ASIANSTYLE

Kdo jsou burakumin?
Japonsko se může zdát jako homogenní země, nicméně pod iluzí jednotnosti se skrývá nejeden problém týkající se asimilace ať už etnické nebo jiné menšiny. To je ostatně případ tzv. burakumin (部落民): sociální menšiny, která se po dlouhá staletí potýkala s diskriminací, jež trvá až do jednadvacátého století.
 

Obecně se dá říci, že burakumin je skupina obyvatel, kteří se většinové společnosti jevili buď jako rituálně nečistí (eta, 穢多, či kawata, 皮田) nebo jako vyvrhelové (hinin, 非人). Rituální nečistotou se rozumělo například nakládání s mrtvými těly lidí a zvířat, tedy kati, koželuhové či jiné profese zabývající se zpracováním kůže. Takoví lidé si status burakumin často předávali z generace na generaci (stejně jako své povolání). Naopak hinin tento status získali jako jednotlivci a jednalo se například o různé žebráky a umělce ze zábavních čtvrtí.

Kde se vzali?
Historici se dlouho dobu domnívali, že kasta burakumin vznikla následkem ustavení systému ši-nó-kó-šó v období Tokugawa (1603-1868). Tento systém přísně rozděloval obyvatelstvo na šlechtu, zemědělce, řemeslníky a obchodníky, přičemž hierarchicky byla nejvýše šlechta a nejníže obchodníci. Nicméně se ukázalo, že jistá povolání (např. koželuhové či kati) se od většinové společnosti oddělovala již stovky let před nástupem tokugawských šógunů. Systém ši-nó-kó-šó tedy burakumin nestvořil, je ale pravda, že je více izoloval a znesnadnil jednotlivcům se tohoto cejchu zbavit. Pod přísným dohledem šógunátu se tak původně malé komunity zvětšily a mnohé též přibyly. V devatenáctém století, v jehož druhé polovině šógunát definitivně padl a došlo k znovunastolení císařské moci, se tak zejména na západě Japonska nacházely velké a početné komunity sociálně vyloučených obyvatel.
 

A jak se burakumin v minulosti žilo? Tokugawský šógunát si potrpěl na různé edikty a omezení, čemuž se nevyhnuli ani burakumin. Například mohli nosit jen určitý oděv, často nesměli vstupovat po setmění do měst a za žádných okolností na posvátnou půdu. Velikost jejich domů též byla omezena, okna nesměla mířit směrem na cestu či na ulici. Další edikty z let 1700-1730 ještě více izolovaly a utužily vyloučení obyvatel burakumin, takže již nebylo možné z něj uniknout a to i pro hinin (tedy umělce či žebráky), kteří status nedědili.
 

Na druhou stranu díky své nezávislosti na úrodě a dostatku masa se například vyhnuli hladomorům, které kosily většinové obyvatelstvo. Jejich počty se tak zvýšily patrně i kvůli tomu, že se u nich méně praktikovalo tzv. mabiki (間引き) neboli selektivní zabíjení nechtěných novorozeňat.

Cesta za svobodou začíná

Dne 28. srpna 1871 byla oficiálně zrušena veškerá omezení týkající se burakumin, což by se mohlo zdát jako osvobození, nicméně diskriminace pokračovala dál. Modernizace státu se burakumin široce vyhnula a uvrhla je do snad ještě horších podmínek než předtím. Lidé z této kasty vykonávali ta nejtěžší a nejšpinavější povolání, například na ostrově Kjúšú pracovali jako horníci. Navíc stále žili ve svých původních tzv. buraku, neboli osadách a většinové obyvatelstvo je odmítalo začlenit mezi sebe. Trvala také diskriminace například sňatková i ve vzdělání a zaměstnání. To bylo usnadněno tzv. koseki (戸籍 ) neboli matričními záznamy, kde úředníci burakumin zapisovali pod určitými jmény či jejich záznamy označili speciálním znakem, aby bylo očividné, že se jedná o osobu z řad burakumin. Tyto záznamy byly veřejné a kdokoli do nich mohl nahlédnout, aby se ujistil, zda osoba žádající například o zaměstnání není v knihách zapsána.

Konečně v roce 1903 se v Ósace poprvé uskutečnila celonárodní konference burakumin, tzv. Dainippon Dóhó Júwakai (大日本 同胞 融和会, Velké japonské bratrské smíření). Bohužel tato konference příliš nepomohla jejich statusu neboť, jak ukazuje dokument z roku 1918, samotní burakumin uznali, že si své postavení zaslouží, například kvůli tomu, že jsou nečistí, nevzdělaní a chudí, a tím pádem nejsou schopní plnit své povinnosti coby občanů, tedy sloužit v armádě, vzdělávat se a platit daně.
 

Aby se zabránilo radikalizaci burakumin, vznikaly různé mezi sebou propojené debatní skupiny, které tak daly v roce 1922 za vznik první organizaci za práva burakumin zvanou Suiheiša (水平社). Jako odpověď na ni vláda založila skupiny Júwa. Během války se však činnost organizace Suiheiša omezovala až byla v roce 1942 zrušena.

Cesta za svobodou pokračuje

V roce 1946 vznikla jako nástupce organizace Suiheiša Národní komise pro osvobození burakumin. V roce 1951 pak na problém otřesné životní úrovně v sousedstvích, která tradičně obývali burakumin, upozornil skandál spojený s vydáním jisté povídky popisující tato sousedství jako hnízda zločinu a černého trhu. Město Kjóto (kde se děj povídky odehrával) následně navýšilo rozpočet na zlepšení životních podmínek čtvrtí burakumin. V roce 1955 vznikla Liga pro osvobození burakumin (部落解放同盟, Buraku kaihó dómei) a vládnoucí LDP v roce 1960 prosadila tzv. politiku dówa, která měla za cíl zlepšit životní podmínky burakumin a jejich obydlí ve spolupráci s nově stvořenou Nippon Dówakai (日本 同和 会), která se tak stala konkurentem starší Ligy pro osvobození burakumin.

V roce 1969 tak konečně odstartoval desetiletý plán (opětovně obnovovaný až do roku 2002), který pokrýval tři základní oblasti:

• zlepšení podmínek v oblastech burakumin (oprava silnic, škol, klinik, komunitních center, stavba výškových obytných budov),

• finanční podpora rodin burakumin (za školní docházku, sňatek, narození dítěte, atd.),

• vzdělávání veřejnosti

Celkově na tento program v letech 1969-1993 dala vláda či regiony téměř 14 miliard jenů.

V roce 1976 se přístup k záznamům koseki omezil pouze pro profesionální využití, například pro právníky. Nicméně toto omezení bylo občas porušeno nelegálním přístupem či se k němu mohli dostat soukromí detektivové prostřednictvím právníků. Následkem toho pak některé společnosti vytvořily seznamy 5 300 oblastí, kde údajně žili burakumin, zvané čimei sókan. Vláda se tomu rozhodla učinit přítrž a od roku 1977 museli klíčoví zaměstnanci velkých firem nastoupit na zvláštní školení týkající se například i tématu lidských práv a v některých oblastech (například v Ósace) je nezákonné najmout si soukromého detektiva k prověření jakékoli osoby.

A dál?

Ačkoli by se mohlo zdát, že s tak masivním programem, který trval několik dekád, by problém burakumin mohl být blízko svého vyřešení. Bohužel i přes zlepšení fyzických podmínek (tedy bydlení, hygieny, vzdělání) se ve společnosti malá zrnka diskriminace stále drží. V anketě z roku 1993 jedna třetina dotázaných odpověděla, že se v životě setkala s diskriminací v oblasti školství, zaměstnání či sňatku. Ještě v roce 2006 kolovalo osm různých verzí seznamů čimei sókan, které velkým společnostem umožňovaly diskriminovat uchazeče o zaměstnání na základě jejich původu. Vypadá to tedy, že tzv. problém dówa (同和), neboli začlenění burakumin mezi většinovou společnost, zdaleka není u konce.