ASIANSTYLE

Modrá barva v některých jazycích evokuje pocit smutku či deprese a v mnoha momentech má podobné vyznění i film Noční obloha je vždy nejmodřejší, jehož režie se ujal oceňovaný Išii Júja (ocenění Japonské filmové akademie za Fune wo amu). Jeho cílem bylo vytvořit film, který by odrážel pocity lidí žijících v této době, konkrétně mladých lidí, kteří se za prací přesunuli do velkého města. Příběh, který ukazuje hrdiny zápasící s nelehkými osudy, se tak skvěle hodí pro letošní ročník Festivalu japonských filmů na téma "když nemůžeš, tak přidej". (Noční obloha je vždy nejmodřejší bude ještě promítána ve čtvrtek 20.02.2020 od 19h v Plzni.)
 
Snímek z roku 2017, jenž čerpá ze stejnojmenné sbírky poezie z pera básnířky Saihate Tahi, je tak přehlídkou různých dojmů a myšlenek, jejichž propojení se dosáhne skrze hrdiny, kteří jsou vrženi do víru událostí ve velkém Tokiu. V prvních záběrech se do hledáčku kamery dostává zdravotní sestřička Mika, jež je svědkem úmrtí matky dvou malých dětí. Z její reakce má však divák zvláštní pocit a začíná přemýšlet o tom, zda neviděla příliš mnoho odchodů na onen svět nebo vlivem okolních vlivů a událostí neztratila něco ze své lidskosti a empatie. Mika si však také přivydělává jako kabaretní děvče, které popíjí alkohol a baví muže, kteří chtějí rozptýlení od každodenních problémů jejich života.



Pozornost kamery se poté soustředí také na partu dělníků, kteří zastávají těžkou stavbařskou práci v Tokiu za ubohý plat. Druhým hlavním hrdinou je zde Šindži, jehož ostatní považují za podivína. Tento dojem je podpořen plejádou otázek, které vychrlí v návaznosti na otevřený zip u kalhot jeho kolegy. Tento pracant na jedno oko nevidí, což je ve filmu zachyceno tak, že záběry s Šindžim jsou někdy po jedné straně zakryté černým pruhem. Šindžiho pohled na svět je tedy i z vizuálního hlediska odlišný.

Mezi jeho kolegy najdeme Filipínce, jenž se v pomýlené naději zadlužil, aby mohl jít pracovat do Japonska. Bláhově si myslel, že v této ostrovní zemi si prací přijde k bohatví. Jenže zdejší pracovní podmínky jsou pro něj hodně drsné a je na hony vzdálen od rodiny. S Šindžim se také baví Tomojuki s jizvou u krku - ten nemá naopak žádnou rodinu a ve svém volném čase se oddává erotickým filmům nebo pořádání „chlastacích večírků", které ruší sousedy. Jeho život je tedy hodně prázdný.



Oko diváka se však více soustředí na dělníka ve středních letech, Iwašitu, který má problémy se zády a potýká se s poraněnou rukou. Ten kvůli zdravotním problémům nemůže jít na několiv staveb. To jednak nemá dobrý vliv na výši jeho mzdy a navíc ho to staví do špatného světla před jeho nadřízenými, kterým jde o to mít  „chlapy, co budou makat".

Šindži má špatný pocit - pociťuje strach, že se stane nějaká katastrofa. S další novou kapitolou filmu se však rozrůstá pomyslná mísa možností toho, co špatného se může stát. Nevezme si dělník Iwašita se špatnými zády život v přesvědčení, že z jeho prekérní situace není lepší východisko? Co se stane, když poptávka po stavebních projektech, která je uměle nafouknuta zájmem o blížící se olympiádu, splaskne? Přežije starý soused Šindžiho nesnesitelná horka, když si ani nemůže dovolit pustit klimatizaci? Nenastane nějaké další zničující zemětřesení?



Jedním z nosných témat filmu je smrt, která je všudypřítomná. Smrt nastalá po zdravotních komplikacích, smrt vlastní rukou, smrt následkem přírodních katastrof, smrt lidské stránky lidí. Toto téma vyvažuje láska. Oba hlavní hrdinové i přese všechny peripetie a problémy si udržují naději v nalezení v partnera, někoho, kdo by jim rozuměl a byl tu pro ně. I dělník s poraněnou rukou chytne druhý dech, když narazí v kombini na pěknou prodavačku. Nicméně otázka je, jak dlouho taková romance může vydržet.

Hlavní protagonisté se také náhodou setkají s těmi, kteří je dříve milovali, čímž získáváme zase jinou interpretaci lásky. Avšak co by bylo opakem lásky? Nikoliv nenávist, ale pocit opuštěnosti, který je ve všech hrdinech silně zakořeněn. Miku opustila matka tím, že zřejmě spáchala sebevraždu. Šindži příležitostně zajde za starým sousedem a pije s kolegy, ale nikde nevidíme jeho rodinu/spolužáky nebo někoho, kdo by mu byl opravdu blízký. A možná právě přes tuto mezilidskou prázdnotu, emocionální jizvy a podobné smýšlení si hlavní hrdinové naleznou k sobě cestu.



Jsou to právě oni, kdo jsou schopni událostem a obavám nastavovat jiné zrcadlo, které převrací interpretaci skutečnosti a poskytuje vysvětlení z obou konců spektra. Teprve až Mika pozná, že Šindži cítí napětí. Pokud nikdo nic neříká a panuje tak ticho, začne mezery v rozhovorech vyplňovat nejrůznějšími dotazy a komentáři. Šindži zase odhalí to, že Mika se snažila přes svůj pocit neklidu dostat zábavou po večerech v barech.

Tento snímek se však lehce dotýká mnoha dalších jiných témat, kterými je například stárnoucí japonská společnost, osamocenost nejen starých lidí, přírodní katastrofy či konflikty ve světě.

Přese všechno snímek končí na pozitivní vlně - i když nevíme, co přijde, tak je lepší praktikovat optimistický přístup. To je navíc podpořeno tím, že nepřišlo zemětřesení, kterého se obávali. A dále je to doplněno příkladem pouliční zpěvačky, kterou považovali za ztracený případ, ale která se nakonec prosadila (možná právě i proto, že její písnička se nesla v duchu, aby se člověk nevzdával).



Mně osobně příběh tohoto snímku, který byl promítán na festivalu japonských filmů v Praze, příliš neoslovil. Nicméně bylo zajímavé vidět, jak byl film pojat z režisérské stoličky. Režisér Išii zde použil efekt zpomalení pohybu, přiblížení záběru, zakrytí filmového rámce nebo převedení vnitřního monologu do rozpohybovaného komiksu. Hudba nijak nenarušovala tok vyprávění, ale z vybraných skladeb kromě písně výše zmíněné pouliční zpěvačky mi jinak nic jiného v paměti neutkvělo.

ZDROJE: imdb.com, csfd.cz, japantimes.co.jp