ASIANSTYLE

Sumó patří mezi ty nejznámější aspekty japonské kultury, ale ve skutečnosti většina z nás moc neví, o co tam vlastně jde. V dnešním článku se vám dneska pokusím vysvětlit ty nejdůležitější a nejzajímavější věci z tohoto sumó světa.

První záznam o zápase máme z roku 23 př.n.l., ale sumó nadále nebylo tak populární, jako tomu bylo v pozdějších dobách. Copak se stalo, že je z něj najednou takový fenomén? Zkusme si něco říct o úplných začátcích tohoto sportu. Všechno začíná (opět) v Číně za dynastie Čou (1100 př.n.l. - 771 př.n.l.), když se tam postupně začaly objevovat různé formy wrestlingu pro pobavení královského dvora. Jeden z nejdřívějších druhů čínského zápasení se jmenoval ťiao-li, což doslova znamená „rohatá síla”. Během boje museli zápasníci nosit masky s rohy, kterými se potom pokoušeli píchnout protivníka do zadku, aby ho přinutili k podrobení se. Zní to trochu zvláštně, ale nesuďme je. Neměli v této době internet a potřebovali se nějak zabavit na různých akcích a svátcích.

Japonské sumó ale nemusí být nutně propojeno s touto čínskou tradicí - vědci nějak zatím stoprocentně neprokázali, jestli obě věci měly na sebe nějaký výrazný vliv, ale nejspíš nějaký bychom tam pravděpodobně našli. Japonský „box" je velmi těsně propojen s původním japonským náboženstvím - šintó. Vidíme to např. během různých macuri (svátků), kdy mezi hlavní zábavu patřilo tzv. šindžizumó, co doslova znamená boží služba sumó.

Musíme tedy sumó rozdělit do dvou kategorií: náboženské sumó a nenáboženské sumó, které v této době koexistovaly. Tradice však byly velice podobné a hranice nebyly úplně zřetelně jasné. Největším rozdílem bylo ale to, že náboženské sumó mělo být hlavně potěšením pro císaře, jeho rodinu a přátelé. Nenáboženské se stalo spíše populární během období válčících států (jap. Sengoku džidai), které přibližně probíhalo od 15. do 17. století, jelikož se stalo oslavou vojenského umění. Dokonce se objevilo i tzv. cudžizumó, což by ve volném překladu znamenalo pouliční sumó. Způsobilo spoustu zbytečných a krutých smrtí, a přesně proto v roce 1648 bylo toto tradiční japonské bojové umění v Edu (starý název pro Tokio) přes skoro 20 let zakázáno. Změnilo se to až v roce 1684, díky Ikazučimu Gondajuovi, který oficiálně zažádal vladnoucí o povolení zřídit sumó turnaj. Samozřejmě Ikazuči nechtěl, aby to bylo opět zakázáno, tak vymyslel nová pravidla pro omezení krveprolití a smrtí - tato pravidla platí dodnes, např. tvar zápasiště a chmaty.

Byl to obrovský úspěch a ve větších japonských městech se začaly objevovat profesionální skupiny sumó zápasníků, které tento sport mezi lidmi z různých společenských vrstev rozpropagovaly a začaly se pořádat pravidelné turnaje - v Edu např. třetího a desátého měsíce dle lunárního kalendáře. Dnes je sumó v Japonsku neuvěřitelně populární a můžete se na něj dívat i v televizi.

Ve druhé části si něco řekneme o tradicích, pravidlech a ostatních záležitostech, týkajících se sumó.

ZDROJ: LONG, Walter. Sumo: A Pocket Guide. 4. Rutland, Tokyo: Charles E. Tuttle Co., 1992. ISBN 0-8048-1594-1.