ASIANSTYLE

V moderním Japonsku už pro kimona není příliš místa a mladší generace je nosí jen při zvláštních příležitostech. Ale i elegantní styl starších dam, které s kimony vyrůstaly, bledne v porovnání s propracovanou krásou gejš, která je výsledkem dlouhodobého vývoje a konzervování starých tradic. Prapůvod jejich vzhledu má kořeny u heianské dvorské šlechty, u níž šlo o vzhled přede vším. Tehdy byly položeny základy ideálům japonské krásy, kterou si Japonci šlechtili až do nynějška. Vývoj vzhledu gejš se víceméně zastavil až koncem doby Edo (1603-1867), která byla považována za zlatý věk této profese.

Složitost oblečení a líčení má však svou daň. Výbava gejši obvykle stojí nemalé jmění, a aby dosáhly požadovaného výsledku, musí přípravě na večer v práci věnovat každý den několik hodin. Oblékání a líčení se vyžaduje praxi, často i pomoc další osoby a hlavně trpělivost. Každá složka jejich vzezření má svůj důvod a zkušený znalec světa gejš, dokáže na první pohled poznat, zdali před sebou má ženu znalou své práce nebo učenku, ženu pečlivou nebo zahálčivou. Vzhledem k tomu, že jen o kimonech by se dalo napsat několik knih, zaměříme se v tomto článku pouze na základní charakteristiky a rozdíly. V rámci sjednocení terminologie, budu také místo slova gejša používat nadále slovo geiko, které pochází z kjótské tradice, stejně jako slovo maiko označující učenky.

Základem je kimono. Tento tradiční japonský oděv se pod rukami geiko mění v mnohem složitější a komplexnější záležitost, než s jakou se setkáte u běžných žen. Chce-li žena nastoupit na dráhu geiko, musí si co nejdříve pořídit rozsáhlý šatník, přičemž se cena jednoho kimona může pohybovat i v řádu desítek tisíc korun. Nejdůležitější je na nich vzor, který by měl odpovídat danému ročnímu období či aktuálnímu měsíci a příležitosti, při níž je oděv nošen. Tím se dostáváme na základní sadu čítající přes deset kimon. Těžko však můžeme čekat, že geiko bude celý měsíc chodit v jednom jediném kimonu a tak nám jejich počet přímou úměrou stoupá.

Kimona se obvykle vyrábí v jediné velikosti a každá žena si ho proto musí na těle uvázat tak, jak sama potřebuje. Dosahuje se toho zavinováním a skládáním přebytečné látky v místě pasu, kam se následně uvazuje obi. Oblékání je tedy těžké a chce cvik, než to učenka začne zvládat sama. Oproti kimonům k obyčejnému nošení se kimona geiko vyznačují pestřejšími a elegantnějšími vzory. Liší se i způsob uvazování, při němž si geiko stahuje zadní část límce hlouběji do zad, aby tak odhalila zátylek. Podle Japonců je to totiž nejsmyslnější část ženského těla, jakási obdoba našeho výstřihu.



Učenky maiko mají oblékání mnohem těžší než geiko a obvykle se bez asistence někoho dalšího sami neobléknou. Jejich kimona mají výraznější barvy a ručně barvené vzory, jsou zdobená výšivkami a mají mnohem delší rukávy. Při připažení jim rozšířené konce rukávů končí až u kotníků. Pod kimonem nosí spodní oděv, jehož límec u krku lehce vykukuje. Během prvního roku je tento vykukující oděv jasně červený a ozdobený výšivkou. Jak maiko stárne, červená barva na jejím límci pomalu ustupuje světlejším odstínům a bílé barvě. Nejhorší je pro ně však uvazování pásu obi.

V Japonsku se na rozdíl od západního světa nenosí postava ve tvaru přesýpacích hodin. Právě naopak, snahou je vytvořit iluzi jednolitého válce. Proto se přebytečné kimono zakládá právě v místě pasu. Zde se uvazuje několika šnůrami a zakrývá vycpávkami, které vytvoří základ pro pás obi. Ten v případě maiko měří až sedm metrů a uvazuje se do speciálního uzlu, z něhož splývají dva dlouhé konce spadající až ke kotníkům. Na konci jednoho z konců je pak znak čajovny, k níž maiko náleží. Vpředu si maiko do středu obi připevňují šperk zvaný obidome, který je obvykle tím nejdražším, co má učenka na sobě.

Geiko nosí kimona střízlivějšího rázu a s krátkými rukávy. Jejich barvy nejsou tolik nápadné a složitější vzory se obvykle nacházejí jen u spodního okraje oděvu. Pás obi mají rovněž kratší a užší, uvázaný do uzlu připomínajícího krabičku, přičemž konce zůstávají skryté. Vpředu je vidět jen střízlivá šňůrka s uzlem. Šperk, jaký nosí maiko, už se pro ně nehodí.



Při líčení je základem nabělený obličej. Tradiční bílý make-up, který se v profesi geiko dříve používal, obsahoval olovo a často vedl ke zdravotním potížím. V současné době se používá mnohem bezpečnější a k pleti přívětivější moderní kosmetiky. Krom obličeje si geiko natírají i krk a zátylek vyčuhující z kimona. Zde si však nenatírají celou plochu, nýbrž si pomocí kombinace nabílené plochy a přirozené barvy kůže vytvářejí vzor, obvykle klínového tvaru. Přirozenou barvu jejich pleti lze vidět i v obrysech kolem vlasů. Je zvykem zde nechávat výraznou linii, která budí dojem masky, jíž si geiko při práci nasazují. Jakmile je žena geiko po tři roky, začne bílý základ zcela vynechávat a nanáší si ho pouze na vyžádání nebo ke zvláštním příležitostem.

Oči a obočí si zvýrazňují černou a červenou barvou. S přibývajícím věkem však použití červené barvy pomalu klesá, takže nejvýrazněji ho vidíme u učenek, zatímco starší geiko červené stíny vynechávají.

Na rty se nanáší rudá rtěnka, nikdy však na jejich celou plochu. Ideálem jsou úzké plné rty, a proto si geiko rtěnku nikdy nenanáší až ke koutkům. Maiko, které jsou v učení teprve prvním rokem, si navíc líčí pouze spodní ret, zatímco horní si bělí stejně jako zbytek obličeje. Je to jeden ze způsobů, jak se v hierarchii této profese odlišují služebně starší od služebně mladších.



Nejsložitější částí vzhledu geiko je její účes. Dlouhé vlasy se vyplétají do složitých uzlů, k jejichž vytvarování se používají vycpávky a příčesky. Existuje celá řada účesů, které se od sebe liší jen maličkostmi, ale i zde zkušený odborník pozná, proč má která geiko jaký účes. Například účes wareshinobu nosí dívky, které čerstvě vstoupily do učení, zatímco ofuku je účesem dívek, které jsou v učení již tři roky. Dříve si ho začaly česat po ztrátě panenství. Nejznámější účes geiko se nazývá shimada, často se u nich však setkáte i s prostým drdolem z vlastních vlasů.

Složitější a zdobnější účesy učenek jsou tvořeny převážně jejich pravými vlasy, zatímco již vyučené geiko v současné době nosí obvykle paruky. Vytvořit takový účes je totiž práce na několik hodin, přičemž není v reálných možnostech ženy se stihnout každý den nechat učesat a pak se ještě nalíčit a obléknout, nemluvě o tom, že kadeřník je také významnou položkou na účtu. Dříve proto geiko chodila jednou týdně ke kadeřníkovi, který jí pomocí vosků účes zafixoval, aby vydržel až do další návštěvy. Celý týden si pak geiko nemohla vlasy ani rozvázat, ani umýt a musela spát na polstrovaném špalku, jímž si podkládala krk tak, aby při spaní na vlasech neležela. Paruky jsou mnohem snazší variantou.

Rozdíl mezi geiko a maiko je také v ozdobách, které si do účesu vplétají. Zatímco geiko nosí jen nenápadné drobné ozdůbky, maiko září do dálky. Krom stužek, obvykle červených značících nevinnost, se můžete setkat s různými sponkami nebo tzv. kanzashi, což jsou textilní ozdoby v podobě květin. Ty jsou buď připnuty přímo ve vlasech, nebo jsou přivázány k jehlicím a volně splývají dolů. Stejně jako u kimon, i ozdoby se volí podle daného měsíce a události. Čím starší maiko je, tím méně ozdob ve vlasech má.



Ptáte-li se, proč jsou učenky obvykle na pohled líbivější než zasloužilejší geiko, je odpověď nasnadě. Mladé dívky toho ještě příliš neumí a stále se učí, proto se krásně nazdobí, aby byly ozdobou večírku. Geiko toho nemá zapotřebí. Její hlavní ozdobou je umění, které již ovládla a kterým může bavit své klienty.

Jak můžete vidět, je vzhled geiko opravdu propracovaný a komplexní. Když se tyto ženy oblékají, nesnaží se vypadat jen krásně, ale vyjadřují, kým doopravdy jsou, kdy a do jaké společnosti jdou, a na jakém místě ve společenském žebříčku světa květů a jív se nacházejí. Není teď jejich vzhled ještě úchvatnějším?


ZDROJ: Immortalgeisha.com, Kimono-san.blogspot.com, Japan-guide.com, Gejša, Liza Dalbyová (Československý spisovatel, 2010)
FOTO: Fidel Ramos / Flickr.com, Michael Penkov / Flickr.com, Immortalgeisha.com, Kimono-san.blogspot.com