ASIANSTYLE

Na území dnešní Indie býval aristokratický stát Šákjů, kde se v přepychu narodil princ Siddhártha Gautama. Oženil se, byl spokojený, manželka mu porodila syna, ale přesto se ve 29 letech rozhodl rodinu opustit. Střetnutí se strastí – stářím, nemocí, smrtí – jej změnilo. Jeho privilegovaný život mu začal připadat nesnesitelný, a tak se rozhodl vše zahodit a žít jako asketa; v chudobě, půstu, odříkání. Byl potulným filozofem a člověkem přemýšlejícím o náboženství. Hledal vysvobození ze strasti, ale marně. Extrémní asketismus mu cestu nenabídl. Nakonec se uchýlil k meditaci a pod stromem bódhi konečně nalezl, co hledal: probuzení, spásu a vysvobození. V té chvíli se Siddhárta stává Buddhou a jako první si uvědomil pravdu zvanou dharma.

Poté měl možnost opustit tento svět, ale upřednostnil „kázání“ pravdy, kterou skrze osvícení poznal. Buddha považoval správné úsilí a správnou pozornost (sati) za předpoklad meditativního soustředění (sandhi), jež vede k dokonalému probuzení (bódhi). Putoval po Indii a vzdělával lid podle dharmy. Zemřel ve věku osmdesáti let, ale datum úmrtí se liší podle různých tradic, badatelů či výkladů. Buddhova smrt se udává v rozmezí 563-368 před Kr., takže odpovídající datum narození by leželo mezi lety 643 a 448 před Kr.

Buddha předává své učení

Jenomže jednota buddhismu netrvala dlouho a rozdílné výklady Buddhova učení (nebylo po několik století shrnuto do žádného závazného kánonu) daly vzniknout různým směrům a školám. 250 let před Kristem se vyprofilovaly dva proudy.

Theraváda („učení starších“) byla konzervativnějším proudem, kde je kladen větší důraz na mnišskou formu života a ryze osobní vysvobození člověka/jedince z koloběhu znovuzrození, předávána jižním směrem na Srí Lanku a do vzdálených oblastí jihovýchodní Asie (Mjanmaru, Thajsko, Vietnam, Laos, Kambodža ad.). Nauka je obsažena v Pálijském kanónu obsahujícím Tripitaku („Tři koše“): Vinaju, Sútry a Abhidharmu.

Druhým proudem byli mnichové, kteří chtěli dharmu dál rozšiřovat, a protože to byla většina, říkali si mahásangikové. Až mnohem později (během 1. stol. n. l.) se z toho vyvinula mahájána, jejímž východiskem byly pradžňápáramitové sútry (např. Diamantová sútra či Sútra srdce).

Druhý proud, otevřenější širším vrstvám, kde i laik je schopen získat vysvobození ze samsáry, se šířil hlavně severní cestou (Hedvábnou stezkou), a proto je často označován jako „severní buddhismus“. Došel již v prvním stol. n. l. do Číny, kde se po dlouhé cestě ohřál a ve čtvrtém stol. navštívil Koreu a odtud přes moře na bedrech korejských učenců se dostal v 6. století do Japonska.

V prvním století našeho letopočtu začal buddhismus pronikat na území Číny, během druhého století v několika čínských městech bylo sice postaveno pár buddhistických center, ale nejlepší půda pro rozvoj buddhismu nastala až roku 221, kdy padla dynastie Han. Zhroucení vlády usnadnilo šíření, protože najednou měl lid víc svobody věřit tomu, čemu chtěl. I přesto bylo velmi těžké pro šiřitele buddhismu jej učit, Číňané byli od nejstarších dob přesvědčeni, že všude kolem nich jsou jen necivilizovaní barbaři, a představa, že by se od nich mohli něčemu přiučit, byla pro ně těžko přijatelná. A tak nezbylo buddhismu nic jiného, než se přizpůsobit čínské tradici, jež byla mnohem více zaměřená na rodinu, vládu a zemědělství a byla mnohem méně individuální. Ze začátku dokonce ani propagátorům buddhismu nevadilo, že jejich nauka je srovnávána s taoismem (povšimli si několika podobných rysů, především důrazu na meditaci a různá tělesná a duševní cvičení), protože jim to usnadňovalo práci.

Významným datem pro vývoj čínského buddhismu byl rok 355, kdy bylo buddhistům oficiálně povoleno zakládat vlastní mnišské komunity a kláštery. Tím se umožnilo zahájit intenzivní překlady buddhistických textů do čínštiny. Protože čínská kultura byla odedávna hlavně kulturou písma, tak až text a jeho čtení dávaly buddhismu tu pravou vážnost či legitimitu. Nejlépe pokud je celý text v čínštině. Není tedy ničím zvláštním, že překlad vybraných textů Tripitaky se stalo důležitou, ne-li prvořadou činností šiřitelů buddhismu. Od začátku 4. stol. n. l. do rané éry Song (kolem r. 1000 n. l.) vznikala čínská verze buddhistického kánonu, která je dnes rozsahem větší než kterákoliv jiná jazyková verze Tripitaky. Ovšem mluvíme o „Čínské verzi Tripitaky“, který se od Tripitaky theravádového směru liší. Samozřejmě obsahuje řadu textů, které jsou společné s jižním buddhismem, ale i velké množství textů, jejichž originály se ztratily, či texty, které byly napsány pro potřebu snadnějšího exportu nauky do Číny - přesto jsou stále označovány za sútry. A v tomto čínském „překladu“ se v Číně, Japonsku a Koreji začaly psát jiné dějiny buddhismu.

Vchod do čínského kláštera Xiangguo (Siang-kuo)

Do konce osmého století Číňané vymysleli a propracovali formy buddhistické filozofie a praktik, z nichž nejrozšířenějšími byly dvě: Čistá země a čchan (známější pod japonským označením zen).

Devocionální škola Čisté země měla daleko větší počet stoupenců, protože vyznavačům stačilo zapět "na-mo A-mi-tchuo Fo" a kát se z hříchů a už se jen spoléhalo na milost buddhy Amitábhy. Stoupenci věřili, že se tím dostanou do jeho země, ráje daleko na západě. Nebylo to místem nirvány, nýbrž místo mimo samsáru, kde budou obklopeni Buddhovým vlivem a učením a snadno dosáhnou osvícení.

Čchan vznikl z tvůrčí kombinace ústřední buddhistické meditativní praxe (sanskrtsky dhjána, z něho čínské čchan) s taoistickými pojetími, jako je význam intuice, neschopnost slov vyjádřit hluboké pravdy a záliba v absurdním a neočekávaném. To však nevzbudilo tolik zájmu jako učení Čisté země, neboť to vyžadovalo mnohem více tvrdé práce a času. Čchan hlásal, že učení je sdělováno bez řeči či slova, a někteří jeho příznivci odmítali posvátné texty i vyobrazení a raději žili v malých klášterech, kde meditovali. Přesto většina texty i vyobrazení spodobňovala s připomínkami buddhistických pravd, kde se praví, že v každém člověku se skrývá potenciální osvícení.

Příště si povíme, jak došel do Koreje a do Japonska.