koho si do své rodiny vezmou.
 
Spousta vietnamských rodin nedokáže překousnout, že by si jejich syn/synovec/vnuk/bratranec našel někoho jiného, než Vietnamku. Zjistila jsem, že spousta Čechů to považuje za rasismus. Ti lidé ale doopravdy neví, co to ten "rasismus" vlastně znamená. Tohle není rasismus (stejně tak pokud vaši rodiče chtějí, abyste si vzaly Čecha, tak to přece není rasismus). Tohle je pouze přirozený strach o vlastní dítě a o jeho budoucnost.
 
Dejte jeho rodině dostatek času. Nechtějte, aby vám "dali požehnání" po půl roce vašeho vztahu. Cesta k jejich důvěře bývá o něco delší. Zjišťují, jestli jste schopná se o jejich muže postarat. Zjišťují, jestli jste ochotná respektovat jeho vietnamství, jeho původ, jeho rodinu a jeho zvyky. Chce to hodně času. Obzvlášť, pokud vás s partnerem dělí ještě nějaká překážka (třeba větší věkový rozdíl). O to víc času jim budete muset dát, aby se z toho vzpamatovali a aby se s tím srovnali. Ze začátku vás možná ani nebudou chtít hned poznat, neočekávejte, že si hned padnete kolem krku. Když ale zjistí, že už spolu jste nějaký ten rok a že to je asi docela vážné, začnou váš vztah akceptovat. A to už je jen kousíček k tomu, aby vás začali mít rádi.
 
Ve Vietnamu jsou rodiny hodně rozvětvené a velmi uzavřené. I tetička je považována za velmi blízkou příbuznou, za kterou je u nás považována třeba sestra. Takže musíte jeho rodinu brát jako celek, který k němu prostě patří . A ona vám naoplátku bude do vašeho vztahu s velkou pravděpodobností mluvit. Sklopte pokorně hlavu a vyslechtěte si, co po vás chtějí. Nesmíte se stavět mezi něho a rodinu, protože v tomto souboji byste nemusely vyhrát. V tomhle se riskovat nevyplácí.
 

Vzdělání na prvním místě

Pro starší Vietnamce je velmi důležité vzdělání, proto neočekávejte, že vás jejich dítě okamžitě představí rodině, a to ani kdybyste byla Vietnamka. Pokud studujete, pak podle nich máte studovat, ne randit. V praxi to tak samozřejmě nechodí. Všichni ví, že to tak v praxi nechodí, ale přesto se tak nějak očekává, že mladí lidé nepůjdou se svým vztahem na veřejnost dřív, než budou mít alespoň maturitu (a nejlépe i vysokou školu). A když už na tu veřejnost se vztahem půjdou, tak se očekává, že brzo bude svatba. U nás je možná zvykem, že děti svým rodičům představí i několik partnerů, než si nějakého z nich vezmou. U vietnamských rodin to tak ve zvyku není. Každopádně je důležité dostudovat a mít alespoň tu maturitu. Pokud máte vysokou školu, je to bod pro vás. Pokud i vaši rodiče mají vysokou školu, jsou to další dva body pro vás. Z nějakého důvodu mezi Vietnamci panuje pocit, že když má někdo vysokou školu, tak že je hrozně chytrý a v životě bude mít peníze už jen za to, že bude v kanceláři mít položené nohy na stole. Že to tak není (zvlášť tady v ČR) jim nevysvětlíte.


S vietnamskou babičkou
 

Máme trvalý vztah

Tak, a teď to teprve začíná. Nemůžete očekávat, že Vietnamec se bude chovat stejně jako Čech. V mnoha ohledech to bude jiné. A v mnoha ohledech úplně stejné.
 

Jídlo

Dřív nebo později bude nutností naučit se jíst hůlkami. Jinak na oslavách a návštěvách umřete hlady (doma samozřejmě můžete jíst příborem). Do vašeho jídelníčku se najednou zařadí všelijaké speciality. Vietnamci jsou poměrně zvyklí jíst teplé jídlo 2x denně. Očekávejte, že budete mnohem více vařit. Jediné plus je, že vám s tím váš partner nejen pomůže, ale že občas uvaří i sám (a že pravděpodobně bude vařit mnohem lépe než vy, protože on to dělá odmalička. Bývá totiž zvykem, že i dvanáctileté děti už vaří večeři pro celou rodinu, když jsou rodiče v práci).
 
Dvě věci budete vařit pořád a pořád a furt: rýži a vývar. Naštěstí rýži v rýžovaru dokáže uvařit snad i pětileté dítě (nejde na tom až tak co zkazit, v rýžovaru rýži prostě nepřipálíte). No, a vývaru prostě navaříte kotel, aby vyšel nejenom na jeden den.
 
Naučíte se jíst zeleninu – hodně a hodně zeleniny. Naučíte se jíst ryby a všelijaké mořské potvory, nejčastěji krevety. Naučíte se jíst rybí omáčku a přestanete si myslet, že se pozvracíte pokaždé, když ji jen ucítíte, a začnete rybí omáčku milovat a rvát ji úplně do všeho. Stejně tak vám začne chutnat bambus a při jeho přípravě už si nebudete muset zacpávat nos.
 
Pravděpodobně v jídle přejdete na kompromis. Jednou bude vietnamské jídlo, jednou evropské. Špagety budete pořád jíst vidličkou a lžičkou, knedlo-zelo-vepřo budte jíst vidličkou a nožem a rýži s masem budete jíst hůlkami. Doma budete jíst u stolu, ale na oslavách se může stát, že budete jíst v sedě na zemi.


 

Jazyk

Tady hodně záleží na tom, kolik je vašemu partnerovi let a jak dlouho tu žije. Mladí Vietnamci (dejme tomu do těch osmnácti či dvaceti let), kteří se zde narodili nebo se přistěhovali v už útlém věku, vietnamsky sice jakž takž umí, ale raději se baví – i mezi sebou – česky. Čeština je pro ně přirozená, vietnamsky mluví jen když musí, číst a psát vietnamsky už často skoro neumí. U menších dětí se dokonce stává, že jeho vietnamskému projevu rozumí jen jeho rodiče. Pak jsou tady ale i ti Vietnamci, kteří vyrostli ve Vietnamu a nebo tam alespoň chvíli chodili do školy. Ti jsou často vnitřně mnohem více Vietnamci než Češi a vietnamština jim problém nedělá. Přepínají do vietnamštiny, kdy se jim zachce, někdy to udělají i neúmyslně. Většinou umí číst i psát, i když to strašně rychle zapomínají.
 
Ať už ale váš partner patří do jakékoli skupiny, tak s ním pravděpodobně budete mluvit česky. Možná až na pár slov, které český překlad snad ani nemají (ať už se jedná o různé zvyky, jídlo, názvy zeleniny a ovoce,...). Po delší době si s partnerem vytvoříte jakýsi svůj vlastní "slang", kde budou některá slova česky, některá vietnamsky a některá prostě ani k žádnému jazyku patřit nebudou (ale to se v dlohotrvajících vztazích stává i když jsou oba Češi, ne?).
 
Ale naučit se základy vietnamštiny vůbec není od věci. I když váš partner už třeba česky umí výborně, tak jeho příbuzenstvo na tom tak dobře nebude. Vietnamci jsou nadšení, když se s nimi pokusíte mluvit v jejich jazyce. A i kdyby to bylo úplně špatně a řeknete úplně něco jiného, než jste zamýšleli, budou rádi, že jste se alespoň pokusili (pro člověka stydlivé povahy a s blokem mluvit jakýmkoli cizím jazykem, jako jsem třeba já, to znamená hodně hodně přemáhání).
 

Náboženství

Mladí Vietnamci v Česku jsou většinou ateisté. Ale respektují své tradice, takže například přinášejí oběti (jídlo, vonné tyčinky,...) na oltářky u fotek svých zesnulých. U těchto fotek se třeba pokloní a sepnou ruce, ale žádný zásadní význam tomu už nepřikládají. Prostě to vnímají jen jako tradici. Je tedy pravděpodobné, že ve vaší domácnosti bude mít takovýto "oltářek" taky své místo. Popřípadě vyhradíte jednu polici sošce Buddhy nebo alespoň jeho obrázku. Starší Vietnamci náboženství prožívají víc, ale nemusíte se bát, že by vás někdo do něčeho nutil nebo vás o něčem přesvědčoval. Taková tato náboženství nejsou. Náboženství ve Vietnamu je jakousi směsicí buddhismu, konfucianismu, taoismu a uctívání duchů předků. Prostě respektujte, co váš partner dělá. Jestli se modlí, nechte ho se modlit, pokud medituje, nechte ho meditovat. Pokud se sama nebudete chtít přidat, nemusíte.


 

Tradice

Budete se muset v mnohém přizpůsobit, stejně tak se bude muset přizpůsobit i on. Debatujte spolu o tom, které tradice jsou pro vás důležité, a nevzdávejte se jich. Prostě slavte jak české, tak vietnamské svátky. Možná, že budete mít Nový rok dvakrát ročně, možná, že vašeho partnera občas "přepadne touha pálit peníze". Respektujte to a zajímejte se o to, co váš přítel dělá a proč to dělá. A když vy budete slavit Vánoce, také mu vysvětlujte, co děláte. Obohatí to vás oba. Neočekávejte ale, že on bude někdy k vašim tradicím mít tak citově založený vztah jako vy. On pravděpodobně nikdy k Vánocům nepocítí totéž. A vy zase nikdy nepocítíte k Tet to, co on. Ale když budete respektovat jeden druhého, bude to bohatě stačit.
 

Odlišné zážitky, odlišné dětství

Občas vás zamrzí, že váš přítel nebude znát Krtečka a ani Křemílka s Vochomůrou. A že když řeknete "Bob a Bobek", propadne hysterickému smíchu, protože nebude chápat, jak někdo může pojmenovat králíka "po hovně" a proč se nad tím nikdo nepozastavuje. Vezme si osobně, když mu někdo bude nadávat do zelené kreslené postavičky - Rákosníčka. Jsou to možná drobnosti, ale vzpomeňte si na všechny ty bytůstky, se kterými jste vyrůstaly. Určitě máte osobní vztah třeba k nějaké pohádce. Vašemu příteli může tato pohádka připadat jako naprostá pitomost. A ono to opravdu může být pitomost, ale když s tím člověk vyrůstal a tvořil si tak vztah, vidí to úplně jinak. A platí to i obráceně. Vy zase neznáte vietnamské pohádky a říkanky. Opět platí, že si o tom musíte hodně povídat. Nadšeně poslouchejte příběh o chlapci, kterého doteď můžete vidět na měsíci, kterak sedí pod stromem. Nevysmívejte se na hlavu postaveným příběhům. Zkuste akceptovat, že snad v každém vietnamském přísloví je nějaké sprosté slovo. Berte to tak, že vy musíte dohnat vietnamské dětství a on zase musí dohnat to české. A to je hodně a hodně pohádek, říkanek a příběhů.
 

Styk s vietnamskou komunitou v ČR

Vietnamské komunitě se nevyhnete. Lidé v ní jsou spolu stále v kontaktu, stále něco řeší a také spolu třeba slaví. Její součástí jsou všelijací strýčkové, prastrýčkové či tetičky přes koleno, ale také pouze známí, kteří s vaším partnerem žádný příbuzenský vztah nemají.
 
Mnozí říkají, že je vietnamská komunita velmi uzavřená a tak to musí být i velmi uzavření lidé. To však většinou tvrdí ti, kteří do ní nikdy nepronikli. S Vietnamci se setkávají pouze na tržnicích či v restauracích a nejde přece přijít za cizím Vietnamcem a říct: "Chci proniknout do vaší komunity." Takhle to nefunguje. Ale kdybyste měli možnost do jejich komunity alespoň trošku nahlédnout, zjistíte, že Vietnamci jsou často mnohem otevřenější, než byste si vůbec přáli. Budou se vás ptát i na věci, které nechcete povídat ani sami sobě. Řeší spolu všechno. To také znamená, že pokud uděláte něco špatně, nenechají na vás nit suchou a nějakou dobu to budete mít na talíři. Mladí Vietnamci si dělají legraci, že vietnamský drb je rychlejší než světlo.
 
Vietnamské oslavy se pro vás ze začátku budou něčím neuvěřitelným. Z toho množství lidí se vám zamotá hlava. Navíc se jen tak snadno v davu nevytratíte, budete pořád všem na očích (holt Vietnamka z vás nikdy nebude, navždycky budete vypadat jako běloška). Vietnamské oslavy bývají někdy takové, jak to říct, zdlouhavé. Jí se poměrně dlouho. Není to jako u nás – jeden chod a konec. Vietnamci jedí hned několik chodů. Pak se ještě značně dlouho sedí, povídá a zpívá karaoke. Za nějakou dobu si vypěstujete jakousi vnitřní odevzdanost, budete sedět a čekat, aniž by vás to nějak žralo. Na prvních oslavách vás při pohledu na zpívající Vietnamce napadne, jestli náhodou nejsou to všichni cvoci a „proboha kam jsem se to dostala". Ale nebojte, nejsou to cvoci, prostě se umí bavit. Karaoke je velmi oblíbený druh zábavy. Kdo nezažil, nepochopí. Vy to zažijete, časem i pochopíte. A za nějakou dobu si možná ani neuvdědomíte, že sama stojíte před obrazovkou a zpíváte.


 

Jedeme do Vietnamu

Rozhodně tuto cestu jednoho dne musíte podniknout. Myslím si, že jinak nejde tak úplně pochopit, kým váš partner doopravdy je. Až uvidíte, kde se narodil, až poznáte jeho přibuzenstvo mimo ČR, uvidíte, kam chodil do školy, až uvidíte postel, na které spal atd. budete mít k sobě mnohem blíž. Znát to z vyprávění je hezké, ale posloucháte o něčem, co si nedokáže tak úplně představit. Sama to tak vnímám. Dokud mi to přítel jenom vyprávěl, byla to taková pohádka. Hezké, zajímavé, ale pořád máte pocit, že se to stalo někomu úplně cizímu, třeba někomu v televizi. Když jsem to pak viděla na vlastní oči, mělo to úplně jiný efekt.
 
Mnohé česko-vietnamské páry se zabývají otázkou, zda ve Vietnamu bydlet. Spousta dívek tvrdí, že by klidně do Vietnamu se svou láskou odjela a žila tam, ale ono to nebývá tak jednoduché. Uvědomte si, že vzdělání dosažené tady (tedy to, které umíte podat pouze v českém jazyce) je vám tam k ničemu. Stejně všechno, čeho jste tady dosáhly. Tam budete muset začít od nuly. Budete se muset naučit vietnamsky, a to ne jenom tak trochu, ale nejlépe tak, abyste rozumněla a mluvila jako rodilá mluvčí. Čeká vás hon na nové přátele i zaměstnání. A vaši součastní přátelé a rodina zůstanou hooodně daleko. Tohle je něco, co nezvládne jen tak někdo. Já za sebe musím říct, že bych to nezvládla. Ano, možná rok. Možná dva. Ale za nějakou dobu by mě to začalo táhnout zpět, protože moje rodina je pro mne důležitá. Dokud se nenaučíte opravdu dobře vietnamsky, cítíte se vždycky tak nějak izolovaně. Navíc ono i samotné bydlení ve Vietnamu je v mnohém složitější, než tady. Vypadává proud, občas přijde povodeň. Lidé vám lezou přímo do baráku, nikdy nemáte klid. Od brzkého rána je tam obrovský hluk. Vietnamci také tolik neřeší pořádek. Tohle všechno jsou věci, které musí člověk hodně dobře zvážit, než se k takto zásadnímu kroku rozhodne. Stejně tak to musíte hodně dobře probrat s partnerem, protože pokud se ani jeden z vás nebude chtít vzdát života ve své zemi, tak tato situace nemá řešení a vztah nakonec nevydrží. Ale samozřejmě i tady jde udělat kompromis – část roku bydlet tady a část roku tam. Na tenhle kompromis bych asi také byla ochotná přistoupit a ani nevím, jak moc by na to byl ochotný můj budoucí zaměstnavatel.
 

Důležitá je láska

No, a nakonec by nebylo špatné připomenout, že ač je takový vztah v mnohém složitý, ale jste spolu pravděpodobně z lásky. A to je dobrý základ pro stavbu dobrého vztahu.

Pokud budete chtít vědět více, podívejte se na Hogretin blog.




AUTOR: Hogreta