ASIANSTYLE

Neobvyklé estetické cítění japonských mistrů, kteří dali vzniknout těmto oázám klidu, v nás budí dojem jedinečnosti a výjimečnosti. Vstupme spolu do světa zahrad, které se nepokoušejí nenapodobit přírodu, ale nastavují zrcadlo naší duši.
 

Japonci měli vždy velmi blízko k přírodě a vztah člověka k přírodě se stal důležitou součástí jejich kultury. Uctívání přírody je základem původního japonského náboženství šintó, v němž hraje významnou hledání harmonie mezi duševním světem v nás a hmotným světem, který nás obklopuje. Významný vliv na podobu tradičních zahrad měl i zenový buddhismus a taoismus, jejichž myšlenky si v průběhu staletí našly svou cestu do mysli japonské společnosti a ve svém důsledku daly konečnou podobu japonským zahradám.

Bezpochyby nejvýznamnější vliv na současnou podobu a oblibu tradičních japonských zahrad měl především čajový obřad, který se do Japonska dostal z Číny ve 12. století. Pití čaje získalo v zemi vycházejícího slunce podobu silně ritualizované události a svým způsobem se vyvinulo až do určité formy meditace. A právě dokonalá zahrada měla účastníkům čajového obřadu dopomoci k prohloubení estetického zážitku.
 

Zpočátku byl čajový obřad výsadou mnichů a nejvyšší šlechty, díky čemuž jsou nejstarší dochované zahrady součástí buddhistických chrámů a paláců japonské šlechty. Tradiční zahrady tak brzy získaly kromě svého původního smyslu i novou funkci – prezentovat jejich návštěvníkům bohatství majitele a jeho smysl pro vytříbenou kulturu.

V současnosti jsou tradiční zahrady již běžnou součástí japonských domovů nejenom a často bývají zakomponovány i do blízkosti moderních budov a hotelů, což s sebou přináší i novinky v použitých materiálech a prvcích, jako je například využití betonu.

Vraťme se ovšem o pár set let nazpět do minulosti ke kořenům konceptu budování tradičních japonských zahrad. Jak jsme již naznačili výše, vznik zahrady je v Japonsku přirovnáván ke vzniku uměleckého díla a stejně, jako musí sochař při práci se sochařským dlátem držet určitých pravidel, tak i japonští architekti dbali na dodržování estetických ideálů a myšlenek zen buddhismu. Výsledkem vzájemné kombinace těchto dvou stěžejních prvků se stal pojem wabi–sabi.
 

Zjednodušeně řečeno jde o koncept hledání krásy v nedokonalosti, která je přirozená všem bytostem a předmětům kolem nás. Smyslem japonské zahrady je vyprávět příběh času a poukázat na jeho neustálé plynutí a nezvratnost. Důležitá je prostota a autentičnost přírody. Své místo v japonské zahradě naleznou jak nevzhledné vulkanické kameny, tak tlející kmeny stromů či mechem porostlé oblázky.
 

Japonci se při budování zahrad vyhýbají umělým prvkům, které by mohly odkazovat na zásah člověka, což nejlépe vynikne například při porovnání s úhledností a pravidelností francouzských parků.
 

TIP: Vydejte se na zájezd do Japonska a poznejte tradiční japonské zahrady s českým průvodcem žijícím přímo v Japonsku. 

Japonské zahrady byly budovány tak, aby v nich v každém ročním období kvetly květiny a keře, které by mohly návštěvníky uchvátit. Pozemek kolem zahrad je často chráněn zdmi, ovšem jejich výška byla limitována, aby nebránily ve výhledu na okolní hory a stromy dotvářející celkovou scenérii.
 

Významného propracování v designu zahrad došlo v období Ašikaga-Muromači, kdy se začal klást důraz na výhled do zahrady z interiéru domu. Také celková kompozice zahrady měla působit harmonickým dojmem při pohledu z několika různých úhlů najednou, což se povedlo například ve Zlatém pavilonu v Kjótu. Jezero a malé ostrůvky v něm jsou uzpůsobeny tak, aby tvořily krásné výhledy jak z protilehlé strany jezera a z boční cesty, tak i z vrchní galerie samotného pavilonu, kde odpočíval šógun. Zároveň architekti brali ohled na rozmístění ostrůvků tak, aby odraz Zlatého pavilonu na vodní hladině zbytečně nenarušovaly.

Japonské zahrady mohou mít mnoho podob a rozměrů, avšak jedno mají společné – kladení důrazu na symboliku a zjednodušování.  Tímto prvkem zenového buddhismu jsou nejvýrazněji ovlivněny tzv. suché zahrady, které vznikaly v zenových klášterech. Jejich prázdnota a prostota spoléhající se ve výzdobě pouze na písek, štěrk a kamení měly pomáhat mnichům při meditaci. Zářným příkladem tohoto typu zahrad se nachází v Kjótu v chrámu Mírumilovného draka Rjóandži.
 

Dalším typ tradičních zahrad představují jezerní zahrady, jejichž dominantními prvky bývají umělé ostrůvky a typické obloukové mosty zbarvené kombinací rudé a černé barvy. Populární jsou také rotační zahrady, u nichž návštěvník při procházce postupně vstupuje do různých scenérií, ať už jde o bambusové háje, mechové lesíky, suché zahrady či jezírka s ostrovy symbolizujícími legendární nebeskou horu Hórai. Nejznámějším příkladem rotační zahrady je park Kenrokuen ve městě Kanazawa. V neposlední řadě pak nesmíme opomenout ani miniaturní zahrady či rezidenční parky, které bývají populárním doplňkem lázeňských a hotelových resortů.
 

Navštívíte-li někdy Japonsko, určitě si nenechejte ujít možnost navštívit některou z jeho mnoha okouzlujících zahrad. Zkuste se na chvíli zastavit a po vzoru starých učenců a stát se součástí oázy klidu kolem vás.


AUTOR + FOTO: CK Go2