ASIANSTYLE

V Evropské tradici na počátku převládal polyteistický systém náboženství, ve kterém existovalo více božstev a každé z nich se zabývalo něčím jiným např. láskou nebo moudrostí. Poté došlo k obrovské změně a na starém kontinentě se začaly objevovat monoteistická náboženství, ve kterých existoval jenom jeden bůh. Začal se objevovat velmi zajímavý sociologický aspekt: diskriminace ostatních kvůli víře, protože pouze judaistický/islámský/křesťanský bůh je ten pravý. Způsobilo to obrovské boje, akty vyhnanství, rasismu, genocidy a vražd. Je ale bohužel mýtem, když se říká, že buddhismus tohle nikdy nedělal. Všechno začalo ve chvíli, kdy se na území Japonska toto náboženství objevilo poprvé a významné rody začaly mezi sebou bojovat - začal obrovský boj mezi tradičním šintoismem a novým náboženstvím. Další věcí, která byla běžná pro některé buddhistické kláštery bylo pravidelné přepadávání vesnic a vyvražďování tamějších lidí. Není divu, že Oda Nobunaga potom postupně buddhistické kláštery vypaloval. Navíc probíhaly krvavé boje i mezi kláštery různých sekt. Neidelizujme si tedy představu o buddhismu.

Dalším aspektem je přesně to, co si lidé ze Západu a z Japonska představují pod pojmem náboženství. Pro nás Evropany je to spíše velmi soukromá a citlivá záležitost, která těsně souvisí s našimi city. Bůh je podporou, láskou a odpuštěním. Je definicí všeho dobrého a miluje své děti. (Samozřejmě mluvím o čisté teorii a ne praxi, o které se potom dočteme v Bibli). Pro Japonsko je náboženství něčím úplně jiným.

První věcí, kterou si zde musíme vysvětlit např. na  buddhismu, je, že buddhismus není náboženství v takovém smyslu, jak si to představuje Evropan. V japonštině zapíšeme buddhismus a jiná náboženství se sufixem 教 (kjó), což je jeho sinojaponské čtení. Japonské čtení tohoto znaku je 教える (ošieru), což znamená vyučovat. Můžeme tedy říct, že podle Japonců je náboženství něčím, co by mělo člověka vzdělávat. Vidíme, že se spíše jedná o filozofickou složku náboženství, než-li tu "věřící". Druhým aspektem je, že Buddha není bůh. Kdybychom ho měli k něčemu křesťanskému přirovnat, tak bych řekla, že Buddha je spíše prorok nebo svatý, který předává ostatním své učení. Dále je třeba uvést, že neexistuje jen jeden Buddha, ale "buddhů" je několik, jelikož buddha znamená "ten, který je probuzen". Jednoduše řečeno, máme tedy několik buddhů - proroků/svatých, kteří se probudili, dosáhli osvícení, jsou moudřejší než většina tehdejší společnosti a předávali své znalosti a zkušenosti ostatním. V Buddhismu se totiž nehovoří nic o dosáhnutí ideálu, ale pouze o osvícení, oproštění od strastí a sjednocení s vesmírem. Problém křesťanského Boha spočívá v jeho idealismu a milosrdenství a přitom ve Starém zákoně vidíme, co dokázal provést lidem. Tento obrovský kontrast je velice problematický. Pro nás myšlenka ideálního boha, který ví všechno o všem, připadá normální, ale pro asijské národy to může být dost zvláštní. Samotný Siddhártha Gautama se vzdělával a získával zkušenosti od ostatních. Nebyl vševědoucí, protože byl jen člověkem. Ano, křesťanství a buddhismus jsou si moc podobné, pokud jde o tu obrovskou melancholii. Křesťanství je jedno z prvních protosociálních náboženství, které z lidských slabin udělalo přednosti. Nepodporuje sebejistotu, fyzickou sílu, ženy obecně, nenávist a sexuální touhu. Věci, které jsou pro lidi úplně normální, se staly najednou něčím špatným a lidé byli nuceni se neustále cítit provinile. V buddhismu je to melancholie úplně jiného druhu. Buddhismus nás spíše nutí k sebereflexi, protože nejsme ideální a vždycky jde něco vylepšit. Nejdříve ale potřebujeme zjistit, kdo vlastně jsme a poté můžeme něco vylepšit. V Buddhismu také existuje obrovská kritika sebejistoty, násilí (ale ne fyzické síly), sexuální touhy a žen, což je ve většině světových náboženství úplně běžné. Oba myšlenkové směry tedy kritizují podobné věci, ale způsob s jakým se tím vyrovnávají, je úplně odlišný - sebereflexe a zpytování svědomí.



V šintoismu je to velmi podobné, ale o dost více povrchní a problematické. Inoue Nobutaka, který je historikem a religionistou, ve svých knihách psal, že šintó by spíše definoval jako celistvost způsobů života Japonců. Dokonce i mluví o tzv. 信仰 (šinkó) čili o zbožném chování, které je pouze adaptací a souborem různých rituálů z jiných náboženství, které Japonci přejali, dali dohromady a tím vzniklo zdaleka nekoherentní náboženství, kterému se začalo říkat šintó. Inoue nabízí velmi zajímavé tři přístupy k šintoismu a jsou to: vzduch, cibule a perla. Šintó je ve vzduchu, kterým dýcháte - tedy pocit, kdy se naučíte vnímat tajemnost přírody, protože i malý keříček je možná sídlem nějakého kami. Musíte vnímat a chápat, jak šintó přemýšlí a vidět v obklopující vás realitě něco více než pouhou přírodu. Můžete vidět celý skrytý příběh, který žije svým vlastním životem schován před očima smrtelníků, který se vám ukáže jenom ve chvíli, kdy bude chtít, protože příroda je něco, co člověk nedokáže ovládnout a řídí se svými vlastními pravidly. Příroda ovládá svůj svět a svět smrtelníku, a proto se lidé vůči ní chovali s úctou. Přístup cibule nám říká, že když šintó oloupeme ze všech vrstev, tak nic nezbyde. Nenalezneme nějaké jádro, nějaké ponaučení - prostě nic nenajdeme. Šintó je prázdné, nemá ponaučení, nemá morálku. Jedná se o soubor nějakých kami, různých příběhů, které nějak spolu existují, proplétají se, ale nemají nějaký hlubší smysl. Metoda perly nám zas říká, že se možná spíše jedná o hromadu přírůstků kolem jednoho jádra, a tím je již dříve zmíněná krutost a tajemnost přírody, kterou člověk nedokáže ovládnout a předvidět. 

Shrneme-li si to, tak šintó je spíše způsobem života Japonců, jejich tradicí a kulturou. Silná vazba Japonců na ostatní a kolektivismus vyplývá z těžkých přírodních podmínek jako jsou tsunami a zemětřesení. Lidé byli na sobě závislí a přetrvává to i v dnešní době, protože skupina je silnější než jeden jedinec. Další aspekt, kde to vidíme je schopnost Japonců přizpůsobovat se novým podmínkám. Dokážou cokoliv převzít, dokonale se to naučit a výrazně to vylepšit. Samozřejmě jsou i negativní stránky šintoismu - kvůli svému údajnému božskému původu se cítí trochu lepší než ostatní asijské národy - tato šintoistická myšlenka byla zneužita japonskými nacisty během druhé světové války. Právě proto se Japonci nechtějí dodnes omluvit za to, co provedli během války, protože proč by to měli přece dělat - “Jsme Japonci a nemusíme se nikomu omlouvat”. Raději to promlčí a budou dělat, že se nic nestalo, než aby uznali, že skutečně provedli odporné věci. Ať se jedná o jakékoliv myšlenkové hnutí, má dobré i špatné stránky.

ZDROJ: fore.yale.edu; L. SWANSON, Paul a Clark CHILSON, ed. Nanzan Guide to Japanese Religions. Honolulu: University of Hawai'i Press, 2006. ISBN 978-0-8248-3002-1.