ASIANSTYLE

V této sérii článků o gejšách bych vás ráda seznámila s kulturou „světa květů a jív“, který přes svůj úzký vztah s veřejným životem zůstává tajemstvím i pro mnohé Japonce. Vysvětlíme si rozdíl v oděvu a líčení plnohodnotných gejš a jejich učenek, zjistíme, čím ženy musí projít, než si smí začít říkat gejša, jak takový večírek s nimi probíhá a jak celá profese vznikla a dále se vyvíjela až do současné podoby. V první řadě si však vymezíme, kým tyto ženy opravdu jsou a kým ne.

Začněme názvem profese. Všichni u nás vědí, kdo je gejša, a nadšenci do Japonska nejspíš znají i termín maiko. Pokud byste však mluvili před znalým Japoncem o gejšách a maiko, bylo by mu hned jasné, že jste pouze laik. Oba termíny jsou správné, ale špatně zkombinované. Japonština, stejně jako každý jiný jazyk, má totiž své zeměpisné odchylky a nejinak je tomu i v tomto případě. Přestože lze gejši najít na několika místech po celém Japonsku, největšími centry této živnosti jsou Kjóto a Tokio, jejichž květinové čtvrti tzv. hanamači jsou nejstarší a nejproslulejší. Právě zde se utvářela kultura gejš, přičemž během celé jejich historie docházelo k soupeření o to, které město má gejši nejlepší. Není proto divu, že jsou zde rozdíly.

Všem známý termín gejša pochází z Tokia a jeho okolí. Půjdeme-li po doslovném významu znaků (芸者), z nichž první znamená „umění, představení“ a druhý „osoba, činitel“, dojdeme k termínu umělec, umělkyně. Tokijské učenky se nazývají hangjoku (半玉), poloviční klenot. Nejsou ještě zcela vybroušenými drahokamy jako gejši a hlavně dostávají jen poloviční plat.

V okolí Kjóta se pak setkáte s termíny geiko pro vyučenou ženu a maiko pro učenku. Geiko (芸子) má v názvu opět „umění“, avšak druhým znakem je „dítě“. Doslovný překlad by tedy zněl „dítě umění“. Maiko (舞子), tanec a dítě, si můžete přeložit jako „malá tanečnice“. Pro toto povolání existuje více variant závislých na dialektu mluvčího, avšak s těmito čtyřmi neznámějšími byste měli uspět všude.

Ze znakových složenin je vidno, že gejši mají něco společného s uměním, a jejich povolání skutečně vyžaduje ovládnutí hned několika druhů dovedností. Gejši jsou totiž profesionální společnice a bavičky zvané na večírky a bankety, aby jim dodaly punc jedinečnosti a proměnily je v nezapomenutelný zážitek. Jejich úkolem je vytvořit uvolněnou atmosféru a zajistit, aby se každý host bavil a aby po dobu jejich přítomnosti vše probíhalo bez narušení. Každý, kdo někdy dělal hostitele, ví, že něco takového není snadné. Gejši se proto na své povolání připravují i několik let.

Svět gejš je spjat s tradičním uměním. Lekce zpěvu, tance a hry na nástroje jako koto nebo šamisen jsou prvními kroky k povolání gejš. Nadanější ženy se mohou pokoušet i o několik z těchto umění, avšak obvykle se soustředí jen na jedno, aby v něm pokud možno co nejvíce vynikly. Umělecké schopnosti gejši nejsou jediným důvodem, proč si ji lidé zvou, avšak náleží k souboru toho nejdůležitějšího, co utváří její reputaci. Právě umění je to, co odlišuje profesi gejš od profese běžných společnic. Dají se tak najít gejši tanečnice, gejši zpěvačky nebo gejši hudebnice, které vám na požádání předvedou během večera představení na vysoké úrovni.



Večer s gejšami však není jen o poslechu hudby a sledování tance. Takové večírky by jistě dlouho nikoho nebavily. Druhým největším uměním gejši je proto konverzace. Tyto ženy musí být schopny vést plynulý a zajímavý rozhovor takřka s kýmkoliv a o čemkoliv. Mezi jejich klienty se může objevit kdokoliv od vysokých státníků, známých herců, vzdělaných profesorů až po obyčejné úředníky a ti všichni by se s ní měli bavit stejně, ať už se rozebírá nejnovější dění v politice nebo se vysvětlují pravidla pijácké hry.

Krom širokého rozhledu musí gejša ovládat i základy psychologie. Každý klient je jiný a s každým je nutno zacházet jinak. Čím dříve tedy žena pozná, jaký její host opravdu je, tím dříve ho zaujme. Někdo rád, když s ním gejša koketuje a laškuje, jiný upřednostňuje vážnější a dospělejší chování. Gejši jsou jako chameleoni, jejichž povaha se mění podle toho, komu se zrovna věnují. Znalost lidské povahy jim pomáhá i při udržování požadované atmosféry večírku. Pokud by snad mezi dvěma hosty začala vznikat ostřejší výměna názorů, která by mohla vše pokazit, je jejich úkolem zasáhnout a obě strany uklidnit a usmířit.

Pravou podstatou práce gejši je vytváření iluze. Pokud chce mít co nejširší a co nejbohatší klientelu, musí své hosty umět přesvědčit, že bez ní žádný jejich večírek nebude skvělý a že ji potřebují, aby si odpočinuli nebo dobře zapůsobili své obchodní partnery. Vše na gejšách od jejich pečlivě zvoleného oblečení, výrazného líčení, vystylizované mluvy, až po jejich schopnosti v tradičním umění hraje na city japonského muže. Když totiž gejša pracuje, vytváří iluzi dokonalé ženy. A kdo by za pár okamžiků s dokonalým protějškem nezaplatil velké částky peněz?



Vzhledem k tomu, že úkolem gejši je bavit muže, přichází na řadu otázka prostituce. Na západě se můžete setkat se dvěma názory. Někdo si gejši okamžitě přirovná k exkluzivním prostitutkám, které své klienty nejprve baví na večírku a pak s nimi odcházejí někam do soukromí. Druhá strana zase všude vehementně vysvětluje, že gejši prostitutkami nejsou a nikdy jimi ani nebyly. V jejich představách jsou to vysoce vzdělané umělkyně bavící se svými klienty jen o tématech na úrovni. Pravda však leží někde uprostřed. Být gejšou rozhodně neznamená být prostitutkou, avšak tvrdit, že jde o zcela počestnou profesi, by bylo rovněž špatně. K pochopení situace se na prostituci musíme podívat ze dvou rovin.

První z nich je příležitostná krátkodobá prostituce s různými klienty, jak ji praktikují běžné nevěstky. Ve společenství gejš existují ženy, které nabízejí i „polštář“ a muž se od nich může dočkat nadstandartních služeb, avšak většinu z nich byste touto nabídkou nejspíše hluboce urazili. Je to o lidech. Každá gejša, která je povolnější, však musí počítat s tím, že se to v uzavřeném světě květů a jív brzy projeví. Je to pro ni risk, který může znamenat vyšší zisk nebo naprostý propad. V této rovině tedy mají pravdu spíše ti, kteří gejši za prostitutky nepovažují.

Pak je tu ale druhá rovina, v níž musíme brát v potaz životní styl gejš a jejich tradice. Být gejšou není levná záležitost. Musíte mít spoustu kimon, šperků, musíte žít na vysoké noze, abyste si získaly pověst světaznalé ženy a neztratily se ani v nejvyšších kruzích. Už jen začátky pro většinu gejš znamenají hluboké zadlužení, které je pak k tomuto způsobu života upoutá na mnoho let dopředu. Aby se tedy gejša uživila, musí mít neustále dostatek klientů. Spoléhat však na několik nepravidelně chodících návštěvníků nestačí. V kultuře gejš se proto uchytil tzv. patronát. Gejša si najde bohatého patrona, který si může dovolit ji vydržovat – zaplatit jí bydlení, kupovat jí dárky, zaopatřovat ji. Pro patrona je to otázkou prestiže, pro gejšu otázka míry životního pohodlí a nezávislosti na čajovně. Dlouhodobý bohatý patron je snem každé z nich. Pokud však za někoho platíte nehorázného částky, nepočítá se s tím, že si s ním budete jen povídat. Gejši proto se svými patrony i spí. Byť jde obvykle o dlouhodobější vztahy a gejša mívá jen jednoho patrona, jde o poskytování sexu za peníze, tedy o jistou formu prostituce.

V minulosti navíc existoval i jiný zvyk, který do života gejš přinášel placený sex. Šlo o tzv. mizuage, obřad, který mladou učenku uváděl v dospělost. Když učenka dosáhla určitého věku a matka, vedoucí podniku, v němž se dívka zaučovala, došla k závěru, že je na čase z ní udělat skutečnou gejšu, našla jí bohatého patrona, jenž s učenkou za předem dohodnutou cenu ulehl a stal se tak jejím prvním mužem. V současné době se v kultuře gejš vyskytuje obřad se stejným názvem, avšak jde již jen o rituální změnu oděvu a účesu. Výchova učenek dnes již probíhá jinak a sexuální výchova na školách jim poskytuje dostatek informací, aby si se svými sexuálními začátky poradily samy.



Ať už se na to ale západ kouká jakkoliv, sami Japonci je za prostitutky nepovažují. Krásně je to vidět na příkladu z roku 1956, kdy Japonsko zakázalo prostituci. Zatímco se nevěstince bez výjimky jeden za druhým zavíraly, čajoven, v nichž gejši pracovaly, se zákon nikterak nedotknul. Hlavním důvodem je pravděpodobně způsob, jak si oba typy žen vydělávají. Zatímco si prostitutka v očích Japonců jinak než sexem vydělat nedokáže, nemá muži co víc nabídnout a jejím jediným zájmem jsou jeho peníze, gejša se jejich očím jeví jako vnímavá, empatická bytost, jejímž jediným životním cílem je učinit je šťastnými. Je to vzdělaná a nadaná žena, s níž se můžou uvolnit a otevřeně si promluvit. Dobrá gejša si nemusí na živobytí vydělávat sexem, protože má umění, které je mnohem cennější a právě kvůli němu si ji klienti zvou. Proto pro vysokého státníka není problém se veřejně objevit v přítomnosti gejši, zatímco návštěvy prostitutek tají, jak jen dokáže, nebo se jim pro jistotu zcela vyhýbá.

Japonská společnost v současné době gejši uznává jako zachovatelky tradic, které by bez nich mohly jednoho dne vymizet. Jsou symbolem starého krásného Japonska, které muselo ustoupit modernizaci a westernizaci, jíž s sebou přineslo otevření hranic okolnímu světu, a reklamou na vše japonské, když je potřeba cizinci předvést vykrystalizovanou japonskou kulturu. Večer s nimi je nezapomenutelným zážitkem.

ZDROJ: Japan-guide.com, Kimono-san.blogspot.com, People.howstuffworks.com, Gejša, Liza Dalbyová (Československý spisovatel, 2010)
FOTO: Fidel Ramos / Flickr.com, Jon Rawlinson / Flickr.com