ASIANSTYLE

Šóhei Óoka se narodil a zemřel v Tokiu. Roku 1932 vystudoval na Kjótské univerzitě obor francouzského jazyka a literatury. Poté se věnoval překladům francouzské prózy a poezie, především Stendhalovi, o jehož dílech psal i odborné statě. Přispíval i do různých odborných časopisů, mimo jiné si jeden založil se svými spolužáky - Hakučigun (Parta idiotů).

Byl součástí tzv. poválečné školy; téměř okamžitě po skončení války se chopil pera a napsal své zážitky z fronty. Snažil se je popsat realisticky, co nejpřesněji a nejpravdivěji. Jeho vrstevníci, patřící ke stejné škole, byli povětšinou nováčky na poli literatury. Nezačínali jako mladí chlapci, ale jako vyzrálí muži po třicítce. Byla to právě válka, kterou zažili na nejrůznějších pozicích, co je spojovalo a co je "donutilo" vzít do ruky pero a podat otřesné svědectví. Lišili se v zážitcích, v umělecké hodnotě svých výpovědí, ale přece jen je jedno spojovalo - přesvědčení, že podobné válečné hrůzy se již nikdy nesmí opakovat.


Takto vypadá první vydání knihy u nás

Roku 1944 byl Óoka ve třiceti pěti letech poslán na Filipíny, kde se schylovalo ke krvavé bitvě mezi Japonským císařstvím a Spojenými státy. V lednu 1945, v době bojů o Filipínské souostroví, byl Óoka na ostrově Mindoro zajat americkou armádou a rok strávil v zajateckém táboře na ostrově Leyte. Jsou to právě jeho zážitky z fronty a zajateckého tábora, jež vyplňují téměř celou jeho poválečnou tvorbu. Jeho prvotina z roku 1946, Furjoki, popisovala duševní rozkol japonského vojáka; zda je lepší v okamžiku neodvratitelné porážky zemřít, nebo se nechat zajmout. Šlo tedy o rozpolcení mezi povinností uposlechnout rozkazy dané armádou a snahou za každou cenu přežít.

Snaha za každou cenu přežít se i odráží v Óokově nejznámější a nejpřekládanější knize Ohně na planinách. Zprvu své dílo Óoka vydával na pokračování v časopise Buntai a dokončil ho roku 1951. Sklidil veliký ohlas u kritiků i čtenářů, netrvalo tomu dlouho a Ohně na planinách byly přeloženy do mnoha jazyků, u nás poprvé vydány roku 1976.

Děj knihy je zasazen do roku 1944, kdy došlo k vylodění amerických vojsk na ostrov Leyte, ležící zhruba uprostřed Filipín. Japonci použili veškeré dostupné síly, aby Američany vypudili z ostrova. Kolaps zásobování způsobil, že japonské jednotky hladověly a trpěly nedostatkem léků. Není tedy těžké uhádnout, že Japonsko utrpělo porážku. Jak vojska ustupovala, vojáci čelili krajnímu vyčerpání i rozkladu morálky. Mnoho z nich spáchalo sebevraždu, protože nechat se zajmout bylo nemyslitelné. Schovávali si poslední granát, poslední kulku, ale nikoliv na ochranu života.


Japonský obal DVD

Hlavní postavou je svobodník Tamura, kterého zapudila vlastní jednotka, neboť byl nemocný tuberkulózou. U své jednotky byl na obtíž a poslán do polní nemocnice, kde se také stal nevítaným, neměl proviant. Každý nemocný byl jen přítěží, vyžírkou, proto zůstal odsouzen k izolaci od světa lidí. A tak se chvíli potuloval filipínskou džunglí, pobyl s vojáky, nemocnými vyhnanci, kteří na tom byli podobně jako on. Potkal Filipínce, našel vesnici obývanou psy, vzal sůl, koření života… a pak se japonské vojsko začalo stahovat. Museli jít, pod palbou kulek i dešťových kapek, bez bot nebo s nimi, kdo se zastavil, zastavil se již navždy. Na cestě a při okrajích lesů bylo vidět mrtvé, kteří zemřeli „přirozenou smrtí“, to jest sami od sebe.

Román zachytil rozklad morálky japonského vojska, bláznění Tamury a popis leyteské krajiny. Dalo by se říct, že na to, jak román začíná vcelku nevinně, když ho dočítáte, nevinnost je jediné slovo, které vás nenapadne. Bloudíte a blouzníte s Tamurou, snad i vy se ptáte, kdy bude tomu všemu konec. A když neblouzní a nebloudí, jde jako mravenec svou cestou s ostatními a možná by někdo byl raději, kdyby blouznil…

Na začátku mě příběh moc nezaujal, tolik odlišné prostředí i mentalita, možná až příliš popisu niterných pocitů, možná až moc leyteské přírody. Je těžké se do knihy opravdu začíst, což si myslím, je škoda. Naopak může upoutat pozornost neznalého čtenáře, který nemá sebemenší představu o tom, co se dělo za 2. světové na japonské frontě v Tichomoří. Začíná to odmítnutím nemocničního personálu přijmout a starat se o nemocného, protože by se museli dělit o proviant, a vrcholí to zjištěním, čím vším se vojáci krmili, aby přežili. Řekla bych, že právě tato část knihy utkví v čtenářovi v mysli. Po přečtení si nebude pamatovat, co přesně Tamura prožil, jak blouznil, ani jak se jmenovaly postavy. Protože praktikování kanibalismu je pro čtenářovu mysl nepřijatelné, šokující. Nicméně bych neřekla, že to byl autorův záměr. Chtěl jen vylíčit, co zažil, bez příkras, se všemi strastmi, které ho potkaly. A ačkoliv je to napsáno jako watakuši šósecu, nemůžu si pomoci, ale přijde mi to psané jakoby z povzdálí. I přes ich formu, kde čtete, že …přisály se mi všude, kde jsem neměl oděv, na tělo pijavice, připlavované vodou. Tihle roztomilí, trávově zelení červíci s plochou hlavou, kteří sáli moji vlastní krev, se brzy stali součástí mého ranního jídelníčku. Nepřiblíží vás to k hrdinovi ani o píď, nesoucítíte s ním, prostě to čtete jako holá fakta v učebnici. Jenom jedna událost ve čtenáři zanechá víc… A jakmile to člověk dočte, najednou zjistí, že sice ve chvíli přečtení to v něm nic nezanechalo, ale po posledních řádcích si uvědomí, co vlastně četl.


Tamura ve filmu v „mlze“

Pokud bych měla srovnat knihu a film z roku 1959 natočený Ičikawou Konem, musím konstatovat, že film je pro západního diváka/čtenáře přijatelnější. Nejenže se nemusí prokousávat popisy přírody, ale ani existenciálními myšlenkami Tamury. Tím ovšem nechci tvrdit, že by film byl lepší než kniha. V knize máte Leyte i Tamuru mnohem barevnější (a není to jen tím, že by film byl černobílý). Hlad a zoufalství více pocítíte z knihy než z filmu, který navíc končí odlišně; ovšem poslední myšlenka krásně shrnuje to, po čem toužili snad veškeří japonští vojáci – chci vidět lidi, kteří žijí normální, obyčejný život. V tomto momentu bych si troufla tvrdit, že film má lepší, silnější, konec.
 

ZDROJ: ÓOKA, Šóhei. Ohně na planinách